Tlustou knihu s černou ořízkou vydala Galerie výtvarného umění v Ostravě u příležitosti aktuální výstavy Kateřiny Šedé nazvané Bedřichovický poledník, jež potrvá do 22. března. Ostravská instituce předloni zakoupila do sbírky obsáhlou dokumentaci zřejmě nejslavnějšího projektu Šedé a nyní jej představuje veřejnosti.
Jedenáct červených telefonních budek odkazuje nejen na typické atributy londýnských ulic. Šedá je v galerii používá jako nosiče pro audiovizuální záznamy a shrnutí své práce.
Ukazuje se, že proslulá akce, při které umělkyně na pozvání londýnské galerie Tate Modern v roce 2011 přesunula část obyvatel moravské vesnice Bedřichovice do britské metropole, představuje jen menší kapitolu pětiletého projektu.
Na jeho konci je nová, dříve chybějící náves s architektonickými prvky inspirovanými londýnským nábřežím, obecní svátek, při němž se místní scházejí a sami si organizují program, nebo Bedřichovické zpravodajství - videokanál, kam místní děti přispívají vlastními zprávami z místa. Kateřině Šedé se podařilo probudit pospolitost v obci, kde si lidé slovy jedné z místních "vidí do talířů, ale přitom se skoro neznají".
Obrazy visí v obývácích
Výstava i kniha ukazují, že projekt přinesl mnoho bizarních situací i nečekaných obohacení. Šedá například domluvila, že pro navození iluze moravské vesnice v Londýně budou na jedné straně Moravané předvádět své běžné činnosti. Jedna rodina tak vyklepávala koberce, které přehodila přes zábradlí Millenium Bridge - pěší lávky nad Temží.
Na straně druhé galerie Tate Modern na přání Šedé zajistila 80 britských umělců, kteří v ulicích a na nábřeží malovali fiktivní zákoutí Bedřichovic. Ve skutečnosti ztvárňovali vesnici podle fotografií, které předem obdrželi.
Plátna, která takto vznikla, si Kateřina Šedá nenechala. "Rozhodla jsem se všechny obrazy darovat Bedřichovickým pod podmínkou, že přijdou na způsob, jak si je mezi sebe rozdělit. Nebylo to vůbec jednoduché, protože logicky chtěl každý obraz, kde měl zobrazený svůj dům, ale na obrazech všechny domy nebyly. Nakonec se všichni domluvili a teď visí obrazy u nich doma," říká umělkyně v rozhovoru s kurátorkou Yvonou Ferencovou, který se proplétá knihou a komentuje různé, až dvacet let staré projekty.
Monografie nazvaná Povolání: Šedá není první knihou umělkyně původem z brněnské Líšně. Šedá vydala už tři desítky publikací završující téměř každé "dílo". Loni ve spolupráci s Národní galerií a Egon Schiele Art Centrem připravila sedmisetstránkový katalog UNES-CO aneb Divadýlko pro turisty. V něm z několika stran popsala projekt vytvořený předloni pro bienále architektury v Benátkách.
Umělkyně si půjčila slavný název světové organizace UNESCO, jež vyznamenává starobylá města a přírodní úkazy titulem "světové dědictví". Kateřina Šedá ukázala, že být na prestižním seznamu v době globálního turismu začíná být neúnosným břemenem.
Normální život na plný úvazek
Ve spolupráci s městem Český Krumlov tři letní měsíce pronajímala byty v téměř vybydleném centru. Zájemci, kteří se nastěhovali do městských domů improvizovaně zařízených jako byty, byli placeni za to, že v centru, jež trpí návaly turistů, budou "provozovat normální život".
Rodiny, páry i jednotlivci na to šli různě. Jedna paní přivázala slunečník k lavičce a ve stínu pletla svetr na zimu. Několik rodin se dohodlo na společném grilování na chodníku, další zorganizovali ranní cvičení jógy na náměstí.
Projekt, který mezi krumlovskými obyvateli zpočátku vzbudil negativní reakce a jejž prostřednictvím webových kamer umělkyně živě přenášela do výstavního pavilonu v Benátkách, měl v italském městě na laguně velký ohlas.
Před krumlovským projektem vydala Kateřina Šedá ještě jednu knihu. V roce 2017 jí završila svůj průzkum brněnské "problémové" čtvrti zvané Cejl. Napsala originální Brnox - Průvodce brněnským Bronxem, ke kterému vydala i první "romsko-česko-romský" kalendář.
Definice zapadákova
Oba projekty, Brnox i UNES-CO, se znovu objevují také v nynější monografii Povolání Šedá, stejně jako se opakují dokumentace jiných akcí. Jejich shrnutí ukazuje ohromující množství práce, myšlenek, hledání, a především komunikování s lidmi, čemuž se Šedá věnuje od svých studií na pražské Akademii výtvarných umění. O všem si vede často rukou psané a ilustrované záznamy.
