Autobiografický román Než vodopády spadnou Tobiáše Jirouse je intimní deník nevalně navazující na "klasiku" Ludvíka Vaculíka. Hned zpočátku si podtitul knihy "Český snář po pětadvaceti letech" říká o srovnání s tímto románovým deníkem konce 70. let.
Zatímco dílo Vaculíkovo čteme jako velmi otevřený dokument doby, která se zdá být neskutečně vzdálená, jako svědectví o samizdatové edici Petlice, v Jirousově případě jde o dobu současnou a natolik blízkou, že spokojit se pouze s jejím popisem je nedostačující. Hrdina Tobiáš už nemusí nic skrývat, může psát i vydávat, což pro něj v tomto případě znamená paradoxně smůlu: "Dvaatřicetiletý silný neurotik se sklonem k častým depresím si hledá práci, kterou vlastně ani nechce, značka - zhroutit se umím i bez vás."
"Jsem městský člověk"
Mladý autor pojídá prázdnou každodennost, z které ho bolí žaludek, a hledá, čím by zaujal nebo co by zaujalo jeho: "Jsem městský člověk. Mám rád tu špínu. To, co mě děsí, je otevřená krajina." Intimní a útržkovité popisování osobních pocitů, myšlenek, zážitků a v neposlední řadě okolí, svých známých, kteří jsou často lehce dešifrovatelní, je vše, čeho se tu dočkáme. "Trochu málo?" napadne nás. Leda, že bychom se nechali strhnout náladou knížky, která se snaží s nadhledem řešit situace, zamaskovat osamělost vtipkováním a ironií, neschopnost zlepšit sebe a své okolí nahrazuje otevřeným, nepoetickým popisem života s občasnými originálními postřehy z doby a města, ve kterých žije:
"Japonské dívky stojí jak vyrovnané řady náhrobních kamenů. Studené, malé a placaté."
V tomto případě nám deník nejvhodnějším způsobem poslouží jako umyvadlo, do kterého chceme vyvrátit všechny nedostatky a povrchnost současnosti. Zbývá jen otázka, zda měl autor právě toto na mysli, když se dělil s veřejností o své intimní já, anebo nám nevědomky dopřál nový obraz dnešního pražského prostředí, pětadvacet let po svém literárním vzoru Ludvíku Vaculíkovi.
Jirousova zpověď nevyrovnaného mladého muže je v pořadí třetí titul edice Fresh vydávané nakladatelstvím Labyrint. Edice vyhledává a publikuje začínající autory. V tomto roce vydala prvotinu 23 Šimona Šafránka, která se sebestředností a zájmem o městské prostředí románu Než vodopády spadnou na první pohled podobá. Obojí svědčí o vzkvétajícím narcismu našeho století: promluvit tak, aby nás bylo slyšet, ale už nezáleží tolik na tom, máme-li ve skutečnosti co říci.
