To nejlepší má zůstat doma, prohlásil světoznámý fotograf, někdejší emigrant a cestovatel Josef Koudelka při nedávném křtu své publikace Návraty. Objemná kniha zvěčňuje a také přesahuje stejnojmennou retrospektivu v pražském Uměleckoprůmyslovém museu.
Výstava, která je oslavou Koudelkových osmdesátin a průřezem celoživotní tvorbou, potrvá ještě do 23. září. Kniha oproti ní navíc nabízí zasvěcené texty sedmi znalců.
Koudelka, člen prestižní agentury Magnum, v rozhovorech tvrdí, že za svůj domov považuje místo, kde právě je. Ale ke svým českým, přesněji moravským kořenům se hlásí mimo jiné činem: retrospektiva v Uměleckoprůmyslovém museu je sestavena z jeho daru, neboť své fotografie instituci věnoval. To nejlepší a také nejslavnější z Koudelkovy tvorby včetně souboru Cikáni či reportáže Invaze 68 tak opravdu zůstává doma.
K tomu lze připočíst ještě pět let starý soubor De-creazione, původně vystavený na Benátském bienále, který fotograf letos daroval Národní galerii. Ta tento černobílý soubor panoramatických krajin vystavuje ve Veletržním paláci.
Kniha Návraty má stejné členění jako výstava v Uměleckoprůmyslovém museu, je řazena chronologicky od autorových počátků, experimentálních a divadelních fotografií až po současné panoramatické snímky krajin přetvořených zásahem člověka. V publikaci jsou i reprodukce deníků, které chtěl Koudelka původně zničit.
Významná je rovněž textová část monografie. O nový, původní pohled na slavného fotografa a jeho práci se pokusila jedna kurátorka plus pět publicistů a specialistů na fotografii.
Sedmým textem je archivní medailon, který v roce 1967 napsala historička umění Anna Fárová. Ta Koudelku znala od jeho první výstavy z konce padesátých let minulého století.
Stala se jeho mentorkou i propagátorkou, v archivním textu píše o Koudelkově citlivosti a mistrovství, jež v souboru Cikáni vyvrcholilo snímky naplněnými "zdrženlivostí, jasností a úctou k lidské bytosti."
Obvykle rutinní životopisnou stať každé monografie dokázal publicista Josef Moucha obohatit o neznámé, a přitom výstižné okamžiky. Líčí kupříkladu jednu pookupační situaci: Koudelka se v roce 1970, tedy v době, kdy se jeho anonymně vydané fotografie z invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa staly na Západě symbolem bezpráví a zesílených represí v komunistických zemích, rozhodl vydat na pohřeb zasloužilého umělce Emanuela Famíry.
Byl to prorežimní autor a Koudelka čekal, že se na oficiální, státem propagované tryzně soustředí "významný typ spoluobčanů". Proto si to nenechal ujít.
Moucha situaci popisuje téměř reportážně: "Když ve čtvrtek 15. ledna 1970 po druhé hodině odpolední rozezněla velkou obřadní síň krematoria v pražských Strašnicích Internacionála, napřímila se celá řada pozoruhodných mužů. Fotograf k nim přistoupil, aby jejich tváře postupně zaznamenal. Ještě než skončil, dopadla mu na rameno ruka bezpráví. S pohrůžkou ‚Neotáčejte se!‘ byl vyveden a zdánlivě civilním automobilem eskortován."
Důvod svého zadržení pochopil ve chvíli, kdy před sídlem StB v Bartolomějské ulici, kde s ním auto zastavilo, po chvíli zaparkoval i autobus, z nějž vystoupili známí muži z pohřbu. Došlo mu, že vyfotografoval "tajné", a nedivil se tedy, když mu následně zabavili film.
Moucha scénkou dokládá své tvrzení, že fotograf by se brzy dostal do střetu s režimem, kdyby se mu ještě téhož roku nepodařilo emigrovat.
Koudelkovo dvacetileté exilové období popisuje kurátor Alexander Stuart. Píše, že pro fotografa, jenž si první roky musel vystačit se statusem britského azylanta, bylo přijetí do agentury Magnum více než existenčním zajištěním. Právě Magnum se postaralo o rozšíření Koudelkova cyklu Invaze 68 do desítek redakcí západních novin, časopisů a televizí. Oficiálně jej však přijali na základě souboru Cikáni.
Check out Koudelka: Returning. Edited by Josef Koudelka and Irena Šorfová. Texts by Anna Fárová, Jan Mlčoch, Josef Moucha, Stuart Alexander, Tomáš Pospech, Josef Chuchma and Irena Šorfová. Prague: Umeleckoprumyslové museum v Praze/Karel Kerlicky - KANT. #josefkoudelka #koudelka pic.twitter.com/pK8MM8tLX2
— StuartoCinema (@StuartoCinema) June 26, 2018
Stuart líčí, že členstvím v Magnu získal Koudelka jakési bratrství s mnoha podobně naladěnými fotografy a také síť přátel, u nichž mohl jako věčný nomád přespávat. Především tedy v zimním období, kdy se vracel z cest a zpracovával nafocený materiál.
