"Takových osudů byly tisíce, já si zvolil osobnosti, kterými se dlouhodobě zabývám," vysvětluje autor. Amnézie zahrnuje příběh malířů Josefa Čapka a Emila Filly, političky Milady Horákové, novináře Záviše Kalandry, básníka Jana Zahradníčka, studentů Jana Palacha a Jana Zajíce, spisovatele Jiřího Stránského, kunsthistorika a básníka Ivana Martina Jirouse a dramatika i prezidenta Václava Havla.
Sozanský kombinuje obrazy s textem, který do nich vkládá. Emotivní, umělecký účinek se prolíná s dokumentárním sdělením. Výstavu navíc rozšiřuje obsáhlý katalog, který vedle reprodukcí děl přináší původní eseje historiků a rozhovory se statečnými či jejich blízkými.
Až k nesnesení
Autor vytvořil každému z hrdinů portrét. Do detailu propracované tváře často vycházejí z podobenek z vězeňské kartotéky, které Sozanský někdy přímo vkládá do obrazu. Ale například u Václava Havla nakreslil podobiznu starého muže, realistickou až k nesnesení. Prezidentova tvář je dovedena na hranici karikatury. Z vrásčitého obličeje vystupují upřené, naléhavé oči a rty jako by se chystaly vyslovit ještě jednu myšlenku.
Naopak Janové Palach a Zajíc, kteří se v mladém věku upálili na protest vůči politické letargii po roce 1968, mají portréty symbolické, ovšem vycházející z reálného předmětu.
"Konzultoval jsem některé věci s historikem Petrem Blažkem, který je odborníkem na zápalné oběti v době totality v celém východním bloku. Zavolal mi a řekl, že se našla vlajka, kterou bylo přikryto Palachovo tělo na prosektuře, když zemřel. Jen jak mně to popsal, byl to silný stimul," popisuje umělec inspiraci, ze které vznikl cyklus obrazů. Z nich někdy přízračně, jindy ostře vystupují barvy státní zástavy.
Také za obrazy připomínajícími Jana Zajíce stála indicie od historika Blažka. "Dostal jsem od něj kriminalistické fotografie z místa činu. Na jedné z nich byl otisk na zdi. Byla to záda Jana Zajíce. Když se zapálil, ztratil rovnováhu a otřel se o stěnu. Omítka byla začouzená. Je to zvláštní otisk, vlastně artefakt," popisuje Jiří Sozanský.
Když otevřeli archivy
Oba studenti, kteří se obětovali pro společenskou věc, se stali Sozanského osudovým tématem. "Když se v roce 2008 otevřely archivy, udělal jsem kroky, abych se tam dostal. První, co jsem chtěl vědět, bylo, jak to bylo s Janem Palachem. Dostal jsem jeho vyšetřovací spis. Pro moji generaci to bylo trauma. Jan Palach i Jan Zajíc, ale především Palach, protože byl první. My jako vrstevníci jsme vůbec nevěděli, jak s tím naložit," vzpomíná letos třiasedmdesátiletý autor.
Velkou výstavu na palachovské téma nazvanou 1969 rok zlomu představil v roce 2015 v Nové budově Národního muzea. Tehdy mu pomohl sochař Olbram Zoubek. "Požádal jsem ho o Palachovu posmrtnou masku. On mi vyhověl, věnoval mi jeden odlitek. Ta maska ležela pět let v ateliéru, vůbec jsem si s tím nevěděl rady. Teprve postupem času jsem na to přišel," popisuje výtvarník.
Nynější projekt připravoval tři roky. Amnézie je jeho dodatečnou připomínkou ke 101. výročí založení Československa. "Slovo samostatnost je jen eufemismus, protože téměř polovinu z té doby tady byl komunismus a předtím nacismus. To na české kultuře a mentalitě muselo nechat stopy," říká umělec, který je od začátku své tvorby zaujatý a angažovaný proti bezpráví.
Začalo to v Terezíně
Začalo to v roce 1972 diplomovou prací na pražské Akademii výtvarných umění, kdy Sozanský zpracoval téma holokaustu.
"To mohlo rezonovat s dobou, totáč to měl rád, když se člověk vracel k nacismu, ale já to rozvíjel po svém a to už nebylo vítané," vzpomíná autor, který se na rozdíl od svých hrdinů nikdy nedostal do vězení. Zato několikrát musel k výslechu. "To člověk nikdy nevěděl, jestli pak odejde, nebo ne," dodává umělec, který se s režimem ostře střetl v roce 1980, kdy uspořádal program v památníku Terezín.
Místa jako terezínská vojenská pevnost, jež za druhé světové války sloužila coby věznice a židovské ghetto, Sozanského přitahují. V Terezíně opakovaně inicioval výstavní projekty připomínající utrpení vězněných lidí.
Podobné téma měly jeho inscenované akce v Mostě v ruinách domů určených k demolici, v pražském Veletržním paláci, vyhořelém roku 1974, nebo ve vybombardované knihovně v Sarajevu.
Po listopadové revoluci jako člen komise České národní rady jezdil také do valdické věznice. "Hrozila tam vzpoura vězňů. Snažil jsem se najít způsob, jak tu situaci zklidnit. Nebyl to problém, řada těch mládenců byla komunikativní. Jsem člověk z ulice, rychle jsem s nimi navázal řeč," říká Sozanský, který se před akademií vyučil zedníkem a mnoho let se věnoval boxu.
Kotce pro vězně
Na valdických dvorcích, určených pro vycházky vězňů, jež ale připomínají spíš kotce pro králíky, vytvořil památník obětem totality, který tam vydržel do roku 2007. Valdice se objevují na mnoha obrazech pražské výstavy. A valdické téma je silně přítomné také v knize k současné výstavě Amnézie, která je mnohem víc než katalogem.
O životě politických vězňů, krutosti bachařů i krátkých povzbudivých setkáních spřízněných vězňů během vycházek v publikaci referují nejen historici, ale především pamětníci.
Sám Sozanský vede přímočaré, věcné rozhovory. Nenechává se odbýt strohým Jiřím Gruntorádem, kterého se vyptává na spoluvězně Ivana Jirouse. Konfrontuje ho s informacemi, které získal od mnohem sdílnějšího kasaře a dalšího Magorova spoluvězně Jana Staňka.
Výjimečný je také Sozanského rozhovor s Jiřím Stránským, který se vyznává z obdivu k básníku Janu Zahradníčkovi. Ten Stránského, jenž se dostal do vězení v jednadvaceti letech, "učil", jak se stát básníkem. Více než to: Zahradníček mladého budoucího spisovatele povzbuzoval, aby "přestal nenávidět".
Stejný Zahradníček, který své vězení přežil jen o pár měsíců, psal v jednom ze svých posledních dopisů před propuštěním manželce: "Ačkoli máme za sebou už málem devítiletou zkoušku čekání, čekat ještě celý další měsíc na den návratu připadá najednou nad síly mé, podle všeho i Tvé."
Jiří Sozanský: Amnézie
Obecní dům, Praha, výstava potrvá do 17. ledna 2020.
