Jean-Yves Thibaudet zastavil v Rudolfinu čas

Petr Kadlec
14. 9. 2012 7:08
Klavírista Jean-Yves Thibaudet hrál na Dvořákově Praze krásně
Jean-Yves Thibaudet
Jean-Yves Thibaudet | Foto: Dvořákova Praha

Recenze - Zastavil čas. A stalo se to hned několikrát během večera, který na Dvořákově Praze (11. 9.) patřil dvěma Francouzům: skladateli Claudu Debussymu a klavíristovi Jeanu-Yvesovi Thibaudetovi. Pokud měli pořadatelé obavu, jestli hrát celý večer Debussyho není trochu moc, ukázalo se jasně, že není. Tedy když ho někdo skutečně umí zahrát...

Taková monotematičnost (1 večer = 1 autor) je opravdu výjimečná. Klavírní recitály bývají repertoárově pestřejší. Na orchestrálních koncertech obvykle uslyšíte 2-3 skladby, na vystoupeních pianistů můžete čekat i 5-6 různých skladatelů. Třeba Bacha, Beethovena, Mendelssohna, Liszta a Chopina - tedy hudbu od baroka po romantismus, ve které uslyšíte přísnost a vážnost, heroičnost, oduševnělost a eleganci, virtuozitu i hluboký cit. Posluchač se toho hodně „doví" a jeho pozornost pořád poutá něco nového. Střídají se i různé druhy skladeb: od krátkých kousků až po několikavěté sonáty.

Čtěte také
Čistý a svítivý tón houslí matněl na pozadí orchestru

Na pražském debussyovském programu Jeana-Yvese Thibaudeta (v srpnu a začátkem září už ho uvedl v USA a Francii, v říjnu a listopadu s ním pojede do Ruska a opět do USA) byla 2. kniha Preludií, kterých je v ní tucet, Bergamská svita o 4 částech, 3 Rytiny a klavírní skladba Ostrov radosti. Takže na posluchače čekalo celkem dvacet drobných skladeb se stopáží mezi 2 a 6 minutami a na Jeana-Yvese Thibaudeta těžká zkouška: aby to i přes všechnu nápaditost hudby nebylo jednotvárné a aby se skladateli neprokázala medvědí služba.

Jean-Yves Thibaudet
Jean-Yves Thibaudet | Foto: Dvořákova Praha 2012

Debussy je posluchačsky (i hráčsky) náročný. Jeho hudba není pravidelná a přehledná třeba jako některý Mozart nebo melodická ve smyslu Chopina. Pořád se mění, chvěje, těká, neposedí a není melodická tak, že člověka poutá, aniž musí vynaložit námahu.

Debussy chtěl ve své hudbě vyjádřit „vnitřní krajinu", utkanou ze vzpomínek, dojmů a z naslouchání světu kolem. Proto mezi jeho Preludii najdeme Mlhy, Spadané listí nebo Ohňostroj, proto jsou v Rytinách části Večer v Granadě a Zahrady v dešti, proto je v Bergamské svitě Svit luny. Neobyčejné portréty chvil, bez jasných obrysů a barev, pořád jakoby nově vznikající pod rukama interpretů a před ušima posluchačů. Ostatně Debussy to byl, kdo kritizoval, že skladatelé tvoří příliš pro papír a málo k poslechu, že produkují hodně hudební metafyziky, ale málo opravdové hudby.

Prý existují lidé, kteří dovedou u růží rozeznat a pojmenovat desítky barevných odstínů, které běžně nevnímáme a splývají nám v jednu červenou barvu. Klavíristé potřebují pro Debussyho možná podobný druh smyslu. A ti opravdu vynikající objevují v jeho hudbě nekonečně mnoho hudebních barev a nuancí, které předávají nám ostatním.

Jean-Yves Thibaudet
Jean-Yves Thibaudet | Foto: Dvořákova Praha 2012

Jean-Yves Thibaudet hrál Debussyho bez zřetelného technického problému, naprosto s přehledem, inteligentně, vkusně a citlivě. Se smyslem pro detail, pro fantazii i pro humor. Kde bylo potřeba, tak virtuózně, ale bez exhibice. A nejsilněji ve chvílích, kdy mohl naplno uplatnit svůj křehký, jemný a přitom zřetelný úhoz do kláves.

Mimochodem: úhoz je jedno z největších tajemství klavírní hry a jedna z věcí, která podstatně ovlivňuje, jak hudba ve výsledku zní. Záleží na fyzických dispozicích, na velikosti klavíristovy ruky, dokonce na tloušťce prstů! Záleží na tom, s jakou silou se hraje, jestli uvolněně nebo v napětí, záleží i na tom, jak se u klavíru sedí. Ale to všechno vysvětluje jenom zčásti, proč na tomtéž klavíru dokážou různí klavíristé vytvořit diametrálně odlišné tóny. Někdo lehké a perlivé, jiný ostřejší a konkrétnější, někdo zase hlubší a měkčí; něčí úhoz dokáže z klavíru vylákat miliony barev, jiný je suchý a bezbarvý.

Jean-Yves Thibaudet
Jean-Yves Thibaudet | Foto: Dvořákova Praha 2012

S Jeanem-Yvesem Thibaudetem zažívali posluchači v Rudolfinu celé dlouhé minuty tiché, křehké a barevné hudby. Okamžiky, kdy se poslouchá se zatajeným dechem, nikdo se neodváží ani pohnout, aby se prodlévající čas zase nerozběhl... Třeba závěr preludia Kanopa nebo preludium o tančících vílách. Ale také Ohňostroj: barvitý a přitom napínavý (Thibaudetova schopnost stáhnout dynamiku - při rychlém běhu prstů po klávesách - z největší síly do největšího ticha prostě brala dech), anebo Generál Lavine, portrét výstředníka, který klavíristovi vyšel se vší nemotornou dobrosrdečností.

Jean-Yves Thibaudet má samozřejmě celou řadu konkurentů. A zároveň platí, že každý z velkých interpretů zachytí u Debussyho - podobně jako u Bacha, Mozarta, Beethovena nebo Dvořáka - vždy jen určité rozměry jejich hudby. Někteří klavíristé u Debussyho víc vyprávějí příběhy nebo objevují skryté melodie (Ivan Moravec), u jiných máte pocit, že neposloucháte hudební drobničky, ale úryvky zpráv z úplně jiných světů (Svjatoslav Richter). Jean-Yves Thibaudet je malíř impresí, ale je v tom mistr.

Ještě jedna imprese, ne tak hezká. Thibaudetův koncert byl tak trochu ostuda pražského publika. Na recitál světoznámého klavíristy přišlo asi pět set lidí - ani ne polovina Rudolfina. Ti ovšem jeho Debussyho poslouchali velmi pozorně a aplaudovali srdečně. Jean-Yves Thibaudet přidával nejprve dvě kratší skladby katalánského skladatele Federica Mompoua, a protože publikum bylo vytrvalé, zakončil večer nečekaně dlouhým přídavkem - Ravelovou Pavanou za mrtvou infantku.

PS: Na Debussyho hudbu by se neměly psát recenze, měly by vznikat básně.


 

Právě se děje

Další zprávy