V létě si s noclehem starost nedělal, stačil mu spacák rozložený co nejblíž místu, kde cítil, že na něj čeká dobrá fotka.
Nejbližším z okruhu Magna prý byl Josefu Koudelkovi o třicet let starší slavný fotograf Henri Cartier-Bresson, který mu nabídl svůj pařížský ateliér. Navzdory odlišnému původu - Cartier-Bresson pocházel z bohaté průmyslnické rodiny - se jim dobře debatovalo. "Zjistili, že je baví spolu nesouhlasit," píše Stuart.
Další z autorů statí, kurátor a teoretik fotografie Tomáš Pospěch, si vybral fotografie člověkem poničených krajin. Toto téma se v Koudelkově tvorbě objevuje od začátku, až se v polovině osmdesátých let stává jeho jediným námětem.
"Někdy, když chceš něco říct o lidech, se ti to podaří lépe, když tam lidi nejsou," říká Koudelka v dokumentu režiséra Aleše Kisila z roku 2016.
A kurátor Pospěch v knize vyjmenovává oblasti, kam fotograf se svým panoramatickým aparátem opakovaně mířil: "Fotografoval krajinu poznamenanou těžbou surovin, ropná pole, místa v okolí výstavby lamanšského tunelu, lomy, kde se získával vápenec a mramor na stavby antického světa i na dnešní výstavbu, fotografoval místa poznamenaná válečnými konflikty v Bejrútu a ve Vukovaru i zdi postavené v rozděleném Berlíně nebo oddělující Izrael a Palestinu."
Téma "krajiny po krajině" vrchovatě naplnila oblast Mostecka, kam Koudelka začal jezdit v devadesátých letech. Původně barokně idylická, zvlněná krajina, kde se střídala, "pole protkaná alejemi, řada zámků, klášterů, kostelů, soch svatých, božích muk a křížků", musela ustoupit těžbě uhlí.
Jak píše Pospěch, za svá vzalo sedm set let staré královské město Most a osmdesát sedm vesnic.
Poničená, měsíční krajina přitahovala i jiné umělce, malíře Emila Fillu či fotografa Josefa Sudka. Právě s ním Tomáš Pospěch srovnává Koudelku. "Pro oba ‚poznat krajinu‘ znamená mnohokrát ji projít. Ani jeden z nich nikdy nevlastnil auto ani řidičský průkaz, vždy je někdo na dané místo musel dovézt", píše Pospěch a připojuje Koudelkův citát ze šestnáct let starého rozhovoru s Karlem Hvížďalou: "Většina lidí považuje devastovanou krajinu za strašnou, ale pro mne ta krajina strašná není. Strašná je destrukce, ne ta krajina. Pro mne je svým způsobem krásná. Strašně krásná. Mám ji rád. Jinak bych ji nefotografoval."
Kurátorka Irena Šorfová do knihy přináší nejen přehled většiny porevolučních Koudelkovských výstav, ale také osobní, vřelý i kritický pohled na autorovu osobnost. "Rozhodně není diplomat. Někteří mohou jeho přímočarost považovat za aroganci nebo sebestřednost. Je perfekcionista, jde po podstatě nejen ve fotografii, ale i v životě. Povrchní věci a lidé ho nezajímají."
Josef Koudelka: Koudelka: Návraty
Nakladatelství Kant 2018, 312 stran, 1600 korun
Další z autorů, publicista Josef Chuchma, si vybral popis kulturního a společenského klimatu, do něhož Koudelkova tvorba vstupovala. Líčí i jedinou polistopadovou neshodu mezi fotografem a kunsthistoričkou Annou Fárovou, která se týkala první Koudelkovy české retrospektivy po návratu z emigrace.
V roce 2002 výstavu uspořádala Národní galerie. V době příprav se však vyměnilo vedení galerie a nový ředitel Milan Knížák nechal vydat zprávu, že se galerie od údajně nevydařené Koudelkovy přehlídky distancuje. Nepochopitelně negativní reakce pak přišla i od Fárové, která uveřejnila nečekaně kritickou, zavrhující recenzi. "Cítím, že tu převládá absolutně chladná zóna, soustředěná na atraktivitu mrtvých krajin," psala autorka, která dosud měla pro Koudelku i jeho panoramatické krajiny vždy pochvalná a oceňující slova.
"Byla to jednotlivost, jejíchž hlubinných motivů se my dnes již nedopátráme," uzavírá Chuchma hořkou epizodu jinak pěkného a inspirativního přátelství Koudelky s Fárovou.
Anna Fárová ostatně byla první, kdo Koudelku přivedl do Uměleckoprůmyslového musea, kde měl hned roku 1990 první českou porevoluční výstavu - i když rozsahem nevelkou. O tom a také o kontextu sbírek, v nichž se Koudelkův darovaný soubor děl nyní ocitá, píše poslední z autorů v publikaci, kunsthistorik Jan Mlčoch.
