reklama
 
 

Jiří Fajt: Audit šel na udání, ministerstvo kultury mi smlouvu samo doporučilo

22. 4. 2019 16:06
Dnes již bývalý generální ředitel Národní galerie Jiří Fajt je přesvědčen, že ministr kultury za ČSSD Antonín Staněk ho odvolal ze zástupného důvodu.

"Vedle svého hlavního manažerského úvazku jsem mimo pracovní dobu 16 měsíců odváděl autorskou práci navíc, za niž jsem měl slíbený autorský honorář," vysvětluje Fajt v rozhovoru pro Aktuálně.cz nejskloňovanější důvod svého odvolání.

Jedná se o autorskou smlouvu, kterou s ním Národní galerie na základě vládního usnesení uzavřela těsně před koncem loňského roku a díky níž si přišel na 1,12 milionu korun. Podle Jiřího Fajta je tato smlouva o vytvoření autorského díla běžným nástrojem, jaký se používá v resortu kultury včetně jiných příspěvkových organizací. Smlouva byla uzavřena až koncem roku, protože ministerstvu trvalo rok a půl, než Národní galerii sdělilo, jak Fajta odměnit. "Zpětně to působí, že mě nechali napíchnout na vidle, které mi mezitím připravili," říká Fajt.

Aktuálně.cz: Proč tvrdíte, že audit, který ministerstvo kultury poslalo do Národní galerie, byl účelový?

Protože mi to uplynulé pondělí přiznal sám ministr kultury, když potvrdil, že audit do galerie vyslal na udání. 1. února do Národní galerie ve zkušební době nastoupil jistý člověk. Po pár týdnech bylo jasné, že spolupráce s ním nebude myslitelná. Nakonec dal výpověď sám, neboť pochopil, že o jeho služby nestojím. Ještě předtím ale rozesílal hromadné maily na všechny strany včetně lidí mimo Národní galerii. A nakonec si z účetnictví vytáhl dokumenty, které ochotně předal ministerstvu kultury.

Neřeknete, o koho jde, abychom ho s vaším tvrzení mohli zkonfrontovat?

Pokud se k tomu sám nepřihlásí, je mi nekomfortní ho jmenovat. A hlavně na tom už tolik nezáleží. Možná jsem tuto skutečnost lidsky podcenil. Jako generální ředitel jste ale v neustálém běhu, někdy proto přehlédnete jemnější nuance. Každopádně po jeho udání do Národní galerie nastoupila kontrola, ta začala minulé pondělí a hned nato ministrovi kultury donesli na stůl kýžený dokument. Ministr pak v médiích hovořil o tom, co prý ukázaly závěry pravidelné kontroly. Nesmysl, kontrola nebyla pravidelná a zdaleka neskončila. Sami auditoři po mně chtěli, ať jim po Velikonocích donesu další dokumenty.

Pojďme k té smlouvě. Co přesně jste dělal, že to muselo být zaplacené zvlášť?

Ředitel je hlavním manažerem a řídí instituci. Já jsem však vedle svých hlavních pracovních povinností manažera ve volném čase odváděl i autorskou, tedy tvůrčí a uměleckou činnost, na které jsme se s ministerstvem domluvili, kterou jsem nezpochybnitelně vykonával 16 měsíců a za niž jsem měl slíbený honorář v této výši. Základní parametry této smlouvy navíc vycházejí z vládního usnesení číslo 353 z května 2017, které řeší oslavy výročí roku 2018 spojené s naší státností. Jednoznačně šlo o činnosti přesahující běžný provoz Národní galerie. Bylo třeba vymyslet důstojný programový rámec včetně výstavní dramaturgie tohoto roku, muselo to mít hlavu a patu. Na mě tedy byla koncepce jubilejního roku, jeho dramaturgie, koordinace a dohlížení nad jeho realizací, popřípadě i práce na scénáři dílčích projektů, jakými byl například takzvaný Salm Modern, nový program v Salmovském paláci zaměřený na moderní a současné umění.

Neočekává se od ředitele Národní galerie, že takovou věc bude dělat v rámci svého úvazku?

