reklama
 
 

Glosa: Svět už nepotřebuje Šibíky, domorodci vidí víc

28. 11. 2013 15:40
Domorodcem byl při pražském jaru už Josef Koudelka

Glosa - Fotoreportér Jan Šibík dostal padáka z Reflexu. Po dvaceti letech práce u tohoto týdeníku. Kdo neví, kdo je ikona českého fotožurnalismu Jan Šibík, stačí malá nápověda: mnohonásobný držitel cen Czech Press Photo a držitel ceny World Press Photo, autor mnoha fotografických knih a desítek výstav. Takže jako by se kácel staroměstský orloj, chce se pateticky zvolat.

Včera ta zpráva, jak už to v dnešní rychlé době bývá, zašuměla internetem. Nespočet sdílení onoho „rozlučkového" statusu Jana Šibíka se rozšířilo po internetu jako stepní požár, článek o konci kariéry se dostal i do mnohých zpravodajských serverů a rozhovor s fotografem bylo možné promptně najít na Lidovkách. Ostatně, vyjádřil se k tomu na Facebooku i sám šéfredaktor Reflexu. Ano ten, který ho vyhodil. A ano ten, co potom svůj text najednou smazal. Řekněme, že zbaběle.

Jako každá velká změna, je i tento jeho „vyhazov" prostě emotivní. S tím se nedá nic dělat. Kácení model je vždy a samozřejmě doprovázeno hlukem, neboť padají zvysoka. Ale jak je to doopravdy, jaké je pozadí?

Odchod Jana Šibíka je bohužel jen výrazným znázorněním hlubokých změn, ke kterým ve fotožurnalismu došlo. A nikoli u nás, ale hlavně a vlastně zejména ve světě. Systém hvězd mezi fotožurnalisty, který se vytvořil v sedmdesátých letech a který vytvořil i „šibíka", je dnes naprosto mrtev a Šibík to moc dobře ví.

Fotožurnalistické hvězdy se v tom včerejším sytému staly hvězdami proto, že nám odkrývaly „nepoznaný svět", „nepoznané situace". Byli výluční, protože řemeslo, které dělali, bylo drahé na zdroje a omezené na odbyt. Fotit na film, zpracovat ho a zároveň ho rychle dostat do novin - to bylo vyhrazeno jen nemnohým. Těm nejlepším z nejlepších. 

Jenže obě překážky na přelomu století padly. Cestování po světě se stalo záležitostí pár tisícikorun a digitální smršť fotoaparátů udělala z každého turisty fotožurnalistu. A odbyt? Tam je to ještě horší. Nastoupil internet a vše je okamžitě na něm volně přístupné. Každému. Kdykoli. Upload je záležitost sekund komukoli odkudkoli.

Svět díky záplavám milionů snímků se nám vizuálně dostal hluboko pod kůži a dnes nás již neohromí, nepřekvapí, ale bohužel hlavně nedojme. Vizuální zpravodajství z nějaké světové aktuální tragédie je snadno zaměnitelné naší pamětí za jiné podobné situace a my už nedokážeme tyto události intenzivně prožívat. Nejsou to emoce, je to již jen „kino". Vše již bylo natočeno, vše se již ukázalo. Války, tajfuny, zemětřesení - to vše jsme již viděli milionkrát a obrazy na nás už mají jen slabý účinek.

Ostatně to sami přesně můžeme konstatovat na Šibíkových fotografiích. Podívejme se na jeho letošní oceněnou sérii z Turecka, která na Czech Press Photo dostala v nejprestižnější kategorii druhou cenu. Opakuji: druhou cenu. Podívejme se na ně pozorně. Co na nich vidíme? Demonstrant a zaťatá pěst, tady vlajka a barikáda a mrtví, tady zas v emocích křičící žena, tu pro změnu studenti, kteří těly zabraňují průjezdu transportérům.

