Glosa - Michal Novotný je ještě mladý kluk. Přesto je už teď k vidění na Staroměstské radnici jeho rekapitulační výstava reportážních fotografií. Výběr z toho nejlepšího za téměř dvacet let, za co získal desítky cen, včetně těch ve fotografii v jeho oboru nejvyšších - World Press Photo a ceny Best of Photojournalism udělovanou Americkou novinářskou asociací.
Že je fotograf Novotný mladý kluk, není žádné překvapení. V tomto oboru se vrcholů velmi často dosahuje v mládežnických letech. Rémi Ochlik, zavražděný v Sýrii, je jedním z mnoha příkladů a také i trochu symbol této věkové převahy.
Obvykle v reportážní fotografii mapující světové konflikty jde totiž o to se nebát a být blízko a být ještě neokoralý. Zvláště ta čerstvost krve se cení nejvíce. Proto je pak všude kolem tolik té omladiny. I když samozřejmě trochu zjednodušuji a samozřejmě se také pořád na špičce ukazuje spousty starých pardálů, kteří stále mají, co říci.
Prostě je často pravda, že zasloužilí fotografové jsou ještě mladí kluci. Plni energie a ne-unavených očí hltajících a polykajících všechnu špínu a nemravnost a bídu světa. Jako Michal Novotný. Vždyť ostatně sama fotografie je mladé umění, stěží se objevivší na scéně umění.
Sám mezi narkomany, slepci a policisty na zdech
Horší je jiná věc. I přes mladou historii reportážní fotografie, vozící a odhalující ty nejhrůznější hrůzy světa, nějak v poslední době zájem o tyto fotografie ochabuje. Michal Novotný připravil vynikající rekapitulační výstavu. Rozvěsil své nejlepší fotografie, včetně těch všech oceněných (a vlastně možná by se dalo říci legendárních).
Vyšlo samozřejmě spousty povinně otevíracích článků jako pozvánky na tuto výstavu. Ale rekapitulační texty, nebo texty k zamyšlení, nebo rozbory této jeho výstavy, ty nějak nejsou k mání. Nikdo je nechce, není po nich sháňka a nikomu se je ani nechce psát do zdi, pro zívající čtenářstvo.
A že je to skutečný problém, bylo vidět i z jedné drobnosti. V době, kdy jsem výstavu navštívil, potuloval jsem se po ní sám. Sám mezi oděskými narkomany, liberijskými slepci a afghánskými policisty.
Co se stalo s tímto typem fotografie? S fotografiemi, na které se kdysi stály fronty, s nadšenými lidmi, kteří své autory fotografií milovali a téměř zbožňovali. Kam se poděly davy lidí, kam zmizela ikoničnost těch scén, až tak se nás dotýkající, že se bylo možno o fotografie v hospodě i pohádat? Jak to, že dnes už nikoho nevzrušuje už téměř žádný - byť sebedrastičtější, nebo naopak sebedojemnější - obraz? Co se s námi za pouhá dvě desetiletí stalo?
Michal Novotný stihl poslední velkou vlnu reportážních fotografií, které ještě měly sílu měnit svět. U nás, ale i ve světě ještě doznívala lačnost objevování "ciziny", "exotična".