V rámci běžného úvazku na takové věci nemáte ani čas, ani to není předmětem činnosti vrcholového manažera. Na to se buď najme člověk zvenku, ale takoví lidé po světě běžně neběhají, nebo to někdo udělá vedle své hlavní práce jako vedlejší činnost. Bylo pak přirozené, že jsem tyto koncepční věci vykonával sám. Dílčí výstavy samozřejmě měly své kurátory, jejichž práce si nesmírně vážím a ani v nejmenším si ji neuzurpuji. Ale celé to někdo musel dát dohromady, ten jubilejní projekt musel mít svého šéfa.

Co přesně to obnášelo?

Například tím, kdo se scházel s fotografem Josefem Koudelkou a přesvědčil ho, aby vůbec svolil k multimediální show, kterou jsme vytvořili z jeho fotografií, jsem byl já. Na knize, kterou jsme vydali k roku 1968, jsem se podílel množstvím koncepčních rozhovorů i konkrétními návrhy ovlivňujícími její obsahové zaměření. Stejně tak otevření Salmovského paláce s novým programem moderního a současného umění je moje autorské dítě. Vloni jsme tento cyklus zahájili výpůjčkou mimořádných děl významných světových umělců od Eriky Hoffmannové z Berlína a měl dále pokračovat spoluprací s vídeňskou Albertinou. A toto vše jsem musel dělat mimo běžnou pracovní dobu, mimo běžný manažerský úvazek, po večerech a nocích, víkendech, kdy jsme se s Erikou Hoffmannovou a Marion Ackermannovou, ředitelkou Státních uměleckých sbírek Drážďany, setkávali a probírali sbírkové kartotéky a vymýšleli dramaturgickou koncepci pražského projektu. To by se samo neudělalo.

Ale konkrétní zmínka o honoráři pro šéfa projektu ve vládním usnesení není.

Vláda samozřejmě nemůže znát detaily, to není možné. Vládní usnesení je obecný materiál, jehož smyslem je zajistit financování daného programu. V podkladech pro vládní usnesení, které jsme dodávali na ministerstvo kultury a jsou jistě k dohledání v Národní galerii, bylo uvedeno, že osmičkové jubileum budou mít na starosti čtyři pracovníci a jeden vedoucí projektu. Odměna pro vedoucího byla plus minus podobná, jako když jsem před třemi roky pracoval na česko-bavorské výstavě o Karlovi IV., což se také dělo s plným vědomím ministerstva kultury. Za Karla IV. jsem tehdy pobíral měsíčně 75 tisíc korun, v tomto případě to bylo po dobu 16 měsíců 70 tisíc korun měsíčně, dohromady tedy 1,12 milionu korun. Další rozdíl spočívá v tom, že za výstavu o Karlovi IV. mě ministerstvo platilo formou odměny k platu.

Proč se to stejným způsobem neudělalo tentokrát? Vyhnul byste se situaci, kdy musíte podepisovat smlouvu s vlastní institucí.

Vláda přijala usnesení v květnu 2017, peníze z ministerstva kultury na osmičková výročí přišly někdy v létě, což bylo docela pozdě a zkomplikovalo nám to přípravy. Ale takovými drobnostmi se ministerstvo neobtěžuje, nechá to na vás, ať si s tím nějak poradíte. Galerie se od léta 2017 s ministerstvem kultury bavila o tom, jak řešit odměnu pro vedoucího projektu, tedy pro mě. Byly dvě možnosti: udělat to jako v případě Karla IV. odměnou k platu, nebo autorskou smlouvu. Celou dobu se galerie na tuto záležitost dotazovala, což lze doložit i písemnou komunikací. Takže se o tom na ministerstvu vědělo, nic jsem nikdy neskrýval. Mezitím se ale na ministerstvu kultury měnilo politické vedení a jasná odpověď nepřicházela.

Neznamená to, že ministr kultury nebo jeho podřízení tak trochu sabotovali usnesení vlády?