Seznam prací je neuvěřitelný: v roce 2003 přesvědčila obyvatele vesnice Ponětovice, aby jednu sobotu všichni vykonávali stejnou činnost ve stejnou dobu. V projektu Nic tam není se snažila postihnout obyčejnost, vesnický stereotyp, prázdnotu a podstatu "zapadákova". Poprvé se jí podařilo vzbudit u lidí sousedskou pospolitost.
Malým překvapením pro vesničany prý bylo, když se zapojila i paní, která skoro nevycházela z domova, o níž si mnoho místních myslelo, že zemřela.
Podruhé se Šedá o totéž pokusila roku 2007 na brněnském sídlišti Nová Líšeň. Rozeslala tisíc dárků - košil s autorským potiskem - na vybrané adresy a jako odesílatele uvedla obyvatele z druhého konce sídliště. Někteří lidé se její zásluhou skutečně setkali, a dokonce tak vzniklo i jedno manželství.
Ještě než převezla část Bedřichovic do Londýna, uskutečnila jiný vesnický projekt Furt dokola, který představila také na bienále, pro změnu v Berlíně. V rodné vesnici si všimla, že lidé věnují stále větší pozornost svým plotům, které zvyšují, a mezery mezi laťkami zakrývají, takže už není možné souseda na jeho pozemku ani zahlédnout.
Šedá se rozhodla, že ploty za spolupráce všech majitelů přeleze a o totéž poprosila i vesničany. V Berlíně, kde plot či zeď má silnou politickou symboliku, získal projekt překonávání sousedova plotu nečekaný rozměr.
Ukrajina i Silicon Valley
Věhlas umělkyně, která vystavuje na nejdůležitějších evropských přehlídkách, získala Cenu Jindřicha Chalupeckého, titul Architekt roku i cenu Magnesia Litera a jejíž publikace se objevují třeba ve výběru designérské soutěže Nejkrásnější české knihy, jí přináší pozvání i do bizarních zahraničních destinací.
I když se zdálo, že Kateřině Šedé je nejbližší vesnické prostředí, dobře se zorientovala také jinde: v ukrajinském městě Slavutyč, jež vzniklo na zelené louce jako náhrada pro obyvatele černobylskou katastrofou postiženého města Pripjať, zorganizovala zápis do Guinnessovy knihy rekordů. Dotkla se přitom palčivé skutečnosti současné Ukrajiny, jejíž lidé nemohou svobodně cestovat.
Obyvatelé Slavutyče tak v režii Šedé podali rekordní počet žádostí o víza a vylosovaných 44 umělkyně skutečně pozvala. Tím jim umožnila cestu do Česka, kde pro ně uspořádala týdenní pobyt.
Sbírání rekordů "zabralo" také v americkém městě Los Altos v Silicon Valley, kde je snad nejvyšší koncentrace úspěšných a bohatých lidí na světě. Ani tam se ale příliš nedaří komunitní pospolitosti. Šedé se podařilo vytáhnout obyvatele z luxusních vil ke společné výstavě, kde hrdě představili své jedinečné vlastnosti či koníčky: jedna paní ukázala svou sbírku bizarních hodinek, další muž se pochlubil enormní kolekcí plastových kachniček. Nechyběla ani hromada roliček od toaletního papíru.
Jako absolutní ignorant
Přednostmi Kateřiny Šedé jsou představivost, houževnatost při přesvědčování lidí a schopnost naslouchat. Ke každému projektu přistupuje s otázkami a otevřeností.
To, co se bude "dělat", vychází z podrobného průzkumu a mnoha rozhovorů s těmi, jichž se projekt týká. Přepisy rozhovorů a názorů lidí často tvoří důležitou linku dokumentace.
V určité fázi se však umělkyně musí spolehnout jen na sebe a svou intuici. "Nikdy jsem neuvažovala nad tím, že bych měla dělat něco jiného. Mou cestu vždycky zpochybňovali ostatní, ne já sama," říká Kateřina Šedá v rozhovoru s kurátorkou Ferencovou.
"Pokud se mi nějaké věci v životě podařily, tak proto, že jsem poslouchala hlavně sama sebe. Zní to, jako bych byla totální ignorant, ale ono to tak do určité míry musí být. Důkazem toho je skutečnost, že jsem ochotná snést docela dost věcí, abych mohla dělat to, co chci a čemu věřím," dodává.
Výstava a kniha
Výstava
Kateřina Šedá: Bedřichovický poledník
Galerie výtvarného umění v Ostravě, výstava potrvá do 22. března.
Kniha
Povolání: Šedá
(Ed. Yvona Ferencová)
Vydala Galerie výtvarného umění v Ostravě 2019, 735 stran, 981 korun
