Reportáž: Zavřete oči, jinak nic neuvidíte. Švankmajera v Německu vystavuje Fajt

Výstava v Drážďanech potrvá už jen do 8. března.
Snímek z výstavy děl Jana Švankmajera v drážďanské Kunsthalle im Lipsiusbau.
Jedno ze Švankmajerových fantastických zvířat.
Nahoře na zdi se promítá film Konec stalinismu v Čechách z roku 1990.
Foto: David Pinzer/SKD
Daniel Konrád Daniel Konrád
26. 2. 2020 16:56
Na výstavě Jana Švankmajera to má nejtěžší kustodka. Co chvíli zčervená. „Musíte tam strčit prst,“ instruuje návštěvníka, jenž přistoupil k podivuhodné kompozici. Připomíná bludiště pro myši, avšak ohraničené přibitými hřebíky. Divák umístí ukazováčky obou rukou na vyznačená místa, zavře oči a po hmatu hledá cestu v labyrintu. „Správně, autor chce váš prst,“ kvituje dívka lámanou angličtinou.

Drážďany (od našeho zpravodaje) - A někdy chce autor víc než prst. Další Švankmajerův objekt zakrývá černý rukáv, do nějž je potřeba strčit celou ruku. Prozradit, co skrývá uvnitř, by znamenalo zbavit smyslu předmět, jenž má vzrušit právě jeden z pěti smyslů. Tak tedy: je to vystouplé, v rohu zašmodrchané, opodál chlupaté, uprostřed podlouhlé a klouzavé.

Prosíme, dotýkejte se.
Prosíme, dotýkejte se. | Foto: David Pinzer/SKD

Návštěvník se zavřenýma očima z profilu vypadá, jako by lovil králíka z klobouku. Ruka v pytli se sune nahoru. Nahmatá špagát, něco teplého. A pak prsty narazí na čirou hrůzu. Děs. Snad ne kostru živočicha? Orosí se mu čelo. Rychle ruku vytahuje a ujišťuje se, že je celá. Kustodka se směje. "Autor věří, že když objekt vytvoří se silnou emocí, ta emoce se do díla otiskne a přenese na vnímavého člověka," doplňuje.

To už český návštěvník vysvětlit nepotřebuje, neboť si to může přečíst. Český návštěvník do Drážďan přijel, protože v rodné zemi neměl Jan Švankmajer srovnatelně velkou výstavu osm let. V Umělecké síni Lipsiovy budovy, kde jeho retrospektiva potrvá už jen do příští neděle 8. března, může mimo jiné spatřit díla z posledních let, jež v Česku dosud neuzřel.

Jezdit za Švankmajerem do zahraničí je příznačné. Pětaosmdesátiletý výtvarník, režisér, loutkář a životním přesvědčením surrealista patří ke světově nejznámějším českým umělcům druhé poloviny 20. století. Už roku 1989 newyorské Muzeum moderního umění promítlo jeho filmy. Ty novější pak uvedl na předních festivalech a vystavoval v Paříži, Londýně či Tokiu.

Před šesti lety jeho díla v Barceloně a Madridu vidělo přes 172 tisíc lidí. To v Česku Švankmajerův ohlas takhle daleko nikdy nesahal. "Divácky nejúspěšnější byl film Otesánek z roku 2000, který se v české kinodistribuci zastavil někde před číslem 70 tisíc diváků," potvrzuje producent snímku Jaromír Kallista.

Jan Švankmajer v září oslavil 85. narozeniny.
Jan Švankmajer v září oslavil 85. narozeniny. | Foto: ČTK

Čísla však nemohou vyjádřit, nakolik je Švankmajer stylotvornou osobností. Ovlivnil britské animátory bratry Quayovy nebo někdejšího člena skupiny Monty Python Terryho Gilliama. O spolupráci s ním stál zpěvák Peter Gabriel, jenž mu vzdal poctu klipem k písni Sledgehammer. A když byl v Praze režisér Tim Burton, projevil jediné přání: osobně poznat svůj vzor Švankmajera.

Podobnou příležitost čerstvě měli Němci, kteří přišli na komentovanou prohlídku v Drážďanech. "Byli jsme tam s Janem celé odpoledne, nejprve s jednou skupinou a odpoledne znovu se studenty akademie umění," popisuje kurátor výstavy Jiří Fajt.

