Akty černošských gayů i Patti Smith. Výstava vykládá dílo fotografa Mapplethorpa

Autoportrét Roberta Mapplethorpea z roku 1980.
Robert Mapplethorpe: Grace Jones, 1984
Glenn Ligon: Notes on the Margin of the Black Book (detail), 1991–93
Glenn Ligon: Notes on the Margin of the Black Book (detail), 1991–93
Pohled do výstavy Implicit Tensions: Mapplethorpe Now.
Foto: © Robert Mapplethorpe Foundation
Tomáš Stejskal Tomáš Stejskal
6. 12. 2019 18:45
Když se člověk vynoří z newyorského Central Parku a vydá se po Páté avenue, zprvu je ta budova celkem nenápadná. Ne snad vzhledem, Guggenheimovo muzeum navržené architektem Frankem Lloydem Wrightem budí pozornost ladnými oblými tvary. Spíš velikostí zprvu nezaskočí. Ve stínu okolních mrakodrapů se skoro krčí.

New York (od našeho zpravodaje) - Jakmile ale návštěvník vejde a vstoupí na spirálovitou rampu, která spojuje vnitřní prostory v jednolitý celek, před očima se mu otevírá takřka nekonečný svět.

Guggenheimovo muzeum.
Guggenheimovo muzeum. | Foto: ČTK

Podobně nenápadně působí zprvu také zdejší výstava věnovaná slavnému fotografovi Robertu Mapplethorpeovi. Nezahlcuje diváky stovkami děl, není to monument. O to více však zahlcuje kontextem.

Je to nejlepší možný přístup k dílu umělce, který žil v letech 1946 až 1989 a proslul v 70. a 80. letech stylizovanými černobílými fotografiemi květin a mužských aktů. Především to druhé téma je dodnes předmětem debat. Zapojili se do nich i kurátoři výstavy nazvané Implicit Tensions: Mapplethorpe Now.

Odkud pramení kontroverze spojené s Mapplethorpeovým dílem? Stačí si prohlédnout jeden z prvních velkoformátových portrétů, který na výstavě padne do očí. Na snímku nazvaném Bob Love sedí stejnojmenný nahý muž na barové stoličce, pomocí bílé látky proměněné v jakýsi piedestal. S nohama rozkročenýma, v ležérní poloze. V centru fotografie odpočívá jeho penis.

Bob Love připomíná antickou sochu, nebo lépe řečeno muže, který jí seděl modelem a během sochařovy pauzy si dal "pohov" a trochu slevil ze sošného vzezření.

"Kdybych se narodil před sto nebo dvěma sty lety, možná bych se stal sochařem," poznamenal ostatně kdysi Mapplethorpe, "ale fotografie je velmi rychlou cestou, jak uvidět a jak vyrobit sochu". Sám přitom fotit zprvu nechtěl, po experimentování s fotoaparáty značek Polaroid a Hasselblad nicméně dospěl k přesvědčení, že fotografie by také mohla být uměním.

Od té doby se v jeho díle prolíná hledání až klasické krásy v duchu tradic erotické fotografie i starších forem umění s provokativním duchem doby, v níž tvořil.

Pohled do výstavy Implicit Tensions: Mapplethorpe Now.
Pohled do výstavy Implicit Tensions: Mapplethorpe Now. | Foto: David Heald © Solomon R. Guggenheim Foundation

Mapplethorpe jako jeden z prvních umělců začal intenzivně portrétovat černošské homosexuály.

Podle jedněch tím dával zasloužený prostor menšinám, kterým byl jinak upírán. Kritici naopak tvrdili, že fotograf je fetišista, že ze svých sošných modelů činí jen objekty pro uspokojení cizích tužeb. A právě nad tímto klíčovým rozporem v díle newyorská výstava otevírá debatu a hledá složitější vysvětlení než příklon k jednomu z extrémů.

Pro Guggenheimovo muzeum je sbírka Mapplethropových fotografií zásadní. Počátkem 90. let minulého století, krátce po umělcově smrti, je získalo darem a šlo o základ systematického zájmu této instituce o moderní fotografii.

Nyní v Guggenheimu vystavují Mapplethorpea v kontextu jeho současníků i pokračovatelů a vyzývají návštěvníky, aby si sami udělali úsudek. Třeba prostřednictvím práce umělce Glenna Ligona nazvané Poznámky na okraj Černé knihy. Tato instalace komentuje Mapplethorpovo dílo pomocí 91 fotografií vybraných z jeho slavné a kontroverzní Černé knihy, věnované aktům černochů. Doprovází je 78 zarámovaných textových poznámek - od samotného tvůrce, umělců, kurátorů, kritiků, ale také obyčejných lidí z baru.

Glenn Ligon: Notes on the Margin of the Black Book (detail), 1991–93
Glenn Ligon: Notes on the Margin of the Black Book (detail), 1991–93 | Foto: © Glenn Ligon and all Mapplethorpe images © Robert Mapplethorpe Foundation

Na zdi se tak mísí dokonale tvarovaná těla černochů s komentáři rozdílného druhu. "Je to černošská věc, líbí se mi to. A nechte mě pracovat, než se tady vzruším," poznamenává barman jménem Greg. Vedle podobných "lidových" poznámek si však lze přečíst kritická, ale také trochu kryptická slova psychiatra a postkoloniálního myslitele a politického filozofa Frantze Fanona o tom, jak si člověk přestane všímat černocha a vnímá pouze penis.

Ta slova z jeho vlivné knihy nazvané Černá kůže, bílé masky nemluví o Mapplethoropově díle. Fanon, jenž zemřel v roce 1961, ho ani nemohl znát. Přesto ilustrují některá nařčení fotografa z fetišismu, z redukce člověka na objekt.

