Vzpomene si ještě někdo na začátek seriálu Červený trpaslík a dlouhé vedení posledního žijícího člena posádky? Nebo ještě lépe: neviděl čtenář vynikající začátek špatného filmu Vanilkové nebe? Ne? Nevadí, vždycky se to dá napravit. A soustředit se na výraz Toma Cruise, postupně si uvědomujícího, že ulice města, jímž se řítí ve svém autě, jsou… prázdné. Bez lidí. Překvapení se láme v paniku.
Podobný rozměr samoty v sobě nesou fotografické cykly Jitky Hanzlové, snad jen že namísto odcizení, přerůstajícího v nezvladatelnou úzkost, zachycují momenty vyrušení. Jako by status jediného člověka na světě byl tou nejsamozřejmější věcí na světě.
Snímky dvaašedesátileté náchodské rodačky, která roku 1982 emigrovala do Německa a od té doby v rodné zemi nikdy neměla retrospektivní výstavu, jsou teď k vidění v pražském Veletržním paláci. Jde o poslední přehlídku, kterou před svým propuštěním z Národní galerie připravil kurátor Adam Budak.
Lidé, které Hanzlová fotografuje, se ve výřezu světa ocitají až na výjimky sami. Pokud něco dělají, působí to dojmem náhody. Málokdy se usmívají, zároveň se však ani nemračí. Z jejich tváří naopak vyzařuje překvapená, až podezřívavá zvědavost někoho, kdo poprvé spatřil druhého člověka.
Dokonce i zvířata jsou na snímcích sama: Noemova archa již buď odplula, nebo všichni zůstali na ocet v opuštěném ráji.
Podotkněme, že vynikající čtení fotografií Hanzlové nabízí jak průvodce k výstavě, tak rozvitější dvojice esejí v katalogu. My pokračujme po naznačené interpretační stezce, jejíž další znamení nám poskytne spis O výřečnosti mateřštiny z let 1303 až 1305 od Danteho Alighieriho. Italský básník si v něm na jistém místě hraje s myšlenkou, že "první člověk promluvil ve formě odpovědi", a hned se zeptá: Komu a na co odpovídal?
Zkusme se podívat na osamělé postavy Hanzlové z Rokytníka, souostroví Tonga, Berlína či londýnského Brixtonu nikoli jako na lidi poslední, tedy svého druhu exulanty, nýbrž jako na Adamy či Evy, z jejichž žeber nebyl nikdo zrozen a které beze slova opustil i jejich stvořitel. A hrajme si s Dantem: poznal by vůbec takový Adam či Eva, že "není dobré, aby byl člověk sám" (Genesis 2:18)? Nepohyboval by se v prostředí, které by bylo ve stavu velice podivné lhostejnosti, neboť takový svět by byl prost lásky, ale zároveň by nepotřeboval spasit?
Jitka Hanzlová má za sebou příběh emigrantky, která začala fotit, "protože jako cizinka nikomu nerozuměla". Po dlouhou dobu byla odkázaná jen na vidění. "Zrak se v tomto období znovu stal mou první řečí," vysvětluje v katalogu.
Od té doby vydala desítku fotografických knih a získala několik zahraničních ocenění včetně Paris Photo Prize, měla samostatné výstavy ve frankfurtském Kunstvereinu nebo amsterodamském muzeu Stedelijk.
Její první publikace Rokytník z roku 1994 vychází z návratu do rodné vesnice. A vtip je v tom, že ať už se jedná o domov, kam se vrací de facto jako cizinka, o hlubiny temného lesa, tropickou krajinu či zasněžený Berlín, lokace se mezi sebou zásadně neliší. Jsou to spektakulární, leč indiferentní prostředí, tak lhostejná vůči lidské přítomnosti jako dialog v cizí řeči.
Ne nadarmo fotografie hvozdů připomínají zlověstné záběry z filmu Larse von Triera Antikrist či podobně sugestivní zátiší ze šest let starého snímku Roberta Eggerse Čarodějnice.
Stejně tak série Hanzlové nazvaná Vanitas, tolik podobná slavným Uměleckým formám přírody od německého přírodovědce Ernsta Haeckela z roku 1899, mnohem spíše než život květin zachycuje stálost a všeprostupnost stavebních principů anorganické přírody, které květiny sdílí se stavbou krystalů i galaxií.
Rovněž by nás nemělo překvapit, že se fotografčino pojetí vody v zatím posledním cyklu blíží současným vědeckofantastickým vizím odcizených exoplanet (namátkou filmy jako Prometheus, Zpráva o Europě, Interstellar, čtvrtá řada seriálu The Expanse…). Dominantně pozemský živel Hanzlová exponuje jako nevypočitatelné skupenství z jiné hvězdné soustavy.
Lidé tento principiálně němý svět nerozmluví. Už portréty ze sedm let starého cyklu There Is Something I Don’t Know se ze všeho nejvíc podobají uzavřeným vyobrazením Leonarda da Vinciho, Pierra della Francesky či Petra Christa. O čem by měl vyprávět náš nerozmluvený první člověk, který je coby jediný člověk na planetě chladně nevinný, když je zároveň dutý, neboť ničemu v pravém slova smyslu neodpovídá?
Francouzský filozof Maurice Blanchot ve své knize Literární prostor z roku 1955 napsal, že mrtvola "suspenduje vztah k místu", neboť může ležet stejně tak kdekoliv, jako je právě vždy na svém místě.
Neobvyklá citlivost Jitky Hanzlové v tomto ohledu neexponuje svět jako vyloženě nepřívětivý, neboť není ani nehostinnou zemí exulantů, ani nelítostným útesem ztroskotanců. Pouze do něj vkládá postavy, které lze ze světa kdykoliv stáhnout - jako věty, na které nečekáme odpověď.
Jitka Hanzlová: Tišiny
Kurátor: Adam Budak
Veletržní palác, Praha, výstava potrvá do 16. února.
