Recenze - I když je to skvost duchovní hudby, uvádějí se u nás Janovy pašije pořád trestuhodně málo. Vynikne to zvlášť v předvelikonoční době, kdy se Bachovo dramatické dílo o Kristově utrpení hraje a zpívá téměř nepřetržitě na mnoha místech sousedního Německa, Švýcarska, ale třeba i Velké Británie.
To má své důvody. Prvním je celkově spotřební, „pomlázková" atmosféra, která u nás na Velikonoce vesměs vítězí. Prožít je duchovně - třeba s Janovými pašijemi nebo s o něco slavnějšími pašijemi Matoušovými - není obvyklé. V Německu a Velké Británii je navíc silná tradice profesionálních i amatérských/kostelních sborů, takže zpívat Bacha je tam v něčem stejně přirozené jako u nás na Vánoce Rybovku. (Jenže Rybovka není Bach…)
Je skvělé, že v posledních dvaceti letech u nás sílí aktivity souborů tzv. historicky poučené interpretace = hraje se např. na barokní nástroje, v menším obsazení než symfonický orchestr, podle dobových interpretačních zásad, jako je méně vibrovaný zvuk nástrojů nebo lidského hlasu. A tak díky ensemblům, jako jsou Collegium 1704, Musica Florea nebo Ensemble Inégal, roste naděje, že se s díly typu Janovy pašije budeme potkávat častěji.
Drama, které se obrací k posluchači
I když Janovy pašije v současnosti znějí převážně na koncertech, byly psané pro Velkopáteční nešpory roku 1724 v kostele sv. Mikuláše v Lipsku. Pašije jsou velmi zvláštní hudební forma, která spojuje tradici duchovní hudby, ale do určité míry i hudby operní (přílišná opernost byla prý Bachovi dokonce vytýkána).
Celým dílem provází Evangelista, který vypráví příběh Ježíšova ukřižování, jak je zachycený v Janově evangeliu. Je to velmi specifický způsob zpěvu (vypravěčský - bez velkých melodií, obvyklých pro árie) a celkově vypjatá, náročná role. Evangelista nesmí být jako vypravěč nevýrazný, ale zároveň nesmí strhnout pozornost jenom na sebe. Kromě něj je v pašijích - podobně jako v opeře - několik sólistů v rolích Ježíše, Piláta či zapírajícího Petra. A k tomu sbor, který se někdy stává rozlíceným davem volajícím po Ježíšově ukřižování, jindy je sborem věřících, který zpívá tichý a klidný chorál.
Na Bachových pašijích je asi nejsilnější to, jak jsme - v mistrném hudebním zpracování - nejdřív uprostřed dramatického děje a v dalším momentu se prudkým střihem ocitáme jakoby nad ním. Pro posluchače je to možnost prožít, co se odehrálo, a zamyslet se nad evangelijní situací ještě z jiné perspektivy.
Například po dramatickém vylíčení Petrova zapření za účasti Evangelisty a služebníků v Kaifášově paláci, které vyvrcholí kohoutím zakokrháním, následuje árie „Ach, mé svědomí, kam se teď poděješ, kde se posílíš a pookřeješ?" To už není jenom Petrův pláč v ježíšovském příběhu, ale slovo a hudba, které se v tu chvíli velmi osobně obracejí na všechny posluchače Janových pašijí.
Dvakrát Evangelista Jan - v Praze a v Lucernu
V minulém týdnu jsem slyšel dvoje Janovy pašije.
Ve čtvrtek 22. března je na Lucernském festivalu dirigoval John Eliot Gardiner, jeden z velkých bachovských interpretů a jedna z velkých autorit historicky poučené interpretace. Přivezl s sebou dva soubory, které založil a které ho na jeho umělecké cestě už několik desítek let provázejí: Monteverdiho sbor (vznikl v roce 1964) a Anglické barokní sólisty, což je soubor instrumentalistů založený v roce 1977.
V úterý 26. března dirigoval Janovy pašije v pražském Rudolfinu Václav Luks, jedna z nejvýraznějších postav české, ale i evropské historicky poučené interpretace. Viz i nedávná nominace souboru na „Oscara vážné hudby" - cenu časopisu The Grammophone za nahrávku hudby J. D. Zelenky. Luks měl k ruce své dva soubory: Collegium 1704 a Collegium Vocale, založené v roce 2005.
Srovnávat se dá na různých rovinách. Oba sály byly beznadějně vyprodané. Ten lucernský s kapacitou 2000 míst i pražský, kam se vejde 1100 posluchačů. V Praze se hrálo při tlumeném elektrickém osvětlení a při svíčkách, v Lucernu to bylo „jen" s elektřinou. Obě provedení trvala bez přestávky něco přes dvě hodiny. Po lucernském se rozhostilo na několik desítek vteřin ticho, ve kterém mohlo dílo doznít, v Praze začali někteří nedočkavci hned po posledním taktu tleskat.
Co z toho je víc Bach?
Oba Gardinerovy soubory jsou dokonale sehrané a sezpívané. Posluchač nezaregistruje skoro jediné zaváhání, nedotaženost, nesouhru. V tom je myslím ještě rezerva Luksových souborů, které by mohly být preciznější.
V Janových pašijích je mnoho míst, která úžasně vyzní s dramatickým entuziazmem, ale některá by měla ještě větší účinek, kdyby byly opravdu všechny tóny zřetelné a kdyby všichni zpěváci třeba poslední hlásky slov vyslovovali spolu a naráz.
V Praze i v Lucernu měli problém s rolí vypravěče, protože evropské Evangelisty postihla epidemie chřipky. Ten lucernský zpíval s velkým vypětím, ale hlasová indispozice byla znát - projevila se v menší znělosti a plnosti hlasu.
V Praze zaskočil za onemocnělého Markuse Brutschera tenorista Eric Stoklossa, který s Collegiem 1704 pravidelně spolupracuje. Jeho výkon byl velmi dobrý, byť na můj vkus možná až příliš civilní - každopádně intonačně spolehlivý a při věci.
V dalších rolích měl celkově lepší zpěváky Gardiner: vynikající sopranistku Hannah Morrison, Piláta v podání Petera Harveyho; z pražského provedení bych vyzdvihl barytonistu Tomáše Krále a jeho sice jen jedno sólové číslo, ale zazpívané nádherně a způsobem hluboce korespondujícím s celým příběhem Janových pašijí.
Gardinerův Bach byl vypracovaný do nejmenších podrobností - tolik nuancí a náladových záchvěvů bylo úžasné slyšet.
Navíc vlastně v dokonalém provedení. Luksovo pojetí bylo proti tomu přímočařejší, svým způsobem zemitější - a někde s vadami na kráse hlavně v souhře.
Gardinerův Bach je jako nádherný, dokonale vybroušený lustr, na který se s úžasem díváte. Jste ohromeni, protože vidíte věci, které jste nikdy předtím neviděli. Když už ale Gardinerova Bacha posloucháte hodinu, říkáte si, jestli všech těch novinek a nuancí není už trochu moc, jestli určitá místa nejsou až moc sofistikovaná nebo vyumělkovaná. Jestli by víc prostoty, možná i pokory nebylo víc v Bachově duchu.
A v tom je právě síla Luksova provedení, které je spíš než dokonale vybroušeným lustrem takovou hořící loučí nebo pochodní, která někdy třeba i trochu zapraská… Ale má velkou opravdovost, nestrojenost a nefalšovaný zápal.
