Jsem tvoje stáří, pozvi mě dál, mrazí diváky Koťátková

Radek Wohlmuth
4. 3. 2011 13:00
Autorka představuje v Budějovicích Paralelní životopis
Foto: Kometa

Recenze - Dům umění v Českých Budějovicích má na kontě další skvělou výstavu. Eva Koťátková tu představuje svůj Paralelní životopis.

Když autorka (1982) získala v roce 2007 Cenu Jindřicha Chalupeckého, bylo jí sotva pětadvacet a v té době ještě studovala na pražské AVU. Už její prezentace v Galerii Jelení v rámci výstavy finalistů vzbudila velký ohlas.

Foto: Kometa

O rok později zazářila ve Špálovce se svou Cestou do školy - expozicí, která rozkrývala odosobněný systém vzdělávacího panoptika. A také Paralelní životopis pracuje s podobně traumatizujícím obsahem. Navazuje na její projekt Město starých, který představoval fiktivní domov pro seniory.

Zamřížované deníky

Společným tématem obou výstav je osamění a izolace; lépe řečeno separace. Tu teď Koťátková stejně jednoduše jako působivě přivádí do tísnivého extrému, významná je i její přímost. Leitmotivem Paralelního životopisu jsou totiž mříže.

Čtěte také:
Koťátková zkoumá, jak nás srovnala cesta do školy
Chalupeckého cenu má vtipná Eva Koťátková

Jejich podoba je různá, ale jsou všude - reálné těsně kolem lůžka, nakreslené na tvářích a tělech lidí z fotografií i namalované na zdi jednoho z výstavních sálů, takže v cele se ocitne i každý návštěvník. Mřížový rastr má i lavička, na kterou se posadíte, abyste mohli zamřížovaným průhledem sledovat zařízený pokoj, z něhož jakoby právě před chvílí někoho odvedli.

Foto: Kometa

Nábytek i šaty v něm jsou dotýkané, dlouhodobě používané, kolem rozválené postele jsou knížky vyskládané do komínků, na skříních prázdné ptačí klece, na zemi popsané zmuchlané papíry a staré dopisy. Všechny předměty v cele fungují především jako němí svědkové událostí, jako otisk skutečnosti; zároveň je to svého druhu deník, který jsme si už ávno odvykli číst. Není náhodou, že některé z těch věcí zná člověk z bytu prarodičů.

Dalším výrazným motivem je kolečkové křeslo. V expozici se zase objevuje reálně, pro větší pocit nestability a závislosti postavené na stupínku, k tomu je navíc několikrát multiplikované v dokumentaci kolem stěn. I tady fotky a kresby pracují s náladou i atributy antikvárnosti, opotřebovanosti a časů, které dnes dávno nejsou pravda.

Mříže coby náhubky nebo svěrací kazajky, tituly knih, které dotvářejí skličující atmosféru - Člověk jaký jest, Bouří zrozeni, Soucit i vzdor…. Mimochodem, právě texty jsou tady jedinými otevřenými dveřmi z izolace; bohužel svět, který zpřístupňují, je „jen" ten vnitřní.

Musím si zkrátka zvyknout

Foto: Kometa

Množství dokumentačního materiálu předkládá Koťátková civilně, na dlouhých poličkách - buď mezi dvěma skly opřenými o zeď nebo ukřižované přímo do stěny dlouhými tenkými ocelovými jehlami. Subtilní křehká záležitost, stejně jako zobrazené věci.

Autorka mluví jakoby o někom jiném, člověku bez tváře, ale nikdy nezapomene atakovat a vtáhnout do své všednodenní kruté „hry" i diváka. Ani tady v záplavě fotek nechybí prázdné sklo se schématem zamřížované kukly ala Hannibal Lecter. Když se na něj podíváte, jemně se v ní odrazí vaše tvář. Paralelní životopis je proto paralelní, že se týká nás všech, i když to třeba teď tak nevypadá.

Zmrtvělé pozice, prostředky pro fixaci, dlahy - to je z dnešního pohledu standardní výrazový arzenál osmadvacetileté umělkyně, stejně jako motiv dítěte. Výraznou roli hraje i ve videu, které autorka pořídila v Liverpoolu. Školáci na něm deklamují příběhy starých lidí, které si před tím přečetli,  jako by byly jejich vlastní.

Foto: Kometa

„Nikdy by mě nenapadlo, že budu tak starý…musím chodit o holi a to jde hodně špatně…okno je pro mě zdrojem zábavy…jsem stará a musím si zkrátka zvyknout, protože to už nikdy nepřejde".  Celý sestřih, který jen zvyšuje pocity úzkosti, končí větou: „Chtěl bych být znova dítětem." Děti mluví těžkým dialektem, se kterým bude mít problém i Brit, natož Jihočech - a ne/komunikace je tak další rovinou osamění.

Konceptuálnímu umění se často vyčítá intelektuální nestravitelnost a odtrženost od života. Také Eva Koťátková občas používá modýlky a zkratky, ale když zvolí reál, jde to do morku kostí a ještě dál… Její Paralelní životopis je důkazem. Přestože je teprve březen, troufám si říct, že půjde o jednu z nejlepších výstav sezony.

Eva Koťátková: Paralelní životopis. Dům umění města České Budějovice. Výstava se koná do 11. března. V pondělí 7. března se koná komentovaná prohlídka výstavy za účasti autorky.

 

Právě se děje

Další zprávy