To nevím, každopádně ale nereagovali. Nejdřív můj výkonný ředitel a poté kancléřka galerie s interní auditorkou docházeli na ministerstvo kultury, aby se dozvěděli, jak to celé řešit. Koncem loňského roku jsme už byli v časové tísni. Moje autorská práce již byla hotová, všechny výstavní projekty otevřené a bylo tedy nezbytné osmičková výročí do konce kalendářního roku vyúčtovat, jak nařizuje zákon. Galerie proto opětovně tlačila na ministerstvo, až jí ministerští úředníci nakonec poradili, ať to tedy galerie zajistí prostřednictvím v resortu obvyklé autorské smlouvy.

Je to někde černé na bílém?

Toto doporučení bylo samozřejmě vyřčeno ústně, tyto věci vám na papír nikdo nedá.

Neměl jste na tom trvat, že to chcete černé na bílém?

Asi ano. Takhle to ale na ministerstvu kultury funguje, to vám dosvědčí každý ředitel. Podcenil jsem to. S ohledem k tomu, že od samého začátku mého působení v galerii na mě byly podnikány nejrůznější útoky ve snaze očernit mě, jsem ale byl opatrný a vše konzultoval s právníky. Ti na tomto postupu neshledali a neshledávají nic nezákonného. Jejich právní posudek mám samozřejmě k dispozici. Domníval jsem se také, že na ministerstvu kultury existuje jakási rozhodovací kontinuita v přístupu k honorování vrcholových manažerů za autorskou činnost. Bohužel jsem se těžce zmýlil.

Takže je to v rovině tvrzení proti tvrzení?

Pokud se o to někdo bude zajímat, doložíme patřičnou korespondenci, z níž vyplývá, že se galerie ministerstva opakovaně dotazovala, jak v tomto případě postupovat. Úřad tedy o všem dobře věděl. Nebylo to pro ně žádné překvapení, jak teď tvrdí. Galerii doporučili nějakou cestu a nyní jí vyčítají, že se touto cestou vydala? To je absurdní. Proto jsem přesvědčen, že moje odvolání bylo připravováno delší dobu a autorská smlouva se jim prostě hodila. Je to zástupný důvod, jinak si to nedokážu vysvětlit.

Jinými slovy jste měl dvě možnosti, buď koncem roku uzavřít smlouvu s vlastní institucí, jak vám poradilo ministerstvo, nebo nad tím mávnout rukou?

Říkáte mávnout. Já jsem ale tu autorskou práci reálně odvedl. Výstavy reálně proběhly nebo ještě probíhají. Měly svoji návštěvnost, vysokou odbornou i mediální reflexi. A přispěly k tomu, že si Česká republika důstojně připomněla osmičková výročí, jak nařizovalo vládní usnesení. Předešlých 16 měsíců jsem tomu obětoval veškerý volný čas, zužitkoval své kontakty. Měl jsem se těch peněz za už odvedenou práci vzdát jen kvůli tomu, že se nějaký úředník nebyl schopen včas vyjádřit? Ano, teoreticky jsem takovou možnost měl. Ale nevyužil jsem ji, protože mi to celé přišlo nestydaté. Každý, kdo něco dělá, přece musí být zaplacen.

Ale chápete, že to teď na někoho může působit navenek jako malá domů?

Vždyť toto byl záměr ministerstva! Ministr celou věc programově překroutil s cílem mě zdiskreditovat. A jeho úřad se nyní tváří, že o ničem nevěděl a že na to náhodou narazil jejich audit. Žádnou náhodou. Věděli o tom celou dobu, šli si pro tu smlouvu vědomě s cílem ji využít a zbavit mě funkce. Kdyby si ale nepřišli pro tuto smlouvu, patrně by si vymysleli jiný důvod. Byl jsem pro řadu lidí nepohodlný tím, co dělám, jak to dělám, co si myslím a navíc i veřejně říkám.

Měl jste za těch pět let, kdy jste vedl Národní galerii, víc podobných smluv?

