Hochová sebejistě a zarputile balancuje na glóbu života

Filip Láb
9. 12. 2011 16:00
Leica Gallery nabízí retrospektivu české fotografky
Praha, nedatováno
Praha, nedatováno | Foto: Leica Gallery Prague

Recenze - Dagmar Hochová, která má právě v Leica Gallery Prague retrospektivu s názvem Akrobat na glóbu života, je fotografkou klasické éry v tom nejlepším slova smyslu.

Během druhé světové války a těsně po ní vystudovala fotografii na střední grafické škole v Praze pod vedením velkých jmen české fotografie, Jaromíra Funkeho a Josefa Ehma; později studovala filmovou fotografii na tehdy nově založené FAMU. Od 50. let pracovala na volné noze jako reportérka pro časopis Vlasta, Literární noviny či pro nakladatelství Albatros.

Foto: Leica Gallery Prague

Při letmém pohledu spadá fotografická tvorba Dagmar Hochové (1926) do sféry „únikových" témat. Autorka prožila několik totalitních režimů a sedm převratů - a pokud okolnosti příliš nepřejí svobodné tvorbě, často se uchýlíte k okrajovým tématům, která nejsou příliš exponovaná a kontroverzní.

Naleznete pro sebe prostor, v rámci kterého je možné normálně fungovat; pokud možno nezávisle na okolních podmínkách. V případě Hochové by tomu vše nasvědčovalo - vždyť kromě dětí se dlouhodobě věnovala tématům stáří či portrétům spisovatelů nebo umělců.

Humanismus bez sterility

Dílo Dagmar Hochové se hlásí k tradici humanistické fotografie a fotožurnalismu, které prožívaly největší rozkvět právě v poválečných letech. Autorce se paradoxně podařilo udržet si tento specifický náhled na svět až dodnes. Humanistický přístup ve fotografii pro ni není pouhou škatulkou, do které je možné její tvorbu snadno zařadit a kategorizovat, ale přístupem k životu obecně.

Akrobat na glóbu života
Akrobat na glóbu života | Foto: Leica Gallery Prague

Z každé její fotografie je cítit jistá hravost, snad i naivita či pohled na svět dětskýma očima - a stejný pocit vyvolá i pohled na autorku samu či přečtení jakéhokoliv rozhovoru s ní.

Hnutí humanistické fotografie bylo výraznou hybnou silou v druhé polovině dvacátého století, nicméně postupem času začalo být vytlačováno drsnějšími tendencemi. Veřejnost poněkud zmáhala jeho přílišná laskavost, přívětivost, poučování a až příliš naivní víra v lepší zítřky. Problematické to začalo být zejména ve chvíli, kdy se ukázalo, že ony světlé zítřky ne a ne přijít.

Právě Hochové se ale podařila v humanistické fotografii naprosto unikátní věc. Nesklouzla k mentorování jakéhokoliv typu, stejně jako se jí obloukem vyhýbala fotografická klišé. Zároveň její snímky postrádají onu někdy až otravnou dokonalost a perfekcionismus, jimiž oplývají některé fotografie Bressonovy či Kolářovy, které už neponechávají naprosto žádný prostor pro diváka.

Matějská pouť, 1961
Matějská pouť, 1961 | Foto: Leica Gallery Prague

Hochová tuto obrazovou sterilitu ve svých fotografiích nemá. Přesto to neznamená, že by její snímky nebyly kvalitní, silné, fantastické. Jsou - ale stále ještě máte jako divák možnost do snímku vstoupit. Její fotografie jsou určitým způsobem otevřené diváckému čtení, interpretaci, projekci.

Úniková témata na glóbu života

Při bližším pohledu tak rázem zjišťujeme, že s oním řazením mezi „úniková" témata to nebude tak jednoduché. Hochová nedělá to, že pouze fotografuje děti - Hochová se během fotografování stává jedním z nich a děti se zároveň stávají dospělými.

Na jejích snímcích jsou často až překvapivě vážné, na rozdíl třeba od fotografií dětí od Markéty Luskačové; jako kdyby jim docházely všechny okolnosti doby, které Hochová milosrdně nechává vně rámu fotografického obrazu. Současně jde vždy o snímky obrazově vysoce atraktivní, rafinovaně vystavěné, nicméně prosté manýry.

