Davidova malířská pomsta. Výstava v DOX přenáší diváka do světa za zrcadlem

Jiří David: Zdena v obrácené zahradě.
Jiří David: A chvěl se jak vánek z nebe.
Jiří David: Červený les jak převlékárna vlků.
Jiří David: Někde v pomalé blízkosti.
Jiří David: Stopy po noci.
Foto: DOX
Petr Fischer Petr Fischer
14. 2. 2020 13:01
Návrat k malbě? K barvě? Už zase? Kolik takových návratů už moderní umění zažilo, kolikrát už se obrátilo k věčně preferovanému malířskému výrazu, aby si nejenom odpočinulo od nových médií a experimentálních forem, ale také aby oživilo inspiraci, našlo samo sebe?

Třiašedesátiletý Jiří David, kterého doprovází nálepka intermediální či multimediální umělec, maloval vždy, byť jeho tvorbu si většina lidí spojuje s fotografickými konceptuálními cykly a multimediálními vpády do veřejného prostoru, jako bylo Srdce na Pražském hradě nebo Klíčová socha na náměstí Franze Kafky v Praze.

Jiří David je profesorem na pražské UMPRUM, čtyřikrát vystavoval na Benátském bienále.
Jiří David je profesorem na pražské UMPRUM, čtyřikrát vystavoval na Benátském bienále. | Foto: ČTK

Obrazy jako by pro Davida byly intermezza, přechody k tomu, co přijde na hlavním jevišti mediální pozornosti. Snad i proto v sobě nesou jakousi zavinutou intimitu. Byť to zrovna u děl veřejně vystavovaných může znít zvláštně.

V tomto smyslu intimní je i Davidova aktuální výstava v pražském Centru současného umění DOX, přestože na nás autor v názvu hlasitě volá: "Jsem tady!". Pod tímto názvem se skrývá zhruba třicítka děl vytvořených v posledních dvou letech.

Intimita se stočila do barev, které David zkoumá jako nositele nálady a erotické svůdnosti. Používá je také jako přenašeče do světa za realitou, do tajemné komnaty za Alenčiným zrcadlem, kam umění přirozeně míří a chce přesahovat.

Východiskem maleb jsou často fotografie. Udržují realitu figury - výhradně samotného malíře a jeho ženy - v siluetě bez tváře, jejíž smysl se mění s barevným, odstínovým a jasovým koloritem.

Asi nejlépe je to vidět v triptychu nazvaném A chvěl se jako vánek z nebe, který kurátor výstavy, o generaci starší malíř ruského původu Viktor Pivovarov, protáhl expozicí jako jednu z polovin Ariadniny nitě.

David tu ve variacích barev a jejich různé intenzity všemožně naplňuje provokativní motto přehlídky převzaté od Vincenta van Gogha: "Čím ošklivější, starší, nevrlejší, nemocnější, chudší jsem, tím víc si přeji pomstít tím, že budu dělat barvu brilantní, dobře uspořádanou, zářivou."

Jiří David: A chvěl se jak vánek z nebe.
Jiří David: A chvěl se jak vánek z nebe. | Foto: DOX

Zářivosti barvy si divák užije dosyta. Chvílemi dokonce může mít pocit, že nasvícení prostoru je v koncepci výstavy provedeno právě zářením, vyzařováním obrazů. Nejjasnější je v tomto smyslu obraz Tůně, zachycující malířovu ženu (femme fatale, druhé já) v zahradě.

Obraz je to vskutku impresionistický, protože světlo či záře se na něm hýbe a živě těká. A světelný efekt to umocňuje.

Specifickou světelností disponují i díla, jimiž Jiří David objevuje kouzlo běloby. Ať už je to plátno jménem Někde v pomalé blízkosti, kde se neznámá postava zakrývá bílými listy palmy, nebo tajemná malba nazvaná Stigmasty otrávený, bez proudu spermy smrtelný. Na ní se běloba tvaruje v plastické vlně vystupující z plátna.

Jiří David: Stigmasty otrávený, bez proudu spermy smrtelný.
Jiří David: Stigmasty otrávený, bez proudu spermy smrtelný. | Foto: DOX

Do třetice je tu kompozice Já, ty, on, já, kde bílá tvoří centrum obrazu ve zdvojených zádech autorovy siluety, přecházející do pastelového tyrkysu. Běloba řídí i Vlnu, s níž se od bílé přeženeme přes jiné pestré barvy až k černé.

Pomsta malíře barvou je tu paradoxně dokonána tím, že z oslepující záře se proměňuje v příjemnou vyrovnanost. Vlna těká a mění se, ale to vše se děje v určité neuchopitelné a nepopsatelné harmonii. V její přítomnosti je očím dobře.

Temnějším tónům se David vyhýbá, narazíme na ně prakticky jen na obraze Červený les jak v převlékárně vlků, kde si černá vlnovka kmenů hraje se stupni červeně, jako by hořel les, nebo jako bychom sledovali jeden z okruhů pekla.

Je to sice temnota intimní, ale není nepříjemná, natožpak děsivá. I tento obraz, navzdory všem očekáváním, vyvolává zvláštní pocit vyrovnanosti. Skoro jako kdybychom vytrhli jeden z listů Červené knihy psychoterapeuta Carla Gustava Junga.

Jiří David: Červený les jak převlékárna vlků.
Jiří David: Červený les jak převlékárna vlků. | Foto: DOX

Ani v nejmenším se ale nedá říci, že by šlo o malířovu hru, že by si z plezíru zkoušel, jak by takovou polohu malování zvládl. Davida nelze podezřívat z pózy, jeho výstava má sice vzdorovitý provokující název, "Jsem tady", obsah nicméně potvrzuje, že jde spíše o sebeironii vůči vlastnímu věku a tvorbě, která je v tomto výrazu v Doxu i pokornou poklonou možnostem barvy.

Samostatnou linii výstavy představuje volná série travních obrazů, tvořících druhou polovinu oné Ariadniny nitě, která spolu se zářivostí barev svazuje výstavu do soudržného celku.

V polích bez setby, Stržen sluncem, Stopy noci, Rez trávy, jmenují se jednotlivé obrazy - a jdou od doslovnosti uválených stébel k abstrakci čar, od barvy ke grafickému znaku.

Jiří David: Modrý prsten.
Jiří David: Modrý prsten. | Foto: DOX

Kurátor Viktor Pivovarov interpretuje trávu jako metaforu živlu, v němž Jiří David hledá uměleckou cestu a vykonává osobní psychickou práci. Sledujeme její stopy, otisky věčného tvůrčího hledání, a také stopy času, kdy se skrze své "tady" tvůrce přesvědčuje o "jsem".

V jedné chvíli motiv trávy dokonce vstupuje do "netravního" obrazu, to když v malbě Já, ty, on, já na zádech zdvojeného muže čteme čáry stébel, psychickou práci v živlu. Jako by říkal: tady jsem já, tady jsme my.

I v tomto obracení k divákovi se Davidova vangoghovská pomsta za stárnutí a nevrlost v Doxu povedla. "Jsem tady!" je přece míněno i na nás, na všechny, kdo se po průchodu zářivou brilancí uspořádané barvy musíme ptát: A čím svítíme, čím záříme my?

Jiří David: Jsem tady

Kurátor: Viktor Pivovarov
Centrum současného umění Dox, Praha, výstava potrvá do 30. března.

 

Právě se děje

Další zprávy