Ne, byly pouze ty dvě zmiňované. Když jsem pracoval na výstavním projektu s umělcem Aj Wej-wejem, za nímž jsme jeli do Číny ještě v době, kdy pod tlakem tamního totalitního režimu nesměl cestovat do zahraničí, dělal jsem to v rámci svého úvazku, i když to také byla autorská činnost, a tudíž práce navíc. Ale honorované autorské projekty jsem měl jen dva: nejdříve za mezinárodní výstavu o Karlovi IV., kterou vidělo bezmála sto tisíc lidí a byla toho roku nejnavštěvovanější výstavou v Česku, a teď za ta osmičková výročí.

Zkrátka vylučujete jakékoliv pochybení?

Může někdo v mé pozici zcela vyloučit administrativní pochybení? Upřímně nemůže. Navíc: kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. A řídit kolos, jakým je Národní galerie, a při tom neudělat žádnou chybu v té přebujelé a mnohdy protismyslné byrokracii, která sužuje státní příspěvkové organizace, je prakticky nemožné. Vznikají stovky dokumentů, na každý existují desítky směrnic a předpisů. Vždy se může vyskytnout nějaká formalita. Za minulých ministrů kultury Daniela Hermana za KDU-ČSL a Ilji Šmída za ANO jsme měli kontroly, ty však žádný podstatný problém neshledaly, jak ostatně oba někdejší ministři veřejně potvrdili. Všechna doporučení ministerstva jsme vždy brali vážně, což, jak se ukazuje, byla v posledku obrovská chyba.

Lidé ze současného ministerstva kultury vedeného ČSSD na tiskové konferenci navrhli originální myšlenku, že se ty výstavy měly soutěžit.

Jako že by se třeba na výstavu o Karlovi IV. vypsal tendr podobný stavbě dálnice? A vybrala by se cenově nejnižší nabídka, kterou by podal třeba nějaký student historie? Nebo lépe ještě středoškolák, ten by mohl být lacinější. Tomu fakt nerozumím. Lidé, kteří toto říkají, buď žijí v jiné realitě, nebo nevědí, o čem mluví. Je ale tragické, že jsou těmi povolanými a svými rozumy ovlivňují chování státu.

Budiž, ale zkusme zaspekulovat. Připravil jste výstavu nejdražšího žijícího malíře Gerharda Richtera. Kdybyste ji měl vysoutěžit, jak by to proběhlo?

Pražskou výstavu jsme připravovali v úzkém dialogu přímo s ním. V žádné české instituci není člověk, který má patřičné kontakty a dovede Gerharda Richtera vůbec oslovit. Takže bylo nutné se s umělcem nejprve setkat. To ale nefunguje tak, že bezejmenný úředník nebo v lepším případě kurátor napíše email a nejvýznamnější umělec současnosti, sedmaosmdesátiletý Gerhard Richter, kterého si předbíhají všechny galerie světa, se sebere a nadšeně přijede do Prahy. Proč myslíte, že mu předtím v Praze nikdo takhle velkou retrospektivní výstavu neudělal? Za tím je husté předivo kontaktů budovaných v branži desítky let, než vůbec jsou lidé Richterova formátu ochotni se s vámi setkat. Teprve pak třeba začnou reálně uvažovat o tom, že by s vámi mohli spolupracovat. A tyto projekty by měla galerie vypisovat veřejně? Good luck, moje milá galerie.

Čili když ministr kultury argumentuje, že v Národní galerii máte schopné kurátory, ti by to bez vás nezvládli?

Ano, galerie má skutečně řadu zajímavých kurátorů. Zrovna ale výstava Gerharda Richtera zažívala v průběhu přípravy dramatické peripetie. Třeba když mi ředitelka sbírky jednoho dne přeposlala emaily z Richterova studia, v nichž bylo galerii oznámeno přerušení prací a odložení pražské výstavy. Prostě projekt byl tak komplexní, že ho ani z úrovně sbírkového ředitele nebylo možné dotáhnout do konce. Proto jsem se do toho musel vložit jako ten, kdo se s Gerhardem Richterem osobně zná, má jeho důvěru a dokáže ho znovu získat pro pražský projekt a koncepčně ho s ním připravit včetně kompletního scénáře. Opakuji: umělecké projekty nelze soutěžit, a pokud to někdo z ministerstva kultury vážně navrhuje, pak absolutně nechápe, jak funguje svět, a to nejenom výtvarného umění.

