Těšnov se stal mým Facebookem, hlásnou zdí. Sprejer Jan Kaláb oslavil čtyřicátiny

Během stipendijního pobytu v New Yorku začal Jan Kaláb malovat na plátna ve tvaru kruhu.
Dílo Jana Kalába na pražském Těšnově.
Dílo Jana Kalába na pražském Opatově.
Jan Kaláb: Cakes Trafačka, 2007
Jan Kaláb: Kaluž 1, 2006
Foto: Petr Hricko
Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
17. 11. 2018 15:00
Malíř a sochař Jan Kaláb vystřídal několik pseudonymů, než začal vystavovat pod svým pravým jménem. Nápisy Splash, Cakes a Point vídali Pražané na ulicích od 90. let minulého století, později výtvarník pár svých podpisů „rozdal“ také v New Yorku, Londýně či Moskvě.

První sprejer, který vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění, nedávno oslavil čtyřicáté narozeniny. U té příležitosti nyní přichystal výstavu v pražské Trafo Gallery. A na pultech knihkupectví se ocitla monografie mapující pětadvacet let Kalábovy tvorby, kterou napsal publicista Petr Volf.

Dílo Jana Kalába na pražském Těšnově.
Dílo Jana Kalába na pražském Těšnově. | Foto: Petr Jedinák

Janu Kalábovi bylo patnáct, když vyměnil tlustý fix, jímž značkoval popelnice, za barevné spreje a postříkal zeď na pražské Kampě. Při svém prvním graffiti prý poznal opravdovou uměleckou vášeň. Zaujetí, které nikdy nezažil na hodinách "výtvarky" v Lidové škole umění ani při soukromých hodinách kreslení. "Kreslil jsem třeba zátiší, krajiny, ale nechápal jsem, k čemu je mi to dobré," říká v knize Kaláb a vzpomíná, jak se prvně setkal s graffiti.

Bylo to cestou do Španělska, kam se po sametové revoluci a otevření hranic vypravil autem s rodiči. "Uviděl jsem kolem mostů nebo v betonových korytech řek graffiti, čuměl jsem na ně, přilepený na okno, byl jsem z toho u vytržení. Nevěděl jsem, co ty znaky znamenají, neviděl jsem v nich písmena. Říkal jsem si, že třeba jednou pochopím, o co jde. Bylo to pro mě tajemství. Protože jsem ještě neměl vlastní foťák, vzal jsem si sešit a překresloval je," líčí své nadšení.

Mladík tehdy našel směr pro svůj talent, i když na to, že by se stal umělcem, prý dlouho nepomýšlel. Nikoho takového ani neměl ve svém okolí, oba rodiče byli inženýři. Pouze děda, který se také jmenoval Jan Kaláb a zemřel, když byl vnukovi jeden rok, byl hudební skladatel. Hrál na piano a poznal se s Louisem Armstrongem. V rozhlase mnoho let doprovázel ranní rozcvičky.

Vnuk se po gymnáziu s výtvarným zaměřením dostal na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, do ateliéru architektury vedeného Evou Jiřičnou, ale nezapadl. Vyzkoušel ještě sochařský ateliér, až nakonec přestoupil na Akademii výtvarných umění, do ateliéru kresby Jitky Svobodové.

Ta - věrná svému jménu - nechala Kalábovi dostatek volnosti, aby mohl rozvinout graffiti ve svébytný výtvarný projev. Dokonce mu spolužáci pomáhali barvit "pointíky", 3D graffiti připomínající sošky dráčků, které pak autor umisťoval na římsy domů nad rušnými pražskými ulicemi.

To ale bylo až v době, kdy Kaláb opustil nejdivočejší sprejerské metody. Do té doby se s vervou cvičil v klasickém graffiti, do něhož přidával vlastní prvky. Například komentáře. "Tehdy nebyl Facebook, používal jsem namísto něj zeď, abych vyslovil, co mě trápí. Bylo to ode mě asi naivní, možná jsem se cítil jako pán Těšnova… Byla to ještě doba, kdy jsem úplně nechápal, že svět je mnohem větší, než se mi zdá, a já nejsem jeho středem," vzpomíná Kaláb.

V knize popisuje dodnes výstavní místo pražských tvůrců graffiti. "Těšnov se stal mou hlásnou zdí. Byl v tomhle ohledu jedinečný, zvlněný, komplikovaný, blízko centra, kolem jezdily tramvaje, lidé ještě nekoukali do mobilů, ale krátili si čas tím, že koukali kolem sebe."

Dílo Jana Kalába na pražském Opatově.
Dílo Jana Kalába na pražském Opatově. | Foto: Jan Kaláb

Nejméně 30 vagonů ročně

Jan Kaláb sice od začátku dával přednost graffiti na legálních plochách, jakou je právě Těšnov, ovšem nenechal si ujít královskou disciplínu: pomalování vlaků. To je mezi sprejery považováno za nejprestižnější věc, protože takový podpis se pohybuje, tedy poutá nejvíc pozornosti. Zároveň bývají tvůrci za pomalování vlaku nejostřeji pronásledováni a trestáni. Úplně nejvýš si komunita takzvaných writerů cení pomalovaného vlaku v New Yorku.

Kaláb, který si každou práci v terénu fotografuje, pomaloval celkem 200 vlaků, což autor jeho monografie Petr Volf přepočítal na nejméně 30 vagonů ročně. Poslední byl právě ten newyorský v roce 2000, kterým Kaláb tuto kapitolu uzavřel.

