Recenze - Roberto Bolaño, ikona latinskoamerické literatury. Spisovatel, který stihl umřít dříve, než se stal mezinárodní hvězdou. Neuvěřitelně sečtělý člověk, který nedokončil ani střední školu. Jeho padesát let trvající životní pouť byla natolik pestrá, že inspiruje mýty a divoké dohady, které jeho rodina a přátelé nestíhají vyvracet.
Byl nomád žijící v Chile, Mexiku, El Salvadoru, Francii i Španělsku. Bouřlivák, beatnik, alkoholik a narkoman. Muž oddaný své ženě a dětem, kvůli kterým přestal být neúspěšným básníkem a stal se celosvětově uznávaným prozaikem. Literární kritik milující latinskoamerickou literaturu natolik, že neváhal ostře kritizovat její celosvětově nejúspěšnější autory (García Márquez, Isabel Allende) a prvky („magický realismus smrdí“).
Po stopách Archimboldiho
Téměř devítisetstránkové opus magnum, rozdělené do pěti víceméně samostatných částí, na němž pracoval před svou smrtí a jehož vydání se nedožil. To je Bolañova kniha 2666, už čtvrtá vycházející v českém překladu. Přestože je u nás kritiky přijímán s nadšením, širší čtenářské obci je prozatím v podstatě neznámý. Podle části jeho fanoušků je to vlastně dobře. Sám Bolaño byl totiž celoživotním kritikem literárního establishmentu a marketingové ikonizace spisovatelů. Soustřeďme se tedy raději na dílo samotné, které je stejně komplexní a plné rozporů jako jeho autor.
První z pěti částí s názvem Kritici nás seznamuje se čtyřmi evropskými literárními vědci (třemi muži a jednou ženou), které spojuje láska a obdiv k dílu tajemného německého spisovatele Benna von Archimboldiho. Sledujeme je, jak jezdí na kongresy, jak se vyvíjejí jejich vzájemné vztahy a jak se proměňuje jejich vztah k Archimboldimu. Už jim nestačí jen rozebírat jeho dílo, chtěli by odhalit roušku záhady z jeho osobnosti. A tak se postupně vydávají po Archimboldiho stopách, které jim na vědeckých cestách po Evropě osud postupně nabízí.
V ledasčem nám kritici mohou připomínat Bolañovy Divoké detektivy, jeho nejslavnější román. Z pozice zasvěcence nás autor opět nechává nahlédnout do specifického prostředí literárních vědců (v Detektivech šlo o mladé radikální básníky), které popisuje výstižně, vtipně; zároveň sarkasticky i láskyplně. Opět tu nechybí milostné propletence a erotické scény. A stejně jako pátrání Detektivů po básnířce Cesáreji, i pátrání po Archimboldim končí v mexickém státě Sonora. Konec Kritiků ale přináší zvláštní zvrat. Zatímco z předchozích Bolañových děl byla přes veškerou hravost a ironii cítit důvěra v literaturu coby náplň života, nyní hrdinové v cíli své cesty nahlížejí bezvýznamnost či marnost svého snažení.
Čtveřice je sice v propagačních materiálech často označována za hlavní postavy románu, ale na konci první části nás opouští. Kritiky střídá profesor literatury filosof Amalfitano, nicméně s dalšími díly zjišťujeme, že hlavní postavou není konkrétní člověk ani skupina lidí, ale fiktivní mexické město Santa Teresa ležící ve státě Sonora poblíž hranic se Spojenými státy. V Bolañově díle je Sonora magické místo, kde na všechny číhá jejich osud.
V románu 2666 sem přemístil dějiště nevyřešených vražd stovek žen, které se v reálu odehrály v Ciudad Juárez (stát Chihuahua). V prvních dvou částech se vraždy objevují v podobě letmých zmínek, ve třetí části jejich význam narůstá, až pak ve čtvrté a nejdelší části Zločiny zcela ovládnou román i čtenářovu mysl. Defilují před námi chronologicky řazená fakta, objevují se jména a popisy případů. Jsme v pozici vyšetřovatele, kterému pořád něco podstatného uniká, ať se jakkoli snaží, stejně jako tomu bylo ve skutečnosti (případy vražd nebyly dodnes vyřešeny, po Bolañově smrti byly zabity další stovky žen).