Kdybyste tedy měl postupovat, jak zpětně tvrdí ministerstvo, tyto výstavy by Národní galerie nepřipravila?

Samozřejmě ne. Jak by to asi tak mělo fungovat? V takovém případě bych pobíral svůj manažerský plat, za který bych udržoval běžný chod galerie. Ta by jistě nějaké výstavy měla. Pro projekty s mimořádnými osobnostmi uměleckého světa však potřebujete ve světě muzeí známého a přesvědčivého ředitele, který je schopen se běžně stýkat s lidmi typu Aj Wej-weje nebo Gerharda Richtera. Kde bychom ale vzali takové kurátory? Přede mnou takovéto projekty žádná česká instituce nedělala, nejsou tady žádné zkušenosti. Třeba někdy vyrostou. Pokud by ti kurátoři disponovali takovými schopnostmi a kontakty, proč by ale měli pracovat v Národní galerii za tabulkový plat a ne třeba v newyorském Muzeu moderního umění?

U toho zůstaňme. Od svého nástupu jste hovořil o tom, že je plat ředitele Národní galerie zoufale nízký. Změnilo se to?

Ne. Toto byl problém od samého začátku mého působení v galerii a já na něj neupozorňoval jako jediný. Jiří Bělohlávek svůj nástup na pozici šéfdirigenta České filharmonie také podmínil tím, že požaduje vyšší platy, a ministerstvo kultury mu vyšlo vstříc. Jenže to úřad ještě nevedl Antonín Staněk. Ani od Jiřího Bělohlávka, ani ode mě to nebyl přehnaný požadavek. Jestliže statutární zástupce příspěvkové organizace, který má garantovat státní majetek v hodnotě mnoha miliard korun, po všech nedávných navyšováních ve státní sféře pobírá tabulkový plat se všemi příplatky něco kolem 70 tisíc korun čistého, pak je to zoufalé.

Jak je to třeba ve Vídni, vzdálené čtyři hodiny autem?

Ředitelka Uměleckohistorického muzea ve Vídni má v přepočtu asi 9 milionů korun ročně. Ředitel Národní galerie tudíž dostává plus minus jednu desetinu. Ano, jsme pořád postkomunistická země, neříkám, že to u nás má být totožné, neboť tomu tak není ani v jiných oblastech, ale tato disproporce je nepřípustná.

Jak jste to celé ty roky řešil?

Netajil jsem se tím, že mám doteď poloviční úvazek v Lipsku na vědecko-výzkumném institutu. To není nic nového, říkal jsem to v každém rozhovoru. I na ministerstvu to samozřejmě věděli.

Ředitel auditu ministerstva kultury naopak na tiskové konferenci vznesl otázku, jestli jste za tu práci na osmičkových výročích nechtěl peněz až moc.

A to určuje on, nebo vláda, která to usnesení přijala? Výše honoráře se opírá o obvyklou úroveň srovnatelných projektů a navíc ji schvalovalo samo ministerstvo kultury, které také podávalo návrh vládního usnesení.

Chápete ale, jak tato kauza působí třeba na zaměstnance Národní galerie, kteří podobné příplatky asi neměli?

Ale kurátor má v náplni práce autorskou přípravu výstavních projektů. Generální ředitel nikoliv. Kurátorská činnost je sice pestřejší, nicméně jsem vždy dbal o to, aby dobří kurátoři byli za své projekty mimořádně odměňováni. Tento rovnostářský argument tedy neberu. Stát - právem - očekává mezinárodně relevantní výkony a mluví o tom, jak musíme dohánět Západ. Když ale odvedete mezinárodně srovnatelný výkon, k němuž musíte překonat všechnu tu byrokracii, zužitkujete veškeré své odborné znalosti i osobní kontakty, které jste za život v oboru nastřádal, získáte uznání kolegů z předních světových muzeí, kteří teď na mou podporu sepsali dopis, co udělá stát? Poděkuje vám? Ne, ze dne na den vás odvolá, podá trestní oznámení a ještě o vás šíří pomluvy.

