Velká plátna, triptychy, malé akvarely a také jedna socha, jež mapují Sopkovu tvorbu od roku 1968 do současnosti, jsou rozprostřeny do tří pater.
Historický prostor budovy Sovových mlýnů nenabízí tak velkorysý interiér jako Galerie Rudolfinum, kde se před 15 lety konala autorova poslední velká výstava, nebo Jízdárna Pražského hradu, kde oslavil šedesátiny. Autoři nynější přehlídky museli pečlivě vybírat a hodně "škrtat". Výsledkem je však krásná, promyšlená přehlídka. "Mohlo by být deset retrospektiv," říká kurátorka Linda K. Sedláková z Galerie Gema, jež malíře zastupuje už 30 let.
Podle ní Jiří Sopko vytvořil celkově přes tisícovku obrazů a soch. Tomu odpovídal i původní výběr děl, který byl dvojnásobný. "Mnoho skvělých obrazů jsme museli vynechat, byl to boj s prostorem," dodává druhý autor výstavy Jan Skřivánek, od loňského září šéfkurátor Musea Kampa.
Velká přísnost při výběru se osvědčila, nezdá se, že by něco podstatného chybělo, výstava i tak působí velkolepě. I když luxusu jediné malby na velké, holé ploše se tu nedostává snad žádnému obrazu Sopka, jehož obří formáty a výrazná barevnost vybízejí přesně k takové instalaci, nevadí to. Místo bombastického účinku, při kterém má ale divák pocit, že nachodí kilometry, vystupují do popředí souvislosti mezi díly. Suverénní opanování zářivých barev je někdy intenzivnější, jindy malby působí o poznání "tišeji" ve prospěch zobrazeného motivu. Postavy na počátku tvorby téměř realistické se stávají symbolickými holohlavými figurami, představující zkoušené lidství v absurdním světě.
Rybník při západu
Tato retrospektiva většinou neplyne chronologicky. Hlavně v přízemí Musea Kampa, které nabízí největší divácký odstup, se víc než na časový původ díla kouká na jeho formát.
Právě tady jsou představeny největší obrazy jako Dámičky (opět), dvojice kráčejících nahých žen namalovaná v roce 1972, triptych Rudá lázeň z roku 1990 nebo Velké koupání. Silueta, jejíž poprsí přečuhuje horní okraj obrazu z roku 1992, se ráchá ve zlatavé vodě evokující rybník při západu slunce.
Sluneční odlesky na hladině představují pravidelně uspořádané žluté linky, kterými se nejspíš inspirovali architekti výstavy Tomáš Džadoň a Lynda Zein. Do prostoru přidali několik závěsných přepážek ze žlutých latí. Ty působí jako zvětšený motiv obrazu a také slouží místo klasické paneláže. Na rozdíl od ní je stěna z latí prodyšná a opticky příliš nezmenšuje už tak nevelké místnosti muzea.
V prvním patře jsou obrazy na rozdíl od přízemí řazeny chronologicky. "Hledali jsme působivé celky," říká šéfkurátor Skřivánek, podle něhož se časová posloupnost ukázala jako nejvhodnější klíč.
Nejstarší plátno výstavy, Tajemství (Opice s čepicí) z roku 1968, zapůjčila Národní galerie. "O zápůjčce jsme museli vyjednávat, Národní galerie s tím obrazem počítá do nové stálé expozice poválečného umění do Veletržního paláce. Ta bude otevřena až v listopadu, takže nám obraz nakonec půjčili," líčí Skřivánek.
I když Sopko má mnoho vydařených obrazů i staršího data, autoři retrospektivy zvolili jako hraniční právě rok 1968. "Vnímáme Jiřího Sopka coby reprezentanta generace, která vstupuje na scénu až za normalizace. Rok 1968 je navíc nejen dějinným mezníkem, ale i osobním předělem v Sopkově životě," míní kurátor.
Malíř dokončil studia na pražské Akademii výtvarných umění v roce 1966, kulturní uvolnění 60. let tak zažil jako student a bezprostředně po srpnové okupaci ještě strávil několik měsíců na stipendijních pobytech na Kypru a ve Francii. Roku 1970 měl v pražské Nové síni první samostatnou výstavu, která se na více než desetiletí také stala poslední.
Zatímco umělci o generaci starší našli v době normalizace uplatnění hlavně v užité grafice, Jiří Sopko se stejně jako jeho vrstevníci živil restaurováním památek. Tvořit ale nepřestal, i když se musel vypořádat s omezením.
Malba na pytli
" Sopko nemohl vystavovat, ani neměl pořádný materiál, tak zakoupil jutové pytle, které použil jako malířská plátna," ukazuje kurátorka na čtyři menší obrazy z počátku 80. let, do jejichž struktury a barevnosti se promítá hrubý tmavý podklad. Jutových děl vzniklo asi deset.
Na sousední stěně jsou tři další menší formáty s vročením 1984. Víc než vystavenou trojici v tom roce zřejmě Sopko nenamaloval. "Tehdy vrcholila osobní krize a toto jsou jediná známá díla z toho roku," upozorňuje Sedláková.
Podle ní na umělce dolehly dobové poměry, všechny jeho výstavy cenzoři hned po nainstalování zavřeli. Tvořit mohl jen do šuplíku, navíc se obtížně dostával k malířskému materiálu. "Svou velkou skepsi řešil skleničkou," říká kurátorka a její slova potvrzuje prostřední z obrazů nazvaný Hlava za řekou. Na zobrazené hlavě jsou vyskládané lahve. "Je to pomyslný druhý břeh, na který se snaží dostat," myslí si Sedláková.
Ze závislosti na alkoholu se Jiří Sopko dostal po léčbě v 80. letech. I to reflektuje jeden z vystavených obrazů, podle léku proti závislosti na alkoholu nazvaný Antabus. Akvarel z roku 1986 zachycuje postavu s otevřenými ústy a napřaženou rukou. Na holé hlavě mu spočívá zřejmě pilulka, na rameni sedí pestrobarevný ptáček.
Jiným plátnem "s příběhem" jsou Tukani, které vlastnil sochař Karel Nepraš. S ním Sopko mnoho let sdílel ateliér. "Pojilo je až bratrské přátelství," popisuje Sedláková. "Jeden čas se dost ovlivňovali, motivy jednoho se objevily v tvorbě druhého."
Nejnovější práce Jiřího Sopka lze vidět ve třetím patře Musea Kampa. Většinou akrylové malby bez figur často znázorňují geometrické tvary. Dominantní zůstává hra s barvou. Výstavou se prolínají také autorovy citáty jako "Pořád si myslím, že to nejlepší teprve namaluji".
Jiří Sopko je rovněž výrazným pedagogem. Od roku 1990 na pražské Akademii výtvarných umění vedl ateliér malby, v jehož čele stál až do roku 2016. Mezi jeho někdejší studenty patří Robert Šalanda, Miroslav Polách, Filip Černý nebo Alice Nikitinová.
"Sopko byl dobrým učitelem, nevnucoval studentům svůj styl. A je také oblíbený, na jeho narozeninovou oslavu přišlo asi šedesát bývalých žáků," poznamenává Linda Sedláková. Jiří Sopko byl také dvakrát zvolen rektorem Akademii výtvarných umění, řídil ji v letech 2003 až 2010.
Výstava
Jiří Sopko: Retrospektiva
Museum Kampa, Praha, výstava potrvá do 29. května.
