reklama
 
 

Kdybych si Fritzla vymyslel, řeknou, že jsem blázen

14. 6. 2008 12:00
V Rudolfinu vystavuje Rakušan Gottfried Helnwein

Rozhovor - Madona s děťátkem sedící mezi nacisty. Obří Mickey Mouse, který přerostl z roztomilé myšky do smějícího se monstra. Svět Gottfrieda Helnweina je hyperrealisticky krutý a ironický zároveň.

Výstava Sleeping Angeles probíhající až do konce srpna v pražském Rudolfinu postihuje všechny významné etapy jeho malby plus fotografickou portrétní sérii The Golden Age s Marilynem Mansonem coby modelem.

A to je jen jedna z osobností, která na umělce nedá dopustit. Od kruhu vídeňských akcionistů se Helnwein dostal pod lupu jak Andy Warhola tak Normana Mailera nebo Williama Burroughse.

Autor přijel na vernisáž do Prahy s částí své velké rodiny, s níž i obývá zámek v Irsku. Jako držitel tamního občanství úzkostlivě prožíval referendum o Lisabonské smlouvě: „Jestli Irové řeknou „Ne," padnu před nimi na kolena a ta země bude navždy moje."  

Helnwein se podobá napůl indiánovi a napůl motorkářovi. Vlasy permanentně převázané šátkem a oči schované za slunečními brýlemi, takže málokdo spatřil jeho pohled. Ovšem když mluvil o Kalifornii a spoře gestikuloval, nedokázal jsem se ubránit a stále se otáčel směrem, kterým ukazoval.

Neslavnějším rakouským tvůrcům je společná politická angažovanost, nesmiřitelnost, vztek, kousavý humor - ať jde o Thomase Bernharda, Elfriede Jelinekovou nebo Michaela Hanekeho. Je to vždy velmi krutá reflexe země, která je na povrchu vymydlená a decentní. Plodí jedno druhé?
Ne, spíš je to přesná kulturní definice prostředí, v kterém jsem sám kulturně zakořeněn a trvalo mi téměř 25 let, než jsem si to uvědomil. Když jsem opouštěl Vídeň, nenáviděl jsem ji z mnoha důvodů. Ale zjistil jsem, že kamkoli se hnu, ponesu si tu kulturu s sebou. Říkám rakouská kultura, ovšem myslím tím celý prostor bývalé monarchie: tedy Čechy, Slovensko, Maďarsko, jelikož jde o něco, co přesahuje politické hranice státu.

Rakouská kultura má ten líbivý povrch, o kterém mluvíš. Obzvlášť Vídeň je extrémně sladká. Tak krásná, máš tu biedermeier, Johanna Strausse, sacher dort. Všechno tak sladké, jenže když se prokousáváš dalšími vrstvami ponoříš se do naprostých temnot. Rakousko mělo vždy Růžového kavalíra i odvrácenou stranu a třeba Kafka by byl dobrý příklad. Trvalo mi dlouhá léta pochopit a připustit si, že každé umělecké vyjádření, které udělám, bude součástí té tradice.

On ten kontrast přesahuje i k realitě. Na jedné straně balkóny s převislými muškáty, na druhé neuvěřitelné příběhy o Natasche Kampusch nebo Josefu Fritzlovi.
I když se umělec považuje za outsidera, tak je vždy navázaný na společnost, vždy ji do velké míry reflektuje. A společnost pokaždé dostane takového umělce, jakého si zaslouží. Z uměleckého díla můžeš dostopovat jevy, kterými je společnost prolezlá. Začátkem 70. let jsem maloval převážně děti, oběti násilí, ublížené a mnoho lidí si myslelo, že jsem zvrhlík. Ale určitým způsobem to bylo vizionářské; ty věci, které nyní vypluly na povrch a svět jim nechce uvěřit, se daly vidět v některých prózách Elfriede Jelinekové i na mých obrazech.

A všimli si toho někde?
Ano, v Süddeutsche Zeitung, nedávno v souvislosti s případem v Amstettenu psali: „Tohle přece ten chlapík maloval už dávno." - Fantazie vyšinutého umělce se najednou stala skutečnější, než by si kdo myslel.

Pravé umění má v sobě vždy vizionářský prvek. Když si vezmeš George Orwella a Aldouse Huxleyho, jejich 1984 a Konec civilizace. Četl jsem nedávno znovu obě knihy a byl jsem šokovaný tím, jak dokonale pasují na dnešní dobu. A podobně je tomu s rakouskou kulturou. Fritzl představuje velice zajímavý metaforický případ. Protože je tu prvek nadzemí - žil ve spořádaném světě se sedmi dětmi. Už ta číslovka má mytologický potenciál. A pak je tu podsvětí, kde žijí děti jeho hříchu. Temný svět. Kdyby si to vymyslel umělec, řeklo by se o něm, že se zbláznil. Fikce často nemůže s realitou vůbec soupeřit, ale pokouší se s ní aspoň esteticky vyrovnat.

