Když se v živočišnosti objeví něha. Fotograf Jindřich Štreit hledá lidské příběhy

Štreit vychoval generace nových fotografů na Slezské univerzitě v Opavě a léta byl kurátorem v bývalé škole na Sovinci, kde žije. Všem jeho aktivitám je společný hluboký zájem o lidi a jejich každodenní život. Štreitovy fotografie vznikaly z osobního vztahu, z důvěry a dlouhodobého kontaktu s místními lidmi. Byl součástí prostředí, které fotografoval. A právě tato lidskost dává jeho snímkům sílu i po desítkách let. "Snažím se zachytit nejen vývoj života na vesnici, ale i vývoj jednotlivých rodin. Proto je fotím opakovaně a mnoho let," řekl k tomu. Svými projekty chce poukazovat na problémy ve společnosti, které jsou upozaděny a bez většího zájmu.

V moravských vesnicích i ruském Burjatsku

Na jeho snímcích, kterým je společná precizní kompozice, po sobě děti střílejí z pistolek, opilci vrávorají po cestě, zedníci si ve zničené kapli hrají na ukřižování a stařenky šeptají do ucha farářům. Důraz na výrazné lidské typy a rázovité postavy připomíná svět spisovatele Bohumila Hrabala, se kterým Štreit sdílí společnou poetiku, obdiv k prosté existenci a potřebu hledání krásy člověka: „Fascinuje mě, když se na půdě živočišnosti, naturalismu a pudovosti objeví vztah, který je laskavý, plný něhy a krásy,“ říká k tomu sám ve dokumentu Jana Špáty Mezi světlem a tmou (1991).

Jeho nejsilnějším tématem je vesnický život jako lupa, pod níž jsou dobře vidět smutek a beznaděj, stejně jako bezstarostnost a touha. Do dějin fotografie se zapsal už v 70. letech 20. století jedinečným souborem ze zapomenutých moravských vesnic, ale také politickou a justiční perzekucí, kterou byl za tento soubor postižen. Kromě evropských zemí fotografoval od roku 1991 také v ruském Burjatsku, Ingušsku či Čečensku, vytvořil cykly Ženská vesnice, Ocelový svět, Tichá nemoc, Cesta ke svobodě, S láskou, Kde domov můj, Jsme ze stejné planety a desítky dalších.

Pan učitel ze Sovince

Svět fotografie fascinoval rodáka ze Vsetína na Valašsku už od dětství, když sledoval otce, jak pod červeným světlem exponuje a vyvolává fotky: "A protože jsme neměli vodovod, ráno vzal kbelík s fotkama a šel je vyprat pod studnu," popsal v jednom rozhovoru. V roce 1956 se s rodiči a sourozenci přestěhoval do podhůří Jeseníků, v Rýmařově vystudoval gymnázium a potom pedagogickou fakultu v Olomouci, katedru výtvarné výchovy. Ale namísto kresby, která mu zas tolik nešla, začal intenzivně fotit.

A pokračoval v tom i jako učitel na základní škole na Sovinci, který se stal jeho domovem. S manželkou Agnes, učitelkou hudby, tu připravovali od konce 70. let výstavy s přednáškami a doprovodnými hudebními nebo divadelními akcemi. Instalovali je ve svém domě v bývalé školní třídě, kde Štreit učil a byl i panem řídícím se služebním bytem. Později byly výstavy rozšiřovány i do předhradí a dalších prostor sovineckého hradu. Sjížděli se na ně milovníci umění z celé republiky: "K hradu se nedalo moc dobře dojet, a tak se stávalo, že v den vernisáže se k Sovinci táhly špalíry lidí až z pět kilometrů vzdálené Paseky,“ vzpomínal fotograf.

Podmínka za hanobení republiky

Jenomže pak přišel střet s bývalým režimem kvůli fotografiím, Štreit si tři měsíce pobyl v ruzyňské vazbě a pak jej odsoudili na deset měsíců podmíněně za hanobení republiky: "U soudu mi tvrdili, že to, co fotím, není pravdivé. Je rozčilovaly i fotografie dětí, žen nebo dělníků. Asi proto, že v nich bylo obsaženo fluidum tehdejší doby," vzpomínal jednou. Následoval zákaz pedagogické a umělecké tvorby. Po propuštění však fotil dál, protože prostě musel.

Pracoval jako dispečer Státního statku. A fotoaparát, který mu statek koupil pro potřeby evidování hospodaření v jednotlivých obcích, využil také k záznamu vesnického života. "Své“ zemědělce také vzdělával. "Na statku jsme měli k dispozici dva autobusy, tak jsem naložil a jeli jsme do Brna, do Uničova nebo do Olomouce na výstavy nebo do divadla.“

V Sovinci byl i knihovníkem a (podobně jako kdysi jeho otec) promítačem filmů. Založil zde i pobočku rýmařovské Lidové školy umění, kde se hudebního vzdělávání ujala jeho žena Agnes. Po změně režimu v roce 1989 nějaký čas vedl galerii v muzeu v Bruntále a od roku 1994 je samostatným fotografem, vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, učil také na pražské AMU. V roce 2000 se stal docentem fotografie, od roku 2009 je profesorem.

Vracet se, dívat se a z tisíce vybrat jediný

Dlouhodobým projektům se Štreit věnuje měsíce, roky, i celá desetiletí. Na místa se opakovaně vrací a fotografie pořizuje znovu a znovu: „Když už se dostanu do situace, o které cítím, že je nosná a slibuje zajímavé snímky, snažím se ji vyčerpat. Motiv obcházím, fotografuji z různých úhlů, hledám. Snažím se těžit ze zajímavé situace, dokud trvá, protože v dokumentu nic nevrátím,“ přibližuje.

Související

Snímky umírajících a jejich blízkých. Fotograf Štreit vystavuje v Uherském Hradišti

Fotovýbavu nosí v obyčejném batohu, protože fotograf musí být podle něj hlavně nenápadný. A dívat se, vidět fotografii: "Na dobrý snímek se musí čekat, nachodit kilometry, vyfotit tisíce snímků a pak z těch tisíců ten jeden vybrat." Léta fotil černobíle, později i barevně: "Černobílá je abstrahující a více sugestivní, zatímco ta barevná nám dává více prostoru, vypovídá ještě barvou. Střídám obě varianty, vyzkouším si, která by byla lepší."

Nejdůležitější je mít rád lidi, míní "Jindra ze Sovince", pro kterého je focení stále koníček a v osobním kontaktu odzbrojuje svým entuziasmem a láskyplností. K jeho osmdesátinám je letos hlavní výstavou expozice Z města ven! v Muzeu umění Olomouc, která představuje jeho raritní fotografie z 80. let z bývalých Sudet i kurátorskou činnost na Sovinci. Jeho jubileum připomínají také výstavy na Sovinci nebo v Galerii umění Karlovy Vary.

Související

Národní muzeum vystavuje výběr 800 snímků z Czech Press Photo 2025

Loni získal Štreit Cenu Czech Press Photo za celoživotní přínos fotografii. Za velký úspěch považuje to, že se jeho snímky dostaly do sbírek světových galerií, například je má Muzeum moderního umění v New Yorku. Za úplně největší úspěch ale považuje něco jiného. Výstavu, která lidi zaujme. "Mnozí na výstavu přijdou a jenom jí projdou. Je skvělé, když je dokážu zaujmout natolik, že se zastaví," řekl v rozhovoru pro ČTK.

S manželkou Agnes, která zemřela loni na začátku srpna, má Jindřich Štreit dceru Moniku, která je úspěšnou flétnistkou a žije v Portugalsku.