Žádná z jejích fotografií přitom nezůstává pouze na povrchu u popisu skutečnosti, má další významové a symbolické roviny, které můžete, ale nemusíte odkrývat a číst. To platí i pro její snímky z dalších souborů, kde se místy mísí odkaz humanistické fotografie s vlivy výtvarného umění, surrealismu či Funkeho.

Vietnam, 1961
Vietnam, 1961 | Foto: Leica Gallery Prague

V Leica Gallery prezentuje kurátor Tomáš Pospěch výběr napříč různými soubory, které Hochová vytvářela během celé své kariéry. Výstava není reprezentativním vzorkem celého jejího díla, ale dobře vyskládanou mozaikou více i méně známých fotografií. Je velmi příjemná svým komorním rozsahem, který není únavný - i po skončení prohlídky má divák pocit, že by chtěl vidět ještě víc.

Vystavené fotografie jsou originální dobové zvětšeniny, žádné neživotné, bezchybné digitální printy. Mírně se proměňující charakter zvětšenin dotváří silný dojem z celé expozice. Časový odstup až půl století, který máme od většiny vystavených děl, jen dál dává vyniknout jejich kvalitě a nadčasovosti. Pozoruhodný je i fakt, že fotografie Dagmar Hochové jsou si něčím velmi podobné bez ohledu na to, na pozadí jakých dobových kulis se zrovna odehrávají.

Jejich sdělení je konzistentní a pevné; je jedno, co se zrovna odehrávalo mimo hledáček fotoaparátu, když je autorka pořizovala. Fungují stejně, ať už vznikaly za německé okupace, po komunistickém puči, v období normalizace či divoké privatizace. Tím, co zde funguje a jednotlivé snímky i soubory spojuje, je právě onen humanistický odkaz, který se v jejím podání ukazuje být univerzální hodnotou.

Dagmar Hochová balancuje na glóbu života tak sebejistě a zarputile, že tváří v tvář její tvorbě má divák (v tom dobrém) na chvíli možnost zapomenout, jestli za oknem zrovna hajluje esesák, pochoduje lidový milicionář či ministr Kocourek odklání svou ženu. Tvorba Hochové nám i v dnešní době připomíná, že život se nachází i jinde než na Planetě Nova, cesty nevedou pouze do nákupních center a přátelé mohou mít i jinou podobu než ikonku avatara na sociální síti.

Dagmar Hochová: Akrobat na glóbu života, Leica Gallery Prague, Praha. Výstava se koná do 8. ledna 2012.

Otužilec, Praha 1973
Otužilec, Praha 1973 | Foto: Leica Gallery Prague
Praha, 1968
Praha, 1968 | Foto: Leica Gallery Prague

 

Právě se děje

před 14 minutami

Tipsarevič v posledním zápase kariéry odvrátil devět mečbolů

Srbský tenista Janko Tipsarevič bojoval ve čtvrtfinále ve Stockholmu o prodloužení kariéry přes tři hodiny a odvrátil devět mečbolů, nakonec ale Japonci Juičimu Sugitovi podlehl 2:6, 6:4 a 6:7. Pětatřicetiletý bělehradský rodák už dříve ohlásil, že turnaj ve švédské metropoli bude jeho posledním představením na ATP Tour.

"Kdybych si měl vybrat způsob, jak ukončit kariéru, bylo by to takhle - nechat na kurtu všechno. Tento okamžik si budu pamatovat do konce života," uvedl Tipsarevič po zápase, který oba tenisté končili v křečích.

Bývalý osmý hráč světového žebříčku odvrátil devět mečbolů v závěru třetího setu a vynutil si tie-break, v němž dokonce vedl 2:0. Sugita ale pěti body vývoj zkrácené hry otočil a vypracoval si desátý mečbol na 6:4, při němž Tipsarevič poslal bekhend za základní čáru.

Srbský tenista hrající v ochranných sportovních brýlích získal během kariéry čtyři tituly na ATP Tour a na dalších sedmi turnajích postoupil do finále. Dvakrát startoval na Turnaji mistrů a v roce 2010 byl členem vítězného srbského družstva v Davis Cupu.

Další zprávy