Někdejší ředitel pražské Národní galerie, který dlouhodobě působí v Německu, se při této příležitosti proměnil ve Švankmajerova tlumočníka. "Němci znali jeho filmy, ale ne výtvarnou tvorbu. Čekali výstavu filmaře, který si bokem dělá nějaké umění. Když uviděli ten gejzír imaginace a svobodomyslných kreací, úplně je to nadchlo," líčí Fajt.

Jak českého autora vnímají Němci, ilustruje reakce na zvukově nejvýraznější dílo přehlídky. Vysoko na zdi galerie se promítá film Konec stalinismu v Čechách, který Švankmajer roku 1990 vyrobil pro britskou BBC. Záměrně přebírá postupy sovětské propagandy, od sloganů po budovatelské písně, vše však řetězí ve výjevy podněcující představivost.

Například invazi vojsk Varšavské smlouvy ze srpna 1968 film vypráví scénou, ve které se velký válec na těsto kutálí ze schodů a valí před sebou čtyři válečky. "Ten velký je Sovětský svaz, ty menší spřátelené armády Varšavské smlouvy," vykládá Fajt, který si to může dovolit. Švankmajer interpretuje nerad, aby jediným výkladem nespoutal představivost. "Zajímavé je, že tuhle scénu byli schopní rozklíčovat jen východní Němci, kteří mají vyvinutou zvláštní senzibilitu na čtení mezi řádky, jako jsme to za komunismu uměli my. Západním Němcům obraz s válečky nic neříká," srovnává Fajt.

Nahoře na zdi se promítá film Konec stalinismu v Čechách z roku 1990.
Nahoře na zdi se promítá film Konec stalinismu v Čechách z roku 1990. | Foto: David Pinzer/SKD

Nekoukat

Výstava čítá několik koutů s promítanými filmy, ochoz a ještě pokračuje výš, do druhého patra. Ústřední je však jedna obří místnost. Mísí Švankmajerovy dotykové objekty, ilustrace, koláže, předměty, vynálezy či loutky.

Nezáleží na tom, ze kdy pochází. Naopak: podtrhují, nakolik je Švankmajerovo dílo ukázkový Gesamkunstwerk, ucelený soubor překračující hranice času i oborů. Náměty, leitmotivy i tvůrčí metody se postupem let vynořují, ztrácí, vzájemně ovlivňují a doplňují.

Švankmajerův taktilní objekt.
Švankmajerův taktilní objekt. | Foto: David Pinzer/SKD

Týká se to i takzvaných dotykových objektů. Nic neřeknou očím, které mají tendenci převážně keramické tvary vyhodnotit nanejvýš jako krásné nebo ošklivé. Jenže na estetice nesejde. Platí, co zaznělo ve Švankmajerově prvním dlouhometrážním filmu Něco z Alenky z roku 1988: "Teď musíte zavřít oči, jinak nic neuvidíte."

Výtvarník v člověku celoživotně probouzí jakýsi vnitřní zrak. Vyzývá jej, aby jako slepec čtoucí Braillovo písmo osahával předmět po předmětu. Pociťované emoce se každému v hlavě řetězí do jiného zážitku či příběhu.

Švankmajer věří, že právě hmatem, jenž byl "nejdéle ze všech smyslů v zajetí utilitárních funkcí", může člověk dosáhnout prvotních emocí či hlubších vrstev vědomí. Zapojit hmatovou paměť, vyvolat jiné asociace, posunout se do další roviny vnímání. Pohlédnout pod povrch.

"Celosvětově je jedním z mála umělců, kteří se tak soustavně věnují taktilitě," upozorňuje kurátor Fajt, který právě na tomto principu postavil jeden z doprovodných programů výstavy. Při něm děti sahají do pytle plného netradičních předmětů, odhadují, co jsou zač, a přiřazují k nim emoce.

S hmatem souvisí i takzvané gestické sochy. Zjednodušeně řečeno Švankmajer do hlíny otiskuje okamžité emoce, aniž by dbal na estetickou podobu. V Drážďanech to ilustrují třeba taktilní interpretace básní: jedna od předního surrealisty Vratislava Effenbergera, druhá od Evy Švankmajerové. Její manžel některá slova z textu zaměnil za předměty z hlíny, na které musí divák sáhnout. Třeba mu slovo naskočí.

Míru Švankmajerovy představivosti, jež nezná hranic, potvrzují i další objekty. Sestávají z růžových gumových rukavic, struhadla na sýr, starého klíče, vaty, větviček, srsti. Kartáčů na mytí, drátků, vařeček. Některé jsou posety peřím. Do jiných jsou zabodána párátka. Je tu kupříkladu Sebevražedné gesto, připomínající kamenné korýše, kteří mají ručičky a drží stříbrné vidličky. Jeden si ji bodl mezi "oči".

