Recenze - Letošní rok na českém trhu se zdá být bohatý na díla anglofonních autorů, kteří nepohlížejí na budoucnost lidstva zrovna nejoptimističtěji. Na jaře dostali čtenáři do rukou Cestu amerického prozaika Cormaca McCarthyho a teď - byť s ne zrovna malým zpožděním - i jedno z nejlepších děl kanadské spisovatelky Margaret Atwoodové, román Příběh služebnice.
Srovnání s Cestou není náhodné. I McCarthy si pro svou dystopii vybral velmi blízkou budoucnost, jen několik měsíců po katastrofických událostech, které jednou provždy změnily svět. Díky tomu, že ve svém ne úplně typickém sci-fi zcela opomněl oblíbené technické vymoženosti, intergalaktické přesuny a jiné propriety vlastního žánru, mohl se maximálně soustředit na psychologii postav. Oč méně je jeho svět „fantastický", o to víc je „působivá" jeho bezútěšnost.
Nástroj k záchraně lidstva
Atwoodová šla v Příběhu služebnice velmi podobnou cestou. Její příběh se odehrává pár let po politickém převratu, který proměnil USA, tou dobou zmítané vlnou liberalismu, feminismu a sexuální revolucí, na nelítostnou militantní teokracii, která upřela ženám veškerá práva a z většiny z nich učinila pouhý nástroj k záchraně vymírajícího lidstva.
Líčení hlavní hrdinky Fredovy je vskutku depresivní. Efekt je o to větší, že její každodenní realita je neustále konfrontována se vzpomínkami na život, který vedla před pouhými několika lety, kdy měla manžela, dceru, domek na předměstí a dobrou práci. Stačilo málo a o všechno přišla.
K moci se dostalo pár fanatických jedinců, kteří nejprve ženám zablokovali přístup k účtům, posléze zrušili jejich pracovní posty, těm, které byly vdané víckrát než jednou, byly jejich svazky anulovány a jejich děti dány osvědčeným, „morálně bezúhonným" párům.
Ženy, které mohly ještě porodit tolik potřebné děti, internovali a posléze je přidělili bezdětným manželům, kde byly jakožto služebnice/milenky vydány na milost a nemilost novým pánům. Pokud se neosvědčily a v předepsané době neotěhotněly, skončily v obávaných koloniích, což se rovnalo trestu smrti.
Opovrženíhodné výdobytky
Přestože od vzniku knihy uplynulo 23 let, v žádném případě nejde o román, který by neměl dnešnímu čtenáři co nabídnout. Právě naopak. Je v mnoha ohledech natolik aktuální, že je to k neuvěření. Gilead, nový stát namísto někdejší USA, vykazuje mnohé rysy některých současných diktatur.
Jako by Atwoodová předpovídala, jakým směrem se bude náboženský fanatismus ubírat - ale do značné míry i to, jakým problémům může jednou čelit moderní společnost. A skrze totalitní restrikce to, jak může i „pokrok", lépe řečeno reakce na prolamování tabu, vše vrátit do nesvobody.
Ženy v Gileadu chodí zahalené, nesmí se vzdělávat, kulturně ani sexuálně žít, jsou majetkem mužů. Jakýkoliv odpor je v zárodku potlačován, stejně jako snahy odlišit se. Vše se řídí přísným katolickým řádem a všechna ostatní náboženství jsou potlačována, pokud ne přímo pronásledována.
V díle Margaret Atwoodové samozřejmě rezonuje doba, kdy vzniklo. Ač se sama staví za emancipaci žen, ústy jedné z hrdinek tu autorka lehce ironizuje přehnaný feminismus i některé stránky sexuální revoluce, která z mnohých žen udělala přes noc kopie mužů, a také problematický přístup k reprodukci, kterou poprvé v dějinách dostaly ženy pod svou kontrolu. Kdyby své dílo psala na počátku 21. století, možná by k "opovrženíhodným" výdobytkům moderní civilizace gileadští přiřadili i umělé oplodnění a přehnaný kariérismus.
Příliš chladné a neutěšené
Atwoodová se vždy věnovala ženám. V tomto románu ukázala, jak málo stačí, aby přišly o vše, co za staletí pracně vybojovaly, ale také to, že za vším zlem na světě nemusí vždy stát jen muži. V Příběhu služebnice nejsou jen všechny ty Fredovy, Glenovy, tedy ženy přidělené jednotlivým mužům za účelem plození potomků, ale i manželky, další obyčejné služebnice a vychovatelky, které se na zrůdnostech režimu podílejí stejnou, ne-li větší měrou už tím, že nečinně přihlížejí.
Kritici logicky srovnávají Atwoodové román s Orwellovým 1984 a Huxleyovým Koncem civilizace. Vytýkají jí, že je její sci-fi oproti těmto dvěma románům příliš chladné, neutěšené, že postrádá smysl pro humor a ironii. Atwoodové však podle všeho nešlo o to svět Gileadu nějak polidštit - naopak, chtěla ho ukázat ve vší surovosti a beznadějnosti. Výborným pomocníkem jí v tom byl jako obvykle strohý jazykový styl, bez zbytečných příkras, úsporný a věcný, který pochmurnost příběhu podtrhuje.
Jedinou slabinou je otevřený konec. Jestliže u Cesty skýtal podobný závěr prostor pro nejrůznější interpretace, v Příběhu služebnice působí poněkud nedotaženě. Jako by autorka nevěděla, jak s příběhem dál naložit, a utnula ho v okamžiku, kdy jí to přišlo nejvhodnější.
Sice mnohé vysvětlí v následných tzv. historických poznámkách, které si s celým předchozím příběhem metatextově pohrávají a v rámci jakési vědecké konference v daleké budoucnosti ho interpretují. I tak však zůstane mnohé nedořešeno a nevysvětleno.
I přes tuto neúplnost je Příběh služebnice vynikající ukázkou moderního dystopického románu, který zaujme čtenáře všech generací, pohlaví i zaměření. Třebaže se v něm zdánlivě neděje nic tak hrozného, je to velmi zneklidňující čtení. Už proto, do jak reálné doby a prostředí je zasazen. Čtenář se musí nutně ptát, zda by se něco podobného nemohlo stát za pár let i nám. A odpověď bude znít bohužel ANO!
Margaret Atwoodová: Příběh služebnice. Přeložila Veronika Lásková. 336 stran. Vydal BB/art, Praha 2008. Doporučená cena 249 korun.
