Loni na bienále architektury v Benátkách úspěšně vystavila projekt UNES-CO, který na příkladu Českého Krumlova ukázal možnosti, jak čelit masivnímu turismu. Nyní Šedá za polárním kruhem rozbíhá program nazvaný Něco za něco. Energická žena z Líšně se celý měsíc bude pokoušet smířit obyvatele norského souostroví Lofoty s turisty.
"Ty nejsnadnější věci jsou bohužel nejtěžší, protože vás prostě nenapadnou. Princip pomoci na místě je vlastně tak banální, že si člověk říká, proč nefunguje už dávno," říká umělkyně, jejíž projekt Něco za něco vypadá prostě. Kateřina Šedá koupila karavan a zveřejnila inzerát nabízející ubytování na jednom z nejkrásnějších přírodních míst Evropy.
Turisté za pobyt neplatí, ale odpracují si ho. Způsob si vyberou ze seznamu, který Šedá vypracovala ve spolupráci s místními, jež dosud turisté spíš rozčilovali. Na výběr je stěhování, čištění oceánu od odpadků, úprava zahrady, uvaření oběda, doprovod k lékaři, předčítání seniorům, natírání lodi nebo uspořádání přednášky.
"Trvalo mi několik měsíců, než jsem přišla na to, co by mohlo být základním principem toho, aby odjížděli spokojení turisté a na místě zůstávali spokojení místní," říká autorka a dočasně i majitelka cestovní kanceláře, jejíž první klienti se do karavanu stěhují právě dnes.
Práce jako gesto
O nocleh v karavanu byl velký zájem, i když ne hned napoprvé. "Zpočátku se nikdo nehlásil, protože jsme výzvu špatně formulovali. Lidi podle mě vyděsila představa, že budou dřít deset hodin denně a pak vysíleně usnou v karavanu," vzpomíná autorka.
Když napodruhé lépe vysvětlila, co znamená "pozitivní gesto v lokalitě", že stačí denně jen pár hodin výpomoci, nabídek bylo najednou hodně. Za čtrnáct dní několik desítek a nakonec víc, než šlo splnit během měsíce. Inzerát byl proto stažen. Umělkyně musela vybírat podle motivačních dopisů.
"Samozřejmě bych nejraději ,zaměstnala‘ všechny zájemce, protože jsem přesvědčená, že toto je turismus budoucnosti. Ale z praktického důvodu to není možné," dodává Šedá, která prý z žádostí vyřazovala například umělce, jež chtěli do karavanu přijet na výtvarný pobyt. "Pomoc lokalitě si představuju jinak," říká.
Místo běhání s foťákem
"Ahoj Kateřino, tvůj nápad Něco za něco se nám moc líbí," píší anglicky v odpověď na inzerát manželé David a Monika. "Můžeme pomáhat na zahradě nebo věnovat čas starším lidem. Díky, že přicházíš s nápadem, který může obohatit všechny," končí svou zprávu jedni z uchazečů o ubytování v karavanu na Lofotách.
Podobné reakce dávají Kateřině Šedé za pravdu, že i pro turisty je výměna Něco za něco přínosná. "Kdyby turisté měli možnost na každém turisticky přetíženém místě udělat něco pozitivního v komunitě, měli by daleko větší možnost to místo skutečně poznat. Nevěřím, že je uspokojuje neustálé pobíhání s foťákem v narvaném městě a hledání něčeho, co stejně takhle nenajdou," dodává umělkyně.
Na Lofoty ji pozvali pořadatelé tamního festivalu Lofoten International Art Festival, známého pod zkratkou LIAF. "Dostala jsem pozvání už loni na základě projektu UNES-CO, který kurátorka viděla v Benátkách. Nabídli mi půlroční rezidenci, při které jsem měla na ostrovech bydlet s rodinou a projekt pro ně vytvořit. Ale bohužel vzhledem k mé velké vytíženosti jsem nebyla schopná se tam přesunout na půl roku," říká autorka, která místo toho severské ostrovy navštívila několikrát na kratší dobu.
I když se tématem turismu intenzivně zabývá poslední tři roky a zejména kvůli projektu UNES-CO nasbírala velké množství materiálu, Lofoty byly specifické. "V Krumlově funguje průtokový turismus. Turisté tam stráví maximálně pár hodin, máte co dělat, aby se vůbec zastavili na ulici. V Norsku jsem se poprvé setkala s neviditelným turismem, ale místní ho samozřejmě vidí," říká Šedá.
Je si vědoma, že nápad s karavanem by v přetíženém Krumlově, v němž turisté nepřespávají, neměl smysl. Přesto věří, že je možné vytvořit platformu, která může fungovat v každém turistickém místě. Lofoty považuje za pilotní projekt.
Karavan i doprovodné materiály mají nepřehlédnutelný retrostyl, jako by cílily na turisty určitého vkusu. Žádný takový úmysl ale umělkyně neměla.
"Hledala jsem dostupné bydlení - karavan, který jsem byla schopná z rozpočtu koupit a neomezeně používat. Jedna z kurátorek ho sehnala náhodou od známé, ale museli jsme si dát ještě práci a zútulnit ho. Koupili jsme nové matrace, peřiny, závěsy a tak dále. Myslím, že teď je opravdu hezký, sama bych v něm ráda bydlela. Navíc z jednoho okna vidíte na oceán, z druhého na hory, ta celá krajina na Lofotenech je naprosto magická," dodává umělkyně.