Výstavu s Jiřím Fajtem (na snímku) připravili ředitelka Státních uměleckých sbírek Drážďany Marion Ackermannová a její kolegyně Annegret Klinkerová. | Video: Staatliche Kunstsammlungen Dresden

Pásovci z Tokia

Švankmajerovo dílo samozřejmě provázejí rozsáhlé explikace: jedny z nejlepších obsahuje pětisetstránková monografie, kterou vydalo nakladatelství Arbor vitae a do níž přispěli surrealisté Bertrand Schmitt nebo František Dryje. Z jejich textů lze zrekonstruovat i autorův vztah k surrealismu: poprvé na něj paradoxně narazil v sovětské knize, která uváděla malíře Salvadora Dalího jako odstrašující příklad buržoazního umění. Zakázané ovoce Švankmajerovi, celoživotně posedlému jídlem, zachutnalo.

Členem české Surrealistické skupiny je od roku 1970, avšak surrealismus považuje nikoli za umělecký směr, nýbrž "názor na život, cestu ke svobodě". Zjednodušeně řečeno užívá surrealismu blízkých postupů, aby sebe i diváka oprostil od všeho souvisejícího s civilizačním vývojem, zažitými způsoby vnímání, manipulací ideologickou či reklamní.

Tvorba je pro něj terapie a způsob, jak se vracet k dětskému vnímání světa, formativním zážitkům, obsesím v podvědomí. A především cestou k osvobození představivosti.

Švankmajer mnohokrát vyslovil přesvědčení, že svět spěje do záhuby a že to urychlují masová kultura či hodnotový žebříček založený na penězích. Podle něj civilizace v člověku od dětství potlačuje přirozené potřeby a manipuluje s ním jako s loutkou.

Dnes, kdy svět, či alespoň Německo, intenzivně vnímá problémy životního prostředí, zvlášť zaujme jeden aspekt. "Jestliže ekologická katastrofa nechává ročně vyhynout desítky živočišných druhů, pak nezbývá, než aby je imaginace nahradila jinými," pravil Švankmajer už před desítkami let, kdy začal vymýšlet vlastní podivuhodná stvoření.

Jedno ze Švankmajerových fantastických zvířat.
Jedno ze Švankmajerových fantastických zvířat. | Foto: David Pinzer/SKD

V Drážďanech jsou umístěná do skleněných vitrín, evokujících přírodopisný kabinet plný vypreparovaných tělíček. Ovšem takové tvory svět viděl leda ve snu. Sestávají z poslepovaných kostí, pařátů, lebek. Ptačích zobáků, parohů, větviček. Pařezů. Šneků, krunýřů. Minerálů. Koster, lastur. Jeden se jmenuje Částečná žirafa, ale má snad medvědí tlapy. Za další mluví názvy jako Mrtvý amonit nebo Lezoucí ryba.

Arcimboldeskní hlava, kolorovaná akvatinta z roku 1975.
Arcimboldeskní hlava, kolorovaná akvatinta z roku 1975. | Foto: Athanor

Připomínají manýristické malby Giuseppeho Arcimbolda, jenž komponoval tváře z rostlin či ovoce a skutečně je Švankmajerovou celoživotní inspirací. V Drážďanech mu skládá poctu doslovná citace: malba nazvaná Arcimboldeskní hlava ze 70. let minulého století, která má místo očí kočku, místo nosu žábu, v ústech velrybu. Metoda je arcimboldovská, ale spojení protichůdných prvků surrealistické. U Švankmajera vše souvisí se vším.

Návštěvník výstavy asociace chápe intuitivně, jak přechází od díla k dílu. Například když od manýrismu přikročí k takzvaným kabinetům kuriozit, což byly v renesanční Evropě rozšířené výkladové sbírky předmětů. Švankmajer z toho svého do Drážďan převezl třeba šestero pásovců, kteří si stojí na zádech, jako matrojšky od největšího po nejmenší. "Většinou je kupuje na internetu. Konkrétně pásovce má ale z oblíbeného obchodu v Tokiu. Kdykoliv tam byl, jednoho si odvezl," vysvětluje Jiří Fajt.