Existuje cesta, jak byste se do Národní galerie mohl vrátit?

Právně vymahatelná asi těžko.

Třeba až se vymění ministr kultury?

Byl bych o tom připraven uvažovat.

Kdyby se na vás nějaký budoucí ředitel Národní galerie obrátil s prosbou o radu?

Se znalostí českého prostředí to nepředpokládám.

Ministr kultury na vás podal dvě trestní oznámení. Čekají vás teď soudy?

Je otázka, jestli se ta trestní oznámení k soudům vůbec dostanou. Podobné situaci jsem čelil již několikrát. Dokonce snahy o můj konec ve funkci celou dobu dirigoval ministerský úředník z odboru galerií a muzeí, který tedy působil jako pátá kolona. Všechno to má znaky komplotu. Ministr neupřesnil obsah trestních oznámení, a naopak vzkázal novinářům, ať se obrátí na Městské státní zastupitelství v Praze. Z toho vidíte, že pan ministr nezná ani tak základní věci, jako že státní zastupitelství nebude komentovat obsah čerstvě podaného trestního oznámení. Já mohu stejně jako vy jen spekulovat, co přesně je obsahem těch oznámení. A takhle to nejspíš zůstane mnoho let. Víme, jak dlouho v Česku trvá, než se případy vyšetří. Až se to někam pohne, ministrem kultury již bude dávno někdo jiný. Zato moje jméno zůstane trvale poškozeno a Češi si o mně budou myslet, že jsem snad kradl veřejné peníze. To je příšerné. Proti lživým výrokům pana ministra se budu jistě bránit.

Soudní cestou, třeba kvůli poškození dobrého jména?

Ano. Od ministra kultury Antonína Staňka i jeho ředitele auditu Miroslava Leixnera zaznívají výroky, které už posuzují moji právníci.

Co s vámi bude dál?

Teď nevím, je to vše příliš čerstvé. Ve čtvrtek ráno se mi tím náhlým odvoláním z hodiny na hodinu dramaticky změnil život. Už mi volala řada kolegů ze zahraničí, kteří mě podpořili a rovnou sdělovali, ve kterých muzeích právě hledají ředitele. Jestli ale budu chtít znovu vstoupit do institucionální sféry, si ještě musím dobře rozmyslet.

Šel byste do zahraničí? Co vaše rodina?

Rodina žije natrvalo v Německu, obě děti už máme dospělé. Mým domovem je od roku 2001 Berlín, mám české i německé občanství a pražské angažmá jsem vnímal jako zajímavou misi. Ale těžiště své činnosti teď opět přesunu do zahraničí, neboť se nadále nechci pohybovat v prostředí, kdy o podstatných věcech rozhodují nekompetentní politici.

A co po těch pěti letech cítíte? Jste smutný?

Nejsem vůbec zahořklý, smutný ale trochu ano. Cítím lítost nad tím, co se v Praze ještě mohlo povést a teď mi dochází, že už se nestane. V Národní galerii a vůbec v této zemi je spousta úžasných lidí, skvělých umělců, získal jsem řadu nových přátel. Končím s činností, která mě zcela pohlcovala, mnohdy vysilovala až na pokraj fyzických možností, ale současně i naplňovala hřejivým pocitem z dobře odvedené práce, z níž měly potěšení statisíce spokojených návštěvníků. Byla to příležitost vykonávat pro český stát práci, která svým významem zdaleka překračovala hranice a stávala se světově relevantní. Snad se tak na mou éru bude jednou vzpomínat. Jestli na ni někdo neváže, nevím. Česká kultura na to rozhodně má. Jen si nezasluhuje takové zacházení.

Je to všechno?

Ještě bych rád upřímně poděkoval všem, kteří Národní galerii podporovali, ať již konkrétními činy, nebo i prostým návštěvnickým zájmem.

autor: Daniel Konrád | 22. 4. 2019 16:06

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama