Když vietnamský drak soptí na českém maloměstě

Naďa Straková
29. 9. 2009 14:20
Mladičká autorka si bere na paškál Čechy i Vietnamce.
Lan Pham Thi vyměnila české maloměsto za malajsijskou metropoli Kuala Lumpur, kde v současnosti studuje.
Lan Pham Thi vyměnila české maloměsto za malajsijskou metropoli Kuala Lumpur, kde v současnosti studuje. | Foto: Aktuálně.cz

Praha - Jednou to zkrátka muselo přijít. O generaci dětí narozených vietnamským rodičům na území České republiky se v médiích píše už nějaký čas. Nyní se o slovo hlásí představitelka těchto česko-vietnamských občanů Česka.

Kniha Bílej kůň, žlutej drak autorky Lan Pham Thi - která získala Cenu Knižního klubu - je totiž víc než cokoli jiného právě výpovědí mladého příslušníka vietnamské komunity narozeného v Česku.

Autorka pojmenovává dichotomický status svých vrstevníků hned v úvodu: cítí se být Češka, čeština jí šla a baví ji, ale v očích většinové společnosti bude navždy Vietnamkou. To jí však staví do pozice, kdy může pohodlně a trefně komentovat dění kolem sebe.

Čtěte také:
No jo, fakt nemám v knížce žádného kladného Čecha

Nebudu tu vypravět celý děj, jak je bohužel běžné u českých recenzí, jen prozradím, že příběh sympaticky tenkého románu se točí kolem banální situace, jakou je otevření restaurace.

Jenže: otvírá si ji vietnamský podnikatel a otvírá ji na malém městě. Epizody, které se do toho odehrávají, ukázkově ilustrují život uzavřené vietnamské komunity na českém maloměstě vedle stejně uzavřené české společnosti, neochotné přijímat cizí elementy mezi sebe.

Z archívu autorky
Z archívu autorky | Foto: Aktuálně.cz

Náhlé a trefné

Střet dvou kultur, kde v té jedné se Vietnamcům automaticky tyká (už jste si toho také všimli?) a v té druhé pasivně pokyvuje na zvůli českých úředníků, je zřejmý hned od začátku. Lan Phan Thi ale neanalyzuje, nerozebírá, nemudruje, jen pozoruje. Střílí ze sebe náhlé a prudké, přitom však kompetentní postřehy a netrpí upovídaností.

Tragikomické výjevy, spoře popsané v jednoduchých větách, kterými novelka oplývá, mi připomněly ze všeho nejvíc knihu Ucho od Jana Procházky. Lan Pham Thi se ale víc než politického světa dotýká sociálních struktur, které na českém maloměstě i v 21. století panují. A že se jí to daří s lehkostí a vtipem, o tom není pochyb.

Před čtenářovýma očima tak defiluje plejáda postaviček jako při prvomájovém průvodu. Rádoby vtipný a ve skrytu duše rasistický starosta jménem Mirek Topůrek symbolizující českého sebestředného, kariérního politika.

Nabouchaný skinhead, který se hystericky bojí, že mu opilý starosta města pozvrací kožené sedačky ve služebním autě. Uťáplý a protřelý keramik Petr, jenž v závěru knihy hrdinčinu rodinu nečekaně převeze. Povrchní novináři z místních médií toužící po velkozáběru, zatímco si do pusy cpou chlebíčky zdarma.

Vietnamská tržnice v Praze. Podobná jako ta v Písku, kde se odehrává děj románu
Vietnamská tržnice v Praze. Podobná jako ta v Písku, kde se odehrává děj románu | Foto: Naďa Straková

Devatenáctiletá spisovatelka však podobně kritický metr uplatňuje i u "vlastních" lidí. V rozhovorech pro česká média přiznala, že Vietnamci mají leckdy malý zájem , aby se české společnosti otevřeli, a že jediné, co je často zajímá, je obchod.

Ani ochota vycházet vstříc úplatkuchtivým českým úředníčkům je zrovna nešlechtí. V odlehčených chvílích si pak Lan - neboli ve vietnamštině orchidej - utahuje i z pověrčivosti této asijské kultury a upovídanosti svých tetiček.

Tři rekordy

Musíme ocenit, že porota vybrala zrovna začínající autorku Lan Pham Thi. Dívka přitom svou prvotinu do Knižního klubu poslala jen proto, aby ji někdo poradil, jak psát. V té chvíli netušila, že vítězstvím strhne hned několik rekordů najednou: stane se nejmladší laureátkou této ceny, první Češkou vietnamského původu s tímto oceněním a získá ji za dílo, které v době udílení nebylo ještě publikované.

Lenky, jak jí říkají v Česku, se často ptají, do jaké míry je její dílo autobiografické. Podle mého je to dnes stejně irelevantní jako dělení podle barvy kůže. Bílej kůň, žlutej drak je zprávou o nové generaci: literárně, ale ještě víc individuálně a národnostně.

Podobných mladých lidí, kteří se cítí být Čechy, ale jsou stále vnímáni jako Vietnamci nebo jiní cizinci, bude kolem nás čím dál víc. Měli bychom si začít zvykat, že někdo může výtečně mluvit česky, dokonce lépe než skinhead s pozvracenou sedačkou v autě, i když má trochu jiné rysy.

 

Ukázky z knihy</< B>

Takže odpady máte vyřešený, jo…? Slyšíme většího z úředníků, právě když vcházíme do kuchyně.
Otec stojí vzadu u lednice, bratranec Tot očumuje opodál.
Otec na otázku přikyvuje, ale čahoun najednou vyštěkne.
"Jenže ten vomastek  - kde sou filtry, he? Nejsou….!"

Foto: Aktuálně.cz

"Ty filty budouuuu… jo jo. Budouuu. V pořááádkůůůů, fšeckóóó."
"Pane, na to jsou předpisy, aha?" přidává se důrazně malý a důležitější muž. "Hygienický předpisy!" pečlivě hláskuje.
"Ty nepřevezeš jako nějakej berňák," zaklapává desky a strká je do aktovky. "A my taky nejsme celníci na Rozvadově, co ti daj berana na každej Adihash, jasný?"
"Budéé. Fšeckóó. Za týden, budééé," otec se snaží ze všech sil.
"Za tejden?"
Otec cítí určitou šanci.

***

Můj táta je Tonda. Už pětadvacet let.
Od jeho první směny ve zdejší továrně na nádobí. Prvního dne po příjezdu na "kontrakt". Prvního dne v práci.
Postavili ho tenkrát k pásu, na kterém vyjížděly ze smaltovny hrnce a pokličky. Přišel mistr a zeptal se: Jak se jmenuješ?
Pokrčil rameny. Česky nerozuměl ani slovo.
Mistr začal listovat nějakými deskami, až objevil jedno lejstro. Zabodnul prstem do papíru a ukázal ho tátovi.
"Tohle?"
Táta uviděl svoje jméno a řekl: "Ró, Nguyen Thi Trang."
"Cože?"
"Nguyen Thi Trang."
"Nojhujdaa…? He?"
"Z tý vaší hatmatilky by se jeden posral…" sklapl mistr desky.
"Seš Tonda a hotovo." Píchl otce ukazováčkem do hrudi.
"Ty - Tonda. Rozumíš?" a šel po svých.
A tátovi Tonda zůstalo.

 

Právě se děje

Další zprávy