Kolikrát jsme tyto scény, přesně tyto obrazy již viděli? Ano - milionkrát. V každém konfliktu. Pořád stejné. Možná jinak barevné, ale pořád stejně. Vezměte si třeba jen onu „křičící ženu ve válce". Co to proboha je? Vždyť to je tak hloupě klišovité, jako když se řekne „černá Ostrava". Přesto si kupodivu váleční fotografové pořád myslí, že „dělají dějiny".

Protesty proti Erdoganovi očima tureckého fotografa:

Nechci tím říci, že je Šibík takový nebo onaký fotograf. Respektuji jeho práce z devadesátek a jeho schopnost tvořit výtvarnou fotografii. Jenže tohle včerejší sebevětší kouzlení je dnes za pětikorunu. "Válečnou" fotografii zvládne domorodec za desetinu „šibíkova" honoráře, a také proto si tyto hošíky už dávno světové obrazové agentury najímají. Sám mám mezi kamarády palestinské, pakistánské a čínské fotografy - a ti všichni dělají stejné (nebo třeba klidně i trochu horší) řemeslo jako Šibík, ale dělají je nezměrně levněji a bohužel i rychleji.

A co je nejhorší, pro běžná denní vydání novin ve světě, natož tady u nás doma, to i trochu řekněme horší řemeslo čtenářům bohatě stačí. Dokonce se přiznám, že jsem mnohdy do novin vyskládal i naprosto amatérské fotografie špatné kvality, aniž si toho jediný čtenář všiml. Pamatujete se na chycení Muammara Kaddáfího? To nám noviny přeci servírovaly šílené otisky z kamerek telefonů v tragické kvalitě a my se nad tím vůbec nepozastavovali, protože podstatný byl obraz události, a ne umělecká kvalita jako při krasobruslení. Svět nepotřeboval Šibíka, svět potřeboval obraz, jakýkoli, ale rychle.

Systém hvězdných válečných fotografů je prostě v troskách. Světové osobnosti, jako jsou kupříkladu Jan Grarup nebo Stephanie Sinclair, ověnčené metály z mezinárodních prestižních soutěží, v konkurenci domorodců už jen velmi obtížně shánějí zakázky, a tak žijí mnohdy z velké části z grantů. Nebo škemrají o peníze na své knížky a cesty na crowdfundingových platformách a vyhazují tak ze sedla začínající autory, pro které byl systém původně zamýšlen. Je to dost děsivý a zároveň smutný pohled.

Jenže to ještě pořád není vše. Systém „místních" fotografů-stávkokazů (ale co je „místní"? Vždyť takhle „místním" byl přeci i „náš" Koudelka, když fotil pražské jaro, a zkuste mu říct, že byl domorodý hošík!) snižuje i zbývající poslední balíčky peněz, které redakce mají na výlety svých bývalých hvězd.

Z dřívějších dvoutýdenních, nebo dokonce až třítýdenních cest se stávají třídenní nebo nejvýše pětidenní žabí skoky "šibíků" na filipínský tajfun. A na kvalitě přivezeného souboru je to poznat. I když sám Šibík říká, že z Filipín přivezl kvalitní soubor, nevěřte mu. Jeho fotky jsou opět podobné těm z tureckých demonstrací.

Prostě čas na práci neoklameš. Jsi tam chvilku, neuděláš nic. Nikdy nepředvedeš takový koncentrovaný výkon, jaký dovedou místní fotografové se znalostí prostředí, mentality a skrytých proudů. Jsi tam na tři dny, pak jsi jen turista a umíš fotit jen povrch. Nedá se svítit.

Je mi líto, že Jana Šibíka vyhodili. Ale jak říkali staří marxisté: jeho včerejší vyhazov byl samozřejmě jen nahodilý. Zato dějinně nutný.

Čtěte také
Glosa: Chceme vidět krásné utrpení ze včerejších novin?

autor: Radek Burda | 28. 11. 2013 15:40

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama