Je to dílo, nebo odpad? Vitvarova kniha popisuje sedm předsudků o umění

Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
14. 1. 2022 11:55
Dvacet let píše Jan H. Vitvar o výtvarném umění a stejně tak dlouho vysvětluje, proč je dobré věnovat mu pozornost, i když především to současné často vypadá nesrozumitelně. Před koncem minulého roku novinář v nakladatelství Paseka vydal knihu Umění, kterému nikdo nerozumí s podtitulem Historky z podsvětí výtvarné kultury.
Své dílo z roku 1999 nazvané Má postel označila Tracey Eminová za „portrét mladé ženy“. Zdokumentovala jím období, kdy procházela těžkým rozchodem.
Své dílo z roku 1999 nazvané Má postel označila Tracey Eminová za „portrét mladé ženy“. Zdokumentovala jím období, kdy procházela těžkým rozchodem. | Foto: ČTK/AP

Šéf kulturní rubriky týdeníku Respekt na zhruba 180 stranách textu popisuje nejatraktivnější příklady českého i světového umění, kdy z neporozumění nebo dokonce zášti došlo ke zničení díla, jeho poškození nebo alespoň k nějakému trapasu či absurditě. Jako s gustem medializované případy, kdy uklízečky v galerii vyhodily cosi, co omylem považovaly za odpadky. Nebo v dobré víře, že jen dělají svou práci, vystavený objekt umyly - a tím zničily jeho podstatu.

Takové případy se snadno stávají vtipnou tečkou hlavních zpráv, do kterých by se samotná výstava dostala jen stěží.

"Vlastně je to taky jedna z mála příležitostí, kdy se o umění dozvídá běžná veřejnost, již by jinak nejaktuálnější umělecké proudy zcela minuly," konstatuje Vitvar, který knihu napsal z naštvání. Nelíbí se mu, jak snadno lidé odsuzují práci umělců. "Čemu okamžitě nerozumí, od toho hned utíkají, aniž by se tím hodlali déle zdržovat," poznamenává.

Historky rozdělil do sedmi kapitol, v nichž postihuje sedm stereotypních odsudků. První tři se zabývají zničením či poškozením děl, k nimž dochází z neznalosti a jež se zdaleka netýká jen zaměstnanců úklidových firem.

Například nejmenovaný sponzor londýnské galerie Tate Britain se roku 1999 nechal zmást dílem umělkyně Tracey Eminové nazvané Moje postel. Objekt představující její skutečné lůžko s "dokumentárně" rozhozenou peřinou, ležícím spodním prádlem a odhozeným prezervativem způsobně ustlal.

Vitvar se věnuje také obrazoborectví, záměrnému ničení děl z ideologických důvodů, jaké předvedli stoupenci afghánského hnutí Tálibán, když v roce 2001 odstřelili Bámjánské Buddhy, 1400 let staré sochy vytesané do skály.

Vyšší ze dvou soch Bámjánských Buddhů v Afghánistánu před a poté, co je roku 2001 rozstříleli členové hnutí Tálibán.
Vyšší ze dvou soch Bámjánských Buddhů v Afghánistánu před a poté, co je roku 2001 rozstříleli členové hnutí Tálibán. | Foto: Wikimedia Commons - André Lézine/UNESCO, Carl Montgomery (CC BY-SA 3.0)

Kniha připomíná i nejnovější globální obrazoboreckou vlnu vyvolanou americkým hnutím Black Lives Matter, která smetla desítky soch koloniálních vládců a politiků v Evropě i Americe.

Demonstranti proti rasismu například v Bruselu a Gentu poničili několik soch belgického krále Leopolda II., který na přelomu 19. a 20. století "během koloniální nadvlády Konga na dálku ze svého paláce v Bruselu zavinil smrt pěti až deseti milionů obyvatel Afriky", připomíná Vitvar. Přiznává oprávněnost smýšlení demonstrantů. Zároveň alespoň důsledně uvádí jména umělců, jejichž díla přišla k úhoně a o nichž se reportéři ve zpravodajství zpravidla nezmiňují.