Jiné z desítek poznámek naopak Mapplethorpeovu Černou knihu hájí a interpretují ji třeba jako obraz doby, jako kroniku světa, který proměnila nemoc AIDS. "Mnoho černochů nemá zdravotní pojištění a nemohou si dovolit AZT," poznamenal k tomu sám Mapplethorpe s odkazem na tehdejší první lék proti této chorobě. "Všichni zemřeli velmi rychle. Když listuji svou Černou knihou, polovina z nich je mrtvá."

Krátká videopozvánka na newyorskou výstavu děl Roberta Mapplethorpea. | Video: Guggenheim Museum

Sám Mapplethorpe zemřel na komplikace s virem HIV v roce 1989. A nynější výstava jej představuje jako umělce, který v čemkoli, co fotil, hledal především fotogenické vztahy. "Můj přístup k fotografování květin se příliš neliší od toho, když fotím péra. Je to v podstatě totéž," komentoval svou tvorbu v roce 1982. Jindy zase poznamenal, že nevytvořil ani jeden snímek kvůli tomu, aby se vzrušil.

Na výstavě jsou dále přítomné Maplethorpeovy autoportréty, křehká i znepokojivá fotka nahé zpěvačky Patti Smith choulící se u radiátoru či jeden z četných snímků kulturistky Lisy Lyonové. Na tom vystaveném stojí nahá v typické kulturistické póze, ale na jiných ji Mapplethorpe zachycoval třeba jako Venuši, hrdinku či nevěstu. A byť mu šlo především o výtvarné kvality jejího těla, hrál si také s genderovými stereotypy.

Podstatnou součástí výstavy jsou ukázky z díla sedmi dalších umělců, kteří fotografii též využili k zachycení zkušenosti etnických či sexuálních menšin. Je jen na divácích posoudit, nakolik jde o Mapplethorpeovy pokračovatele, či zda se povaha jejich díla naopak v něčem zásadně liší. Třeba v tom, že mnohem víc mluví o vlastní identitě.

Například Američan Lyle Ashton Harris nestaví těla příslušníků etnické menšiny - a tedy i to svoje - na piedestal, naopak je schovává za závoje a maluje obličeje nabílo. Provokuje tím k uvažování nad rasovými otázkami, nad historií černošské menšiny, která byla často nucena se "maskovat", zakrýt svou odlišnost, nevyčnívat z davu. Přitom Harris se k Mapplethorpeovi jedním z vystavených děl hlásí.

Lyle Ashton Harris: Americas (Triptych), 1987–88
Lyle Ashton Harris: Americas (Triptych), 1987–88 | Foto: © Lyle Ashton Harris

Rodák z nigerijského Lagosu Rotimi Fani-Kayode zase patřil k předním postavám hnutí Black British Arts v Británii 80. let minulého století. Ve svých autoportrétech, často plných tradiční africké symboliky, zachycoval zkušenost gaye a černocha, který se necítil být plně doma ani v Africe, ani v Anglii. Fotoaparát dle vlastních slov nepoužíval jako nástroj, ale zbraň na ochranu identity.

Robert Mapplethorpe začal dle jednoho výroku fotit černochy, protože to nikdo jiný nedělal. "Vyfotil jsem je, protože jsem dosud takové obrázky neviděl. Právě proto člověk tvoří, protože chcete vidět něco, co jste ještě neviděli," shrnul podstatu své tvorby. Víc ho zajímaly estetické než společenské a politické vztahy. Ale proto není možné jeho tvorbu redukovat na naivní fetišismus. A z druhé strany ji není možné číst bez přihlížení k oněm mimoestetickým vazbám.

Rotimi Fani-Kayode: Adebiyi, ca. 1989
Rotimi Fani-Kayode: Adebiyi, ca. 1989 | Foto: © Rotimi Fani-Kayode, Courtesy Autograph ABP

Výstava Implicit Tensions: Mapplethorpe Now má ostatně už v názvu, jenž by se dal přeložit jako Implicitní pnutí, takové čtení jeho díla. Samotné akty kromě krásy vyvolávají i zvláštní neklid, obracejí diváky k sobě samým, nejen k atletickým tělům modelů. A nenápadná podprahová pnutí - někdy ústící v ostré reakce a jasné názory - vyvolává dílo jako celek dodnes.

Když návštěvník Guggenheimova muzea kráčí po oné slavné spirálovité rampě, která z budovy tvoří jeden z nejspecifičtějších světových výstavních objektů, náhle mu název Mapplethorpeovy výstavy přijde výstižný i pro okolní prostory.

Jedna výstava tu plynule přechází do druhé, momentálně spirálovitá "páteř" budovy navíc ukazuje tvorbu muzejních sbírek, kterou "na hraní" dostali coby kurátoři slavní umělci, a uspořádali tak šestici mini výstav, které hledají nečekaná spojení v korpusu muzejních děl.

Dnešní návštěva Guggenheimu se tak mění ve zkušenost, jež je pravým opakem toho, co si tradičně spojujeme se slovem muzeum. Není to sbírka zakonzervovaných artefaktů, ale živý, propojený, jemně, ale promyšleně organizovaný prostor. Diváky vybízí k aktivní spoluúčasti.

Guggenheim je jen drobný architektonický skvost na kraji rozlohou obrovského manhattanského Central Parku. Ale na obou místech se snadno dá strávit celý den.

Implicit Tensions: Mapplethorpe Now

Guggenheimovo muzeum, New York, USA, výstava potrvá do 5. ledna 2020.

 

Právě se děje

Další zprávy