Hůlová píše, jak vietnamští pionýři bránili socialismus

Ivan Adamovič
14. 5. 2010 9:15
Strážci občanského dobra se ohlížejí za normalizací
Foto: Ludvík Hradilek

Recenze - Spisovatelka, která umí čtenáře upnout do svěráku svého naléhavého stylu psaní a rašplovat ho pak intenzivními rodinnými a jinými vztahy: Petra Hůlová. Na přidrzlý teenspeak je naladěna její novinka Strážci občanského dobra, jejíž téma drnká na aktuální otázku české společnosti dvacet let po listopadové revoluci. Kdo zvítězil a kdo je poražený? Jaký příběh by vyprávěli ti, kteří byli z diskurzu vytlačeni? Kteří nemohli psát historii vítězů?

Foto: Aktuálně.cz

Děj nevelkého románu se od počátku pohybuje na mlžnaté půdě magického socrealismu. Vypravěčka žije v „novoměstě" Krakov, které bylo v 70. letech vybudováno v rámci celonárodního plánu představit republice a světu ukázkové socialistické sídliště. Projekt ovšem zkrachoval ještě ve svých začátcích. Vznikl nefunkční patvar, do něhož byli nahnáni uvědomělí komunisté, lidé z vesnic zničených povrchovou těžkou uhlí i pochybné existence, které je lepší izolovat od zbytku společnosti.

V Krakově nefunguje téměř nic, paneláky jsou v dezolátním stavu, infrastruktura služeb skomírá, nespokojenci odcházejí skvatovat do vybydlené čtvrti bez energií, nikdo z Krakova pořádně nemůže vycestovat za hranice města, zato jsou občas objektem fascinovaných turistů zvenku. Jakoby se stav, který zná každý obyvatel čerstvého socialistického sídliště, zakonzervoval do bizarního skanzenu.

Červený, nebo černý?

Vypravěčka patří k uvědomělým. Po večerech si čte ve spisech Klementa Gottwalda, ve virtuální realitě potěmkinovského urbanistického projektu a ideálů otce-komunisty věří ve vedoucí úlohu dělnictva a KSČ. Lidem, kteří nehorují pro komunismus, nadává do nosálů, se směsí despektu a odevzdanosti pozoruje normalizační marasmus plný prospěchářství, ideologizování naoko, partnerských nevěr a všeobecného nedostatku.

Foto: Ludvík Hradilek

Sledujeme postupné odcizování vypravěčky od vlastní sestry Milady, která se přidá k „nosálům" a později začne bydlet v zapovězené „černé čtvrti" s protisocialistickými živly a Romy. Její matka to hraje na obě strany, zatímco otec-řadový straník se s nástupem mazanějších kádrů propadá ve společenském žebříčku stále hloub.

V jednolitém vyprávění pak listopadová revoluce nepůsobí jako nějaká zásadní změna; nehledě na to, že hrdinka nové poměry odmítá brát na vědomí a pokouší se o tichou kontrarevoluci. Spřátelí se s místní komunitou vietnamských trhovců a dostane nápad - jediný skutečně silný nápad celé knihy - založit s bezprizornými vietnamskými dětmi pionýrskou organizaci a navázat tak na socialistickou tradici jejich vlasti.

Krakov i po revoluci působí dojmem izolovaného ostrova, kde je možné sledovat v laboratorních podmínkách evoluci systému. Společnost se radikalizuje. Když padly i poslední důvody hrát si na vzorové socialistické městečko, už dříve stěží fungující městský organismus zkolaboval a čím dál více mladých se stěhuje do skvatů, nad nimiž nemají pořádkové sbory žádnou moc.

Petra Hůlová - Umělohmotný třípokoj (obal knihy)
Petra Hůlová - Umělohmotný třípokoj (obal knihy) | Foto: Aktuálně.cz

V nastalém zmatku spatří vypravěčka svou historickou příležitost. Začne své vietnamské pionýry radikalizovat a vytvoří společně ony „strážce občanského dobra" - bojůvky, které jsou ochotny bdít nad bezpečností bližních a nad zbytky civilizačních tradic.

Alternativní revoluce

A tehdy začínáme autorce vidět do karet. Od počátku nebylo zřejmé, proč se popisovaný svět v detailech odchyluje od nám známé reality a nabírá kurs jinam. Vše, co se v první polovině knihy odehrává, by stejně dobře mohlo fungovat ve skutečném městě, nikoliv ve fantaskním novoměstě.

Když však její rudě ošátkovaná Vietnamčata a další sympatizanti obují šněrovací boty s tlustou podrážkou a začnou brát spravedlnost a občanský pořádek do svých rukou, vysvítá autorčin úmysl: ukázat komunisty a ultrapravici jako dvě strany jedné extremistické mince. Proto potřebovala izolovaný, alternativní svět; jinak by nemohla vytvořit dvě verze reality k porovnání.

Foto: Naďa Straková

Spolu s konstrukcí ovšem začíná vyvstávat její zkonstruovanost. Po vynesení esa s odbojovými Vietnamci už totiž autorce žádné trumfy nezbývají. Situace v Krakově se docela vymkne z rukou, avšak revoluční myšlenka spravedlnosti a pořádku žije dál a čeká na další přesazení…

Petra Hůlová se tu zatím nejvíc přiblížila tvorbě Jáchyma Topola. Kromě podobného jazyka a hektického vyprávění nabízí stejný adolescentně mytologický pohled na skutečnost, kdy fantastické se zdá být reálné, a naopak. Čtenář místy neví, zda se ještě pohybuje na půdě známé reality, události se ocitají v jakémsi bezčasí a nabírají rysy velkého příběhu. Ovšem generační rozdíl mezi Topolem a Hůlovou se právě u takového námětu nedá ošidit. Chatrný děj se odvíjí, ale nevyvíjí. Postavy jsou ploché jako ty z literárního socrealismu, jen plní své historické poslání.

Čtěte také:
Cenu Josefa Škvoreckého získala Petra Hůlová
Sex ve městě plném rašplí a zandaváků

Zbývá tedy styl, to ano, a co ještě? Strážci občanského dobra jsou ze všeho nejvíc ilustrací jedné fascinace. Uhranutím dobou normalizace, polaritou společnosti i skrytou nepřítomností jakékoliv polarity, a nakonec i parafinovaným světem pozdních komunistů. Autorka, v listopadu 1989 desetiletá, si počíná stejně jako turisté v jejím Krakově, kteří chtějí vidět na vlastní oči cvičky a mýdlo v síťce.

Nedokáže ale bohužel nahlédnout do nitra poražených-neporažených, tak jako vtip nemůže postihnout širší horizont skutečnosti. Román se nedostává za hranice teze, byť jeho potenciál byl značný a kus společné cesty s ním nebyl úplnou ztrátou času.

Petra Hůlová: Strážci občanského dobra. 207 stran, 222 korun. Vydal Torst, Praha 2010.

 

Právě se děje

Další zprávy