Recenze - Přestože Willem Frederik Hermans (1921 - 1995) patří spolu s Harrym Mulischem a Gerardem Revem ke „svaté trojici" nejuznávanějších autorů moderní nizozemské literatury, byl až do nedávna českým čtenářům neznámý.
Loni vydalo nakladatelství Host jeho satirický pohled na období německé okupace Holandska za druhé světové války - Temná komora Damoklova (1958). Letos ji následovalo jedno ze dvou autorových nejoblíbenějších děl Už nikdy spánek (1966), opět v kvalitním překladu Magdy de Bruin-Hüblové.
Román je inspirován autorovými zážitky z geologické konference ve Stockholmu a následné výzkumné výpravy do norské provincie Finnmark. Hermans sám je původem fyzikální geograf; od roku 1958 vyučoval na univerzitě v Groningenu, dokud se v roce 1973 nepřestěhoval do Paříže a nestal se spisovatelem na „plný úvazek". Už nikdy spánek ale není ani autobiografie, ani snaha o popularizaci oboru.
„Vrchní vrstva sestává ze žlutých úlomků svorovité horniny. Laik, co ten termín nezná, ať si to vyhledá nebo prostě vezme na vědomí."
Hlavní hrdina, mladý nizozemský geolog Alfred Issendorf, se vydává do Norska, kde má spolu se třemi tamními kolegy podniknout expedici, na níž získá podklady pro disertační práci. Především ale touží učinit veliký vědecký objev. Snad aby udělal posmrtně radost svému otci-botanikovi, který zemřel v mladém věku během vědecké expedice dříve, než se stačil stát profesorem. Nebo spíš proto, aby si sám před sebou obhájil výběr životní cesty. I když je docela dobře možné, že si jen chce splnit svůj dětský sen - nalézt meteorit.
Každopádně jde o pěkný výchozí bod pro bildungsroman, ve kterém by se náš mladý hrdina v lůně čisté přírody a ve společnosti statných ošlehaných přátel dotkl svých limitů, získal nenahraditelné zkušenosti a slavnostně se přerodil z chlapce v muže. To by však jeho život nesměl držet ve svých rukou Hermans, známý smyslem pro nic a nikoho nešetřící ironii.
Celou první čtvrtinu knihy nechá Alfréda zoufale pátrat po leteckých mapách zkoumaného území, bez nichž by byl jeho výzkum téměř nemožný. Dostane se ale do drápů „slepého šéfa se slepým portýrem", prastarého profesora Nummedala, který ho vláčí po Oslu a okolí, přičemž ho obšťastňuje dehonestujícími soudy na adresu jeho národa, jeho učitele i jeho samotného.
„Ale kde je hluboké pochopení a přirozená zběhlost ve velkých problémech, když někdo vystuduje v nízko položené zemičce z bahna a jílu, bez jediného kopce."
Následná zbytečná cesta do moderního, nicméně zpola nedostavěného geologického ústavu v Trondheimu, kde marně hledá záhadného ředitele Hvalbiffa, je už jen třešničkou na kafkovském dortu. Alfréd tak na expedici vyráží bez map a bez sebevědomí, zato s rozkošnou sbírkou paranoidních představ o celonorském spiknutí proti nizozemské vědě.
Jeho dřívější vznešené cíle jsou překryty novým zájmem - neustálým zkoumáním vlastního obrazu a především snahou, aby byl svými norskými kolegy vnímán co nejlépe. Nejdůležitější rekvizitou se mu tak stane kompas vybavený zrcátkem, díky kterému se může průběžně a s maximální důsledností pozorovat. A přestože jsou jeho druhové - vlídný skromný Arne, vtipálek Quigstad i zadumaný Mikkelsen - vstřícní sympaťáci, cítí se vůči nim čím dál méněcenější.
Jeho vyloučenost a nepatřičnost podporuje fakt, že není zvyklý na místní klima a terén, za jasných nocí není schopný usnout a množící se drobná zranění mu znesnadňují chůzi. Ve vzduchu navíc pořád jako čechovovská puška visí hrozba, že Alfréd „zkopíruje" osud svého otce - stane se obětí nehody během expedice, aniž naplní naděje do něj vkládané.
„Nikdo nemůže začít dvakrát ze stejného bodu. Experiment, který nelze zopakovat, žádný experiment není. Nikdo nemůže experimentovat se svým životem. Nikdo si nemusí vyčítat, že žije poslepu."
Kromě neúprosné ironie jsou dalšími rysy Hermansova psaní úderný až lakonický styl vyprávění, díky němuž jste rychle vtaženi do děje, a především mnohovrstevnatost. Už nikdy spánek nabízí mnoho způsobů výkladu. V nejobecnější rovině jde o úvahu o (ne)možnostech poznání v podmínkách druhé poloviny dvacátého století. Postavy si sice volí povolání, jehož cílem je poznat něco nového, vědecky uchopit svět kolem nás; nicméně všichni zároveň z nejrůznějších důvodů pochybují o tom, že by jejich cíl mohl být reálný.
„Jakmile vynalezneme počítač, co dokáže vymyslet tak obtížné problémy, že se nemohly zrodit v žádném lidském mozku … nastává konec vědy. Stane se z ní sport. Něco jako lukostřelba na lidové veselici, nebo veslování, nebo závody v chůzi."
Extrémním příkladem rezignace na objevování nového je Alfrédova matka, která je významnou knižní recenzentkou, ale nikdy nepřečetla žádnou z knih, o nichž psala. Vychází jen ze zahraničních recenzí - a z předpokladu, že tu všechno už bylo.Další rovinou je střet dvou národů s naprosto odlišnou mentalitou: Nizozemců, kteří jsou bytostně měšťanská stvoření, s Nory, kteří vprostřed drsné přírody žijí nepohodlné hrdinské životy.
Ovšem přes všechny rozdíly jsou nakonec v podstatě stejní. Malé národy, jejichž osudem je být v područí větších sousedů, ať už v rovině čistě mocenské nebo kulturní. Zmítají se v extrémech mezi vypjatou národní hrdostí a celonárodním sebemrskačstvím (což je ostatně téma aktuální i u nás).
„Když někdo mluví jiným než mateřským jazykem, nenávratně ho to tlačí dolů. Proč získaly kolonizované národy jako černoši, indiáni a tak dále tak dětinskou reputaci? Protože byli nuceni mluvit se svými pány jazyky, které dobře neovládali."
A nakonec můžeme celý příběh vnímat pod úhlem Hermansovy oblíbené hlubinné psychologie. Pro Alfréda je cesta po Finnlandu cestou k sobě samému, cestou do vlastního nitra. Místo hledání stop po meteoritech nalézá skryté motivace svého jednání. Postupně se odpoutává od ostatních členů výpravy, až nakonec zůstane v důsledku (možná úmyslně) chybné práce s kompasem úplně sám.
Čtenář navíc dostává veškeré informace jen prostřednictvím Alfréda-vypravěče, který se postupem času stává čím dál víc nedůvěryhodný. Můžeme mu vůbec věřit, že tragédie, která poznamená konec výpravy, byla opravdu nešťastná náhoda? Alfréd učí čtenáře pochybovat, a to nejen v kontextu samého románu, ale i v naší žité realitě.
Pestože u nás kniha Už nikdy spánek vychází víc než půl století po svém vzniku a je přece jen trošku archaická, vtáhne vás tak, že si toho vlastně ani nevšimnete.
