Glosa - Po varováních na krabičkách cigaret od ministerstva zdravotnictví by k podobnému kroku mohlo přistoupit také ministerstvo kultury a na některé vstupenky umisťovat upozornění na nevhodnost představení s rizikem poškození dobrého vkusu - kdybychom ovšem tento úřad považovali za důvěryhodný. Pak by doporučení mohla klidně začít u Pěny dní v režii Jiřího Havelky, kterou uvádí La Fabrika.
Kouzelný, nadsazený a imaginativní příběh z pera Borise Viana se pod Havelkovým vedením bortí a rozpadává na topornou estrádu, kde divák má chvílemi pocit, že se ocitl na vánoční besídce střední školy.
Nicméně, začněme pozitivněji. Za pozornost rozhodně stojí (tedy kromě hudby, která zůstala věrná předloze a bylo tak slyšet třeba Chloe od Duke Ellingtona) scéna postavená Dádou Němečkem. Tvoří ji improvizovaný gauč, který kromě sezení slouží také jako projekční plátno pro animace dotvářející interiéry i exteriéry - od ložnice, přes kostel až po „rentgenový" pohled do těla nemocné Chloe.
Minimalistická, ničím nerušící a doplněná barevnými projekcemi potom představuje ideální platformu pro další práci s Vianovým textem. Jenže…
Zde právě nastává hlavní problém. Samotného provedení se chopila čtveřice (Adam Mišík, Sára Sandeva, Jan Komínek a Anna Kadeřávková) mladých a „nezkažených" začínajících herců, jejichž topornost a frázovité vyjadřování bohužel namísto větší autenticity pouze vůči původnímu textu vztyčuje ukazováček.
Angažmá mladých (ne)herců bylo zřejmě Havelkovým záměrem, výsledek však ukázal, že trochu nešťastným. K textu by se hodil projev, který není přehrávaný, ale přirozený a s občasnou „kudrlinkou", zatímco výsledek byl nezpracovaný, odlidštěný a až nepřirozeně strnulý.
Nevím, jestli říct naštěstí, nebo bohužel, nicméně, jako dospělý doprovod je tu - trochu nepochopitelně do role kuchaře a milovníka Nicolase - obsazen Pavel Liška. Ještě před představením bych to neřekl, ale vzhledem k výkonům ostatních - díky bohu za něj, podařilo se tak alespoň udržet určitou bazální kvalitu.
Liška dodal jinak skličujícímu představení humor - sice nijak kvalitní, ale alespoň nějaký. Ostatně u publika, kterému k salvě smíchu stačí, aby Liška řekl „boogie woogie" nebo elektrická myš fistulí prohlásila „zasraný Vian" se asi není třeba příliš snažit, což ostatně Vladimír Železný a jeho tým bavičů to věděl už dávno. Domnívat se, že se tento stav pokusí „mladé" divadlo změnit, je zřejmě zbytečné…