Miloš Zeman na Pražském hradě pálí červené trenýrky od skupiny Ztohoven, 2018.
Miloš Zeman na Pražském hradě pálí červené trenýrky od skupiny Ztohoven, 2018. | Foto: Jakub Plíhal

Jediná legitimní je likvidace umění samotnými tvůrci, když například spálí své rané práce, protože na nich s odstupem času nevidí kvality dosažené v pozdější, zralejší tvorbě. Byť i proti této autocenzuře lze uvést argumenty - kdyby Max Brod poslechl svého předčasně zemřelého přítele Franze Kafku a spálil jeho rukopisy, o zakladateli moderní evropské literatury by se téměř nevědělo.

Větší část knihy rozebírá čtyři obvyklé argumenty, jimiž díla bývají vyloučena ze zóny umění. Autor je rozdělil do kapitol s podtituly To vytvořil někdo jiný, To je politika, To není české a To je porno.

O tom, že tvorba nemusí být svázaná s dovedností umělce něco vytvořit vlastníma rukama, by mohla být napsána celá a hodně tlustá kniha, která by se zřejmě z velké části zabývala konceptuálním uměním.

Vitvar připomíná mechanické kresby Milana Grygara, sociálně laděné projekty Kateřiny Šedé, stékané malby Evžena Šimery nebo provokativní akce Ondřeje Brodyho, který se zabýval mimo jiné uměním využívajícím způsobů pornoprůmyslu.

Politické umění, jehož razantní projevy lidé často hodnotí jen jako účelové, se Vitvarovi dobře přibližuje díky nedávné hojně medializované kauze skupiny Ztohoven. Její členové při partyzánské akci na střeše Pražského hradu vyměnili prezidentskou standartu za velké červené trenky, které pak prezident Miloš Zeman před očima novinářů nechal spálit. Autor dále připomíná aktivity skupin Podebal, Rafani nebo Guma Guar.

Obal knihy Umění, kterému nikdo nerozumí.
Obal knihy Umění, kterému nikdo nerozumí. | Foto: Paseka

Asi nejhloupější argument k vylučování děl, respektive k jejich přehlížení, je ten národnostní.

Vitvar si jako ztělesnění takového filtrování zvolil Milana Knížáka a jeho desetileté vedení Národní galerie. Očividný fakt, že v expozicích ještě roku 2011 chyběli umělci z řad českých Němců, o romských autorech nemluvě, ředitel vysvětloval jejich domnělým lokálním významem.

Kniha Umění, kterému nikdo nerozumí je dobrým průvodcem snažícím se přiblížit současné umění čtenářům nakloněným kultuře. I když se žádným z popsaných společenských předsudků nepohne, možná získá pár zájemců, kteří se při setkání se současným uměním budou umět podívat na věc novýma očima.

Kniha

Jan H. Vitvar
Umění, kterému nikdo nerozumí: Historky z podsvětí výtvarné kultury
Nakladatelství Paseka 2021, 224 stran, 349 korun.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Aktualizováno před 3 hodinami

V širší nominaci Lotyšů na ZOH jsou čtyři hráči z extraligy

Čtyři hráči z české extraligy jsou v širší, jednatřicetičlenné nominaci hokejistů Lotyšska na únorové olympijské hry v Pekingu. Do výběru kouče Harijse Vitolinše, z kterého vypadne při uzavřením kádru ještě šest hráčů, se dostal obránci Uvis Janis Balinskis z Litvínova, Roberts Mamčics ze Zlína a útočníci Martinš Dzierkals z Plzně a Roberts Bukarts z Vítkovic.

Hokejisté Ruska mají v sedmatřicetičlenné nominaci sedm majitelů zlatých medailí z Pchjongčchangu. Šanci zopakovat triumf mohou mít v týmu kouče Alexeje Žamnova obránci Vjačeslav Vojnov z Dynama Moskva, Jegor Jakovlev z Magnitogorsku a Nikita Něstěrov s útočníky Sergejem Andronovem a Michailem Grigorenkem z CSKA Moskva a dalšími forvardy Nikitou Gusevem z Petrohradu a Vadimem Šipačovem, Vojnovovým klubovým spoluhráčem.

před 3 hodinami

Ukrajinský soud odročil na středu jednání o uvalení vazby na exprezidenta Porošenka, kterému ve vlasti hrozí zatčení kvůli podezření z vlastizrady

Další zprávy