Z kouzelné krajiny

Když Fajt začal výstavu koncem loňského léta připravovat s ředitelkou Státních uměleckých sbírek Drážďany Marion Ackermannovou, exponáty vybírali právě ze Švankmajerovy kunstkomory. Ta stojí v Pošumaví, kde výtvarník s manželkou koupili zruinovaný zámek z 19. století. Neměl okna ani dveře a přespávali v něm sezonní dělníci. "Dali ho do pořádku. Je na takové samotě v kouzelné krajině. A dnes je plný předmětů Jana a Evy Švankmajerových," popisuje Fajt.

Vedle zámku umělec vybudoval pitoreskní kunstkomoru, kde kromě vlastních děl schraňuje právě pásovce a tisíce dalších předmětů. "Z africké džungle, Oceánie, Nové Guiney. Pak jsou tam třeba prostřihovaná japonská loutková divadla nebo jedna z nejlepších sbírek art brut, kterou jsem kdy viděl," popisuje Fajt místo, kde pětaosmdesátiletý autor dodnes tráví část roku.

Jinak obývá Knovíz. V tamním ateliéru natáčel všechny své poslední filmy. Výstava v Drážďanech připomíná ty nejznámější včetně Lekce Faust z roku 1993, ze které je tu vystavené obří loutkové divadlo.

Sotva si jej návštěvník prohlédne, opodál nasazuje sluchátka a vidí slavnou scénu, kde herec Petr Čepek v dvojroli Fausta a Mefista slibuje Luciferovi svou duši, zatímco loutkový kašpárek magickými zaříkadly přivolává čerta a hned ho posílá pryč, dokud jej neunaví. Opakované záběry na lidské ruce, jež ovládají vodící šňůrky loutek, připomínají Švankmajerovo téma obsažené nejen ve Faustovi: manipulaci člověka.

Z filmových rekvizit v Drážďanech dále nechybí kyvadlo ze snímku Kyvadlo, jáma a naděje a především takzvaný masturbační stroj z 24 roků starého snímku Spiklenci slasti. V něm se postavy, z nichž jednu hraje Jiří Lábus, v přesexualizovaném světě oddávají zvláštním erotickým hrám založeným na představivosti. Vrcholí právě interakcí s masturbační mašinou.

Loutkové divadlo z Lekce Faust.
Loutkové divadlo z Lekce Faust. | Foto: David Pinzer/SKD

Předmět lze v Drážďanech zblízka ohledat, ba snad nedejbože vyzkoušet, k čemuž vyzývá na židli výhružně odložený balíček kapesníků a tuba s indulonou. Němci kolem našlapují s rozpaky. Co se odehrává za jejich kamennými tvářemi, nelze dohlédnout.

"Zvažovali jsme, jestli na výstavu omezit přístup dětem, ale byl by to nesmysl. Švankmajerova tvorba stojí na dětské představivosti, na obsesích, které jsme všichni nějak zažívali, a právě děti na jeho díla reagují bezprostředně," popisuje kurátor Fajt. Z toho, co viděl, ani masturbační stroj Němce nevyvedl z míry. "Mají vyvinutou vlastní tělesnou kulturu, která s tím souzní," míní.

Rozbuška na konec

Přestože po sametové revoluci Jan Švankmajer vystavoval ve spoustě českých galerií, opravdu rozsáhlé přehlídky měl jen dvě: jednu roku 2004 na Pražském hradě, druhou osm let nato rovněž v pražském Domě U Kamenného zvonu. "Na tu hradní dodnes intenzivně vzpomíná, neboť byla poslední, kterou dělal ještě se svou ženou, malířkou Evou," dodává Jiří Fajt, jenž mnohá její díla, zejména stylem až naivistické obrazy, zakomponoval do drážďanské výstavy.

Eva Švankmajerová (vlevo) zemřela v říjnu 2005.
Eva Švankmajerová (vlevo) zemřela v říjnu 2005. | Foto: ČTK

Ta hradní čítala okolo 600 exponátů, což také bylo snad jediným předmětem kritiky. Drážďany představují zhruba dvě stovky artefaktů, i tak ale vyžadují ideálně několikahodinový pobyt v galerii.

Výstava v divákově hlavě vytváří intenzivní shluk vjemů. A v ideálním případě tam něco nadobro pozmění. Vždyť co jiného je dílo Jana Švankmajera než apel k jinému, hravějšímu, "původnějšímu" vnímání světa, rozbuška k odpálení imaginace. Emancipace mysli i smyslů.

Má to jediný háček. Z galerie člověk vychází do zoufale fádní reality.

Jan Švankmajer: Move little hands… „Move!“

Kurátoři: Jiří Fajt, Marion Ackermannová a Annegret Klinkerová
Kunsthalle im Lipsiusbau, Drážďany, výstava potrvá do 8. března.

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Policisté v Paříži zasáhli slzným plynem proti demonstrantům, kteří začali páchat výtržnosti po demonstraci proti rasové nespravedlnosti

Policejní těžkooděnci v Paříži zasáhli slzným plynem proti demonstrantům, kteří začali páchat výtržnosti po poklidné, ale nepovolené demonstraci proti násilí bezpečnostních složek a rasové nespravedlnosti. Napsala to agentura AP poté, co se u jednoho z pařížských soudů sešly tisíce lidí v reakci na vlnu protestů v USA. Úřady předtím manifestaci zakázaly, protože kvůli epidemii covidu-19 ve Francii stále nejsou povolené akce o více než deseti lidech.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Květnová nehoda dopravního letadla v Pákistánu má další oběť, zraněním v nemocnici podlehla dvanáctiletá dívka

Květnová nehoda dopravního letadla Airbus A-320 v pákistánském velkoměstě Karáčí má další oběť. Tou je dvanáctiletá dívka, která spolu s dalšími třemi lidmi utrpěla zranění na zemi při zřícení letadla na hustě osídlenou čtvrť v blízkosti letiště. Dívka v pondělí následkům zranění podlehla.

Při pádu letadla zahynulo 97 cestujících a členů posádky, dva pasažéři nehodu přežili. Airbus narazil do několika domů ve čtvrti Model Colony blízko letiště, čtyři její obyvatelé utrpěli zranění, mezi nimi i dvanáctiletá dívka, která v pondělí zemřela na následky popálenin. Další tři zranění jsou stále hospitalizovaní. Letadlo při svém pádu zničilo nebo poškodilo nejméně 18 domů.

před 2 hodinami

Americké ministerstvo obrany kvůli nepokojům, jež vypukly kvůli úmrtí černocha George Floyda, vyhlásilo druhý nejvyšší stupeň ochrany ve svém sídle

Zdroj: ČTK
před 2 hodinami

Florbalisty sezony se stali premiérově Curney a Ratajová

Útočníci Jiří Curney z Mladé Boleslavi a Denisa Ratajová ze švédského celku Pixbo Wallenstam se shodně premiérově dočkali triumfu v anketě Florbalista sezony. Ukončili dlouhodobé kralování Matěje Jendrišáka z Linköpingu a Elišky Krupnové, klubové spoluhráčky Ratajové. Kvůli opatřením po pandemii koronaviru se nekonal slavnostní večer a vítězové byli vyhlášeni v přímém přenosu na programu ČT Sport.

Třicetiletý Curney v kategorii Florbalista sezony zvítězil s 503 body a o 62 předčil rekordmana Jendrišáka, který vyhrál v minulých šesti ročnících a celkově triumfoval osmkrát. Třetí skončil s 277 body další útočník Marek Beneš z Pixba Wallenstam.

"Porazit Matěje je pro mě neuvěřitelné. Samozřejmě si toho moc vážím a těší mě to. Nečekal jsem, že to někdy můžu vyhrát," uvedl v tiskové zprávě Českého florbalu Curney, který je rekordmanem základní části české superligy s 685 body i s 383 góly z 309 zápasů a také se 164 body z 89 duelů play off. V ročníku 2018/19 stanovil také maximum jedné sezony superligy s 87 body z 26 utkání.

Čtyřiadvacetiletá Ratajová získala 499 bodů a o dva roky starší Krupnovou, která vyhrála v minulých čtyřech ročnících, předčila o 46 bodů. Třetí skončila Martina Řepková s 237 body.

Ratajová byla nejproduktivnější českou hráčkou na prosincovém mistrovství světa v Neuchatelu s devíti body (6+3) ze šesti zápasů a dostala se i do All Star týmu. Ve švédské lize byla také nejproduktivnější reprezentantkou z tuzemska s 45 body (24+21) z 23 utkání.

"Velice si toho vážím, jsem tím potěšená. Určitě to teď doma s rodinou oslavíme. Patří to i Elišce Krupnové a Tereze Urbánkové, které jsem měla v prvním útoku reprezentace kolem sebe a sedlo nám to spolu, s Eliškou spolu hrajeme už hodně dlouho," prohlásila Ratajová.

Další zprávy