Klídek, cajk! Říkaj mi Van Damme, denně dělám sto kliků

Brigita Zemen
15. 4. 2013 16:24
Národní třída ukazuje cestu, jak uchopit téma současné krize v divadle
Foto: Kuba Jíra

Recenze - Dramaturgie brněnského Divadla Feste je úzce zacílená na problémy identity - totožnosti člověka - vnímání sebe sama v okolním prostředí. Po inscenaci Pohřbívání se pražské publikum mělo možnost seznámit s původním textem Jaroslava Rudiše - Národní třída.

Národní třída je po Crimpových Mimořádných událostech a Sikorovu Pohřbívaní třetí inscenací, která zakončuje projekt, v němž se Feste zabývalo ultrapravicovým extremismem, xenofobií a šovinismem. A předkládá divákům obyčejného člověka s poněkud svérázným pohledem na život v mikrosvětě každodenních událostí.

Jsou inscenace, kde prozrazovat cokoliv z děje by se nedalo nazvat jinak než spoilerem. Národní třída je jednou z nich. Celá je postavená na monologickém dialogu hlavního hrdiny s přezdívkou Van Damme, který vypráví svému synovi (publiku) o životě a o tom, jak to vidí on. Kromě toho se ale dostává k historkám, které se odehrály hlouběji v minulosti, a okamžikům, které prožíval s rodinou a přáteli a které jeho postoje postupně dovysvětlují a poněkud proměňují.

Foto: Kuba Jíra

Jediné, co se prozradit dá, je to, že Van Damme se rád rve a říká tomu poučení o životě. A že si nerad nechá sahat na to, co považuje za svoje. A je to právě jeho sociální bublina, co nakonec ukazuje Van Damma v trochu jiném světle, než se z počátku zdá.

Klub rváčů a sebevrahů

Původní text Jaroslava Rudiše vznikl přímo pro divadlo Feste a režie se ujal Jiří Honzírek. Ten pojal zpověď Van Damma jako monologický dialog, jehož je on ústřední postavou. Iluzi mikrosvěta a flashbacky do minulosti mu dotvářejí Tereza Richterová a Tomáš Sýkora v rolích přítelkyně, barmanky, matky, otce, kamaráda, policisty, zkrátka všeho, co se zrovna hodí. Králem situace je ale Petr Bláha jako Van Damme, který je po většinu času v duchu burlesky a karnevalu jakýmsi kabaretiérem v cylindru. Postavičkou, která vás hodlá "poučit o životě. Klídek, cajk!"

Honzírek uchopuje téma krize identity, problematiky unáhlených soudů a obliby škatulkování velmi odlehčeně. Většina závažných situací je záměrně otupena použitím metafor a symbolů, což ve výsledku vyznívá daleko naléhavěji.

Za všechny stačí zmínit elegantní řešení rvaček v hospodě nebo balancování na balkóně a na okraji střechy. Celková výpověď inscenace tak spíš než by nabízela odpověď a házela kamenem, vyvolává řadu niterných pocitů a otázek, nad kterými se každý divák může a nemusí zamyslet sám.

Foto: Kuba Jíra

A právě tato ne-jednoznačnost, silné a aktuální téma, a přesto lehký a vtipný jevištní tvar dělají z Národní třídy skutečně dobrou inscenaci.

... ale to je jinej příběh

Silný text a režie jsou navíc v případě Národní třídy podpořeny obdivuhodným hereckým výkonem Petra Bláhy, který po celou dobu neopustí jeviště.

Střihy mezi kabaretiérem a samozvaným vládcem jedné zaplivané hospody uprostřed sídliště, kontrastně poeticky nazvané Severka, odpovídají stavu jednotlivých situací, a jak se představení blíží ke konci, rozdíly mezi nimi jako by se už úplně smazaly. Vývoj postavy, která je rozpolcená na jedno přítomné a několik minulých "já", je stejně nenásilný jako celé pojetí inscenace. Tereza Richterová a Tomáš Sýkora jsou pak Bláhovi vyrovnanými partnery a vyloženě roztomile (a navíc s pražským publikem) pak vyznívá rvačka s Moravákem, který si o to takříkajíc koleduje.

Inscenace má sice i slabší místa, z nichž nejméně povedenou je scéna Van Dammovy noci s barmankou Lúcou a jejich nesrozumitelný dialog pouštěný z playbacku, ale v celkovém tvaru se jedná o velmi povedené divadlo aktuálních témat.

Na rozdíl od Pohřbívání není Národní třída ověnčena mnoha klišé a prvoplánovým humorem a velmi přesně ukazuje, jakým způsobem by mělo divadlo reflektovat dnešní problémy, jakými jsou, mimo jiné, právě krize identity, netečnost a tendence zjednodušovat.

Rozhodně pak stojí za to Národní třídu v brněnském Kabinetu Múz navštívit, protože i kdybyste si neodnesli palčivý pocit a téma k zamyšlení, uvidíte alespoň dobré divadlo. A to není málo.

Jaroslav Rudiš: Národní třída. Režie: Jiří Honzírek. Dramaturgie: Katarína K. Koišová. Výprava: Radomír Otýpka. Hudba: Jiří Starý. Hrají: Petr Bláha, Tereza Richterová a Tomáš Sýkora. Premiéra 9. října 2012 v Kabinetě Múz v Brně. Pražská premiéra 3. dubna 2013.

Čtěte také
Havel měl Odcházení, Klaus dostal trapné Pohřbívání

 

Právě se děje

Další zprávy