Možná na to měla vliv i zkušenost se zatčením. Tehdy v New Yorku platilo striktní nařízení starosty Rudyho Giulianiho, který vandalům, tedy především tvůrcům graffiti, vyhlásil válku. Za jeho časů bylo trestné dokonce i mít spreje v batohu. "A to byl náš případ. V batozích jsme měli foťáky, na kterých jsme měli nafocené vlaky z předchozích dnů, ale naštěstí je nenapadlo se do nich kouknout. Ještě to nebyly digitály, takže se jim asi nechtělo vyvolávat film," vzpomíná Kaláb.

Jeho newyorskému záškodnictví se dočkalo neobvyklé pocty. V roce 2008 vyšla kniha Josepha Rivery, bývalého policisty z oddělení pro potírání vandalismu. Ten si dvacet let fotografoval vlaky, jejichž autoři mu unikali, byť některé dostal za mříže. V knize je také snímek vagonu s nápisem Cakes - tedy dílo Jana Kalába. "Jakkoliv bizarní je to antologie, jde o vrcholné uznání, jakého se dostalo jenom málokterému Evropanovi," píše v Kalábově monografii Petr Volf.

Experimenty s trojrozměrným graffiti

Jan Kaláb sice skončil s vlaky, ani později se ale nevzdal nelegálních postupů. Vymyslel si 3D objekty, které byly zhmotněnými písmeny podpisu Point, umisťované na nedostupná, ale dobře viditelná místa. Kalába k tomu přivedlo nejen přemýšlení o dalších možnostech graffiti, ale také prozaický nedostatek povolených míst, kde se v Praze dalo tvořit. Omezovalo ho, že musí přetírat staré, často vlastní práce.

Navíc přišel na to, že "Pointíky" přijímá veřejnost pozitivně, rozhodně vřeleji než pomalované zdi. "Když jde o graffiti objekty, většinou nikdo nepozná, že je to vlastně graffiti, a nikoho nenapadne, že by se to mělo odstranit. Lidé k tomu mají jiný vztah, mnohem větší přirozenou úctu, asi to nějak souvisí s hmotou a materialismem, jenž je v nás zakořeněný."

Jan Kaláb: Point Seifertka
Jan Kaláb: Point Seifertka | Foto: Jan Kaláb

Kaláb tak začal experimentovat s trojrozměrným graffiti. Za nejdůležitější považuje obří, ve své době možné největší graffiti na světě, červený objekt, který víc než písmena Point připomíná plameny. Umístil jej na Palachovo náměstí v Praze. "Bylo to klasické ilegální dílo, bez posvěcení úřadů, a hodně rezonovalo na veřejnosti. Uvědomil jsem si, jak se dá pracovat s klasickým venkovním prostorem, v tomto případě mezi Rudolfinem, Vysokou školou uměleckoprůmyslovou a budovou Filozofické fakulty UK, aniž bych mu ubližoval," říká umělec. Dílo na místě vydrželo tři týdny.

Éra Trafačky

Když Jan Kaláb dostudoval Akademii výtvarných umění, hledal ateliér, kde by mohl tvořit věci, které se čím dál víc vzdalovaly od divokého graffiti. A našel Trafačku, vyřazenou trafo stanici ve Vysočanech, ve které si zařídil ateliér i galerii. Přizval i několik uměleckých přátel, kteří se tam zabydleli s ním. "V Trafačce jsem se stal umělcem. Mohl jsem pracovat čtyřiadvacet hodin denně, aniž by mě někdo rušil. Užíval jsem si neuvěřitelného klidu, nemohl jsem se toho nabažit," vzpomíná.

Začal pravidelně vystavovat také v jiných galeriích, stal se oficiálním umělcem. V roce 2010 se dokonce zúčastnil skupinové výstavy Metropolis při Expu v čínské Šanghaji.

Doma v Trafačce organizoval výstavy a třeba také mezinárodní streetartový festival Names. Začal malovat na plátno abstrakce, které vycházely z geometrických tvarů. Experimentoval s barvami. Musel se učit preciznosti, kterou při pouličním umění tolik nepotřeboval. "Věci na ulici jsou dělané na pozorování v pohybu, kdežto v galerii je více času na vnímání obrazu, divák je v úplně jiném rozpoložení," srovnává.

Výstava, kniha

Jan Kaláb: Point of Space
Trafo Gallery, Praha, výstava potrvá do 30. prosince.

Petr Volf, Jan Kaláb: Point of Space
Nakladatelství Trafo Gallery 2018, 320 stran, 1199 korun

Během stipendijního pobytu v New Yorku začal Kaláb malovat na plátna ve tvaru kruhu. Hotová díla pak fotografoval přímo uprostřed rušné ulice. "Ideální je Manhattan, kde mrakodrapy vytvářejí dlouhou perspektivu," míní.

Autor tak svým obrazům dával unikátní pozadí a ještě se při tom seznamoval s lidmi. "Vzal jsem obraz, ve správnou denní dobu, kdy slunce bylo tak vysoko, jak jsem potřeboval, a na vytipovaném místě jsem poprosil člověka, který mi přišel, že se k obrazu hodí, aby s ním zapózoval během půl minuty, kdy stála auta na červenou. Bylo to v té chvíli stresující, nicméně nezapomenutelné. Vyslechl jsem krátké příběhy, seznámil jsem se s veteránem z vietnamské války, jehož bych jako turista nepoznal. Byl to happening mezi mnou, obyvateli měst a městy samotnými," popisuje Kaláb, který jako by měl potřebu svým ateliérovým pracím přidat život ulice.

Jeho obrazy přitom obstojí i samostatně. Aktuální výstava jeho děl v Trafo Gallery ukazuje závěsné obrazy v kruhových či z kruhu odvozených rámech a kulovité plastiky. Všechny povrchy jsou hladké, rafinovaně kombinované barvy působí hypnoticky. Vzbuzují euforii nebo pocit hlubiny.

 

Právě se děje

Další zprávy