Úzce jste spolupracoval s Marilynem Mansonem na rozsáhlé sérii The Golden Age. Předpokládám, že to nebyl klasický vztah fotografa s modelem, protože on má určitě přesnou představu o své sebeprezentaci.
Jistěže je složitá osobnost. Ale když jsme se poprvé potkali, měl jsem pocit, jako bychom se znali už tisíce let. Jsme si v mnoha ohledech podobní. Pamatuju si, že o mně v jednom interview řekl, že si zvykl na to, že je lidmi odmítán a nenáviděn, vlastně mu to i vyhovuje. Takže když se potkal s někým, kdo mu naprosto rozuměl, vyděsilo ho to. A mě taky. Naše spolupráce byla zcela přirozená, snadná. Měli jsme respekt jeden k druhému a on coby model byl ochoten vytrpět cokoli.

Ale ironií je, že fotografii, které říkáme černý Mickey Mouse a je kvidění i tady na výstavě, chtěl použít na obal svého alba The Golden Age of Grotesque, ale jeho firma to absolutně nepovolila, musel ustoupit. Přitom předchozí deska Antichrist Superstar, která nesla symbol kříže, prošla v pohodě bez zásahu. V tom je vidět, že Disney je v Americe nedotknutelný. Nad Boha. 

Vaše obrazy vyvolávají dost polarizované reakce. Hrozili vám už právníky, zničili vám instalace, zabavili obrazy. Stalo se to očekávatelnou rutinou. Nepřistupujete už někdy k malbě s podvědomou chutí zase někoho naštvat?
Ale já nevyvolávám reakce. Já reaguji. Jako dítě jsem byl šokovaný. Rodiče a jejich generace, které jsem se snažil věřit, mi lhala. Lhala o válce. Když se podíváš na školu, vládu nebo média, tak to je oficiální výklad reality. A ten se podává nám pitomcům. Přitom kdyby ses podíval sám, mohl bys mít jiný názor. Byl bys mimo, což je pro společnost nepřijatelné, a zároveň se toho spousta jedinců bojí. Jenže já jsem chtěl reagovat. Chtěl jsem jim to vrátit a umění pro mě bylo jediný způsob, jak jsem to mohl udělat. Neprovokuji; reaguji, bráním se.

Guvernér Kalifornie Arnold Schwarzenegger si do pracovny pořídil několik vašich pláten. Předpokládám, že důvod není jen ten, že jste oba z Rakouska.
Jsme přátelé už od 80. let. Toho chlapíka mám vážně rád. Je to jeden z těch výjimečných rebelujících lidí. A zároveň je velice loajální, dobrosrdečný, upřímný a nezkorumpovatelný. Jeho vážně neuplatíš. Ale v jistém smyslu je také dost naivní. Myslí si, že může přebudovat Kalifornii v lepší místo, fakt tomu věří. Už když býval pouhý rakouský kulturista, tak jsem nějak tušil, že se zapíše do dějin. Vždyť to byl člověk, který příšerným rakouským akcentem prohlašoval: Pojedu do Hollywoodu a budu stejně slavný jako Clint Eastwood. Všichni se mu smáli. Nemluvil vůbec anglicky a ani ne pořádně německy, navíc nebyl herec. A podívej se! Jako kdyby vystoupil z řecké mytologie. My jsme malí lidé, on je Odysseus. Řekne, chci být hollywoodská hvězda, a pak jde a stane se jí. Přitom vše stojí proti němu. Pak si řekne chci být guvernér, a stane se jím. To je něco, co mě naplňuje nadějí.           

Dokončení rozhovoru s Gottfriedem Helnweinem najdete ZDE

 

Vyšinutí z řádu
Výstava Angels Sleeping nabízí průřez tvorbou Gottfrieda Helnweina. Začíná autoportréty - včetně obrazu jeho tváře znetvořené obvazy a kovovými předměty, který komentuje nemožnost svobodného vyjádření v Rakousku 70. a 80. let. K minulosti jeho vlasti, konkrétně k nacismu, se vrací druhá skupina děl.

Těžištěm Helnweinovy tvorby je dítě; obrazům s tematikou dětského násilí, mezních situací a kontrastu ke světu dospělých patří největší oddíl.

Další část nazvaná Art in Amerika vytýká americké společnosti rasismus a násilí; závěrečná kapitola - výjimečně v podobě velkoformátových fotografií - patří tématu popkultury a jejích ikon.

Kurátor Petr Nedoma upozorňuje, že Helnweinovi šlo vždycky o to zasáhnout veřejnost, o to vnášet do normalizovaného každodenního života rušivé elementy.

autor: Pavel Turek | 14. 6. 2008 12:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama