Cestu malíře Josefa Šímy od tvůrčích počátků k úspěchu ve Francii, kde žil přes půlstoletí, mapuje nová výstava připravená Moravskou galerií. Ta shromáždila Šímovy malby, kresby, grafiky či korespondenci z 20. a 30. let minulého století. Mnoho děl bylo zapůjčeno z francouzských muzeí včetně Pompidouova centra v Paříži či muzea v Remeši, přispěla též Národní galerie v Praze.

Přehlídka se příští rok přesune do Prahy, kde bude doplněna o zápůjčky ze soukromých sbírek nebo práce na papíře. | Foto: Kamil Till

Výstavou v brněnském Místodržitelském paláci se Moravská galerie připojuje k oslavám 100. výročí Československa. Kurátoři nechtěli připravit klasickou retrospektivu, k rozsáhlému dílu hledali jiný klíč. "Jako nejzajímavější se nám jevilo představit Šímovo dílo nikoliv vcelku, ale od jeho počátků, které jsou spojené také s Brnem, až po dobu, kdy se v Paříži účastnil založení skupiny Vysoká hra," vysvětluje kurátor Petr Ingerle, který výstavu připravil s kunsthistoričkou Annou Pravdovou. Výstava proto dostala název Cesta k Vysoké hře. Působení v umělecké skupině, francouzsky známé pod názvem Le Grand Jeu a cíli blízké surrealistickému hnutí, znamenalo v Šímově tvorbě obrat. Členové spolku, zejména básníci, se pokoušeli proniknout za hranice reálného. Inspiraci čerpali z mytologie, podvědomí či ezoterického myšlení.

"Vysoká hra je výlučně ničivá. Zničení však je jen jednou tváří proměny, jejíž druhou tváří je tvorba. Jsme odhodláni ke všemu, hotovi vsadit sebe samy, abychom podle potřeby zpustošili, zkazili, zlehčili," uvádí manifest skupiny, s níž Šímu pojilo odmítání zavedeného způsobu života, předsudků či komerce.

S Le Grand Jeu vystavoval třeba v galerii na pařížské adrese Rue Bonaparte 12 poblíž dnešního českého konzulátu. Skupina, jejíž francouzskou revue vloni poprvé v českém překladu vydalo nakladatelství Malvern, se rozpadla roku 1932. Někteří členové pak přešli k surrealistům. "Byl jsem pro ně v mnohém určitou oporou, vyvěrající z mé koncepce výtvarné práce, paralelní a často předcházející jejich koncepci básnickou," vzpomínal Šíma na etapu Le Grand Jeu.

V nynější brněnské expozici jsou hojně zastoupeny jeho obrazy krajin, ostrovů, mraků, torz v krajině či mytických výjevů. Nechybí ani díla některých jeho souputníků, především Maurice Henryho a Artüra Harfauxe.

Josef Šíma se narodil roku 1891 v Jaroměři do rodiny s uměleckými kořeny, studoval na pražské Akademii výtvarných umění u Vlaha Bukovace a Jana Preislera. V Brně se prvně ocitl jako chlapec, jeho otec tam roku 1904 přišel vyučovat kresbu. V moravské metropoli později Josef Šíma krátce studoval stavební inženýrství, působil jako asistent na katedře kreslení a měl zde svůj první ateliér. Za první světové války nicméně narukoval a bojoval v Haliči, Rusku či Itálii, k výtvarné práci se tak skoro nedostal.

Začátkem 20. let minulého století se stal zakládajícím členem Devětsilu a záhy nato odešel do Francie. Tam nejprve získal místo kreslíře kostelních oken v městečku Hendaye pro firmu Mauméjean, později byl zaměstnán v pařížském ateliéru zabývajícím se výrobky z kůže a koženými knižními vazbami. Zde Šíma našel zázemí i svou budoucí ženu.

V Paříži se český rodák prosadil a začal představovat důležitou spojku s českou avantgardou. Styky udržoval, psal do Lidových novin, spolupracoval s pražskými nakladatelstvími.

Do Československa roku 1935 doprovázel surrealisty Andrého Bretona a Paula Eluarda, vystavoval s Uměleckou besedou a roku 1936 měl velkou přehlídku v pražském Obecním domě. Po druhé světové válce pak byl jmenován kulturním poradcem československého velvyslanectví. Ve funkci skončil roku 1950.

Šímovy první práce ovlivnily sociální civilismus, poetismus, konstruktivismus i surrealismus, navazoval na Antonína Slavíčka či Jana Preislera. Nikdy se ale s žádným směrem plně neztotožnil a umělecky se zejména v abstraktním období rychle vyvíjel.

Ve Francii začal experimentovat se senzibilitou. Ta se odráží v jeho malbách pařížských ulic či krajinách z 20. let. "Záhadné, chimerické, bizarní a monstruosní tvary Šímových maleb jsou obrazy negativu života: snu; stejně všední a každodenní, a stejně nesrozumitelné a nadsmyslné, jako je život snu," napsal o Šímových dílech roku 1928 teoretik Karel Teige.

V té době se Šíma věnoval také scénickým návrhům či ilustracím knih, vytvořil kupříkladu perokrasby k titulu Lidé z baru Louise Delluca nebo ilustrační kresby pro Rozpravy Aventina. Spolupracoval také na výtvarné koncepci nakladatelství Odeon, založeného roku 1925 knihkupcem Janem Fromkem.

Jeho plátna z 30. let mají filozofický podtext, objevují se v nich přírodní či archetypální tvary jako vejce, krystaly či ženská torza. Do srozumitelných symbolů Šíma přetvářel vzpomínky, balancoval na hranici hmotného světa a představivosti, až snad mysticismu. Jeho obrazy často znázorňovaly abstraktní myšlenku či filosofickou úvahu, byly prodchnuty duchovním hledáním a zejména v 50. letech pak silně světlem. "Konečným cílem není malba. Za estetickými vjemy je vždy metafyzická myšlenka, kterou nevidíme. Metafyzické je skryto v poetickém," mínil malíř, o němž se traduje, že na francouzském venkově kdysi uviděl kulový blesk valící se po svahu, což jeho zájem o světlo podnítilo.

"Umění v pojetí Josefa Šímy je cele založeno na přesvědčeném vědomí jednoty světa; v malířské metaforizaci to lze vyjádřit organickým prolnutím hmoty a světla. Tomu pak v umělcově pohledu i výrazu odpovídá obdivuhodná celistvost, v rovnováze smyslového vjemu, fantazijní představy, intelektuální rozvahy," napsal o něm někdejší ředitel Národní galerie Jiří Kotalík, podle nějž Šíma každý obraz směroval "k transpozici skutečnosti do oblasti poezie, ale vždy v ryze malířském sdělení".

V pozdějších letech se Josef Šíma výrazně inspiroval antickými náměty, viz jeho malby Pád Ikarův, Lidé Deukalionovi či Zoufalství Orfeovo. Zajímala ho euklidovská geometrie či literární interpretace mýtů v podání Jeana Cocteaua či Marcela Prousta. Na Šímovu práci s antickými mýty byla roku 2006 zaměřena výstava v pražském Domě U Zlatého prstenu, vystavěná okolo malířova zásadního plátna Návrat Theseův z roku 1933.

V rodném Československu byl Josef Šíma po únoru 1948 odmítán a zamlčován, do širšího povědomí se nakrátko vrátil až roku 1968 výstavou v hlavních galeriích Prahy, Brna i Bratislavy, kterou reprízovalo také pařížské Muzeum moderního umění. Tou dobou autor pracoval na vitrážích pro kostel sv. Jakuba v Remeši, které ale kvůli nemocnému srdci nedokončil. Zemřel roku 1971 v Paříži ve věku osmdesáti let.

Dnes bývá Šíma vedle Toyen či Jindřicha Štyrského považován za moderního malíře evropského významu. V zahraničí jej dodnes mnozí znají jako Josepha Simu, Francouze narozeného v Rakousku-Uhersku. Jeho díla jsou ozdobou sbírek pražské Národní galerie a dosahují vysokých částek na trhu s uměním - obraz Léda s labutí z roku 1938, roku 2008 vydražený za 14,6 milionu korun, patří mezi nejdražší česká díla prodaná po sametové revoluci.