Negři tohoto světa
Jak případy přibývají, vyvstává před námi obraz Santa Teresy, která je v jistém smyslu esencí Mexika. Je to město ovládané narkomafií, rychle rostoucí díky průmyslové zóně, která v desítkách montoven nadnárodních firem nabízí práci pro spoustu nekvalifikovaných lidí. Obyvatelé žijí v permanentním provizoriu, většinou jsou to migranti z „chudého jihu“ na „bohatý sever“, kterého ale nikdy nedosáhnou. Významné osobnosti města – politici, podnikatelé, policisté, narkobaroni – tvoří neproniknutelný spletenec přátelství a protislužeb, v němž se snadno ztratí nejen důležité důkazy, ale i příliš zásadoví, cílevědomí a odvážní lidé. A žena je, řečeno s Johnem Lennonem a Yoko Ono, „negrem tohoto světa“ - věčnou obětí machistické mexické společnosti.
„Exil musí být strašná věc,“ řekla Nortonová. „Ve skutečnosti,“ řekl Amalfitano, „ho teď vidím jako přirozený pohyb, cosi, co svým způsobem přispívá ke zrušení osudu nebo toho, co se obvykle za osud pokládá.“
Stylově je 2666 trestí typických bolañovských postupů a prvků, dovedených zde často až do extrému. Snaha o co nejpřesnější použití slov vede k novému a novému definování už jednou definovaného. Jsme zavaleni informacemi a příběhy, o nichž do poslední chvíle nevíme, jestli jsou vysoce důležité, nebo slouží jako autorův žertík, slepá ulička.
Odborné pojmy a citáty z vědeckých statí se mísí s úryvky z úředních materiálů, poetismy s vulgarismy a mafiánským slangem. Přesto všechno nepůsobí román jako postmoderní slepenec, ale jako celistvé dílo, v němž má každý prvek své místo a smysl. I tentokrát Bolaňo promítá do vyprávění své osobní zkušenosti a autobiografické prvky.
2666 akcentuje především téma exilu, věčného migrování, pomíjivosti, nestálosti, mizení. Všichni hrdinové mají společnou vykořeněnost, jejich domovem je jejich „povolání“, jsou spíše občany mezinárodní „kulturní obce“ než svého rodného státu. Santa Teresa je město migrantů. Snad i proto působí 2666 ve srovnání s Divokými detektivy závažněji, osobněji a melancholičtěji.
Geometrie na prádelní šňůře
Oáza hrůzy uprostřed pouště nudy - tak zní motto knihy vypůjčené od Baudelaira. Touto oázou může být Santa Teresa - magické místo, kde každý potká svoji Nemesis a musí se s ní vyrovnat. Ať už tím, že nasadí svůj život, jen aby odhalil pravdu, nebo že jako hrdina druhé části Amalfitano pověsí na prádelní šňůru knihu o geometrii.
Hrůza ale nemusí mít zrovna podobu sériového vraha. Pro Amalfitana představuje hrůzu existenciální krize, která na něj v Santa Terese dolehne. Naši kritici z první části mají největší hrůzu z lásky a oddanosti jedinému člověku. Obecně platí, že Bolañovi hrdinové navenek něco usilovně hledají, aby tím nevědomě přehlušili touhu po něčem jiném, po něčem vznešenějším, po něčem, co přesahuje jejich bezvýznamné životy...
A v tom jsou hrdinové zajedno se čtenářem. Začínáme pátráním po tajemném spisovateli, ale spolu s kritiky zjišťujeme, že to vlastně vůbec není důležité – ani když se na úplném konci o Archimboldim dozvíme prakticky všechno. V Bolañově posledním díle není literatura tím, co přináší vykoupení. Ať je jakkoli bohatá, hravá, vtahující a mnohovrstevnatá, závažná i dobrodružná, je to pořád jen literatura. Může nás přivést na cestu, ale nezaručí nám, že na jejím konci nečeká jen frustrace a melancholie.
Jako by Bolañovo poselství z posledního románu 2666 znělo: je fajn užívat si legrácky, nezávazné hříčky, psát básničky, kritiky a studie, ale v důsledku je podstatné jen to, jak se postavíte k zásadním věcem. K lásce, zodpovědnosti, bezpráví, pravdě. Jestli se pokusíte změnit svět.
Roberto Bolaño: 2666. Argo, 2012. Doporučená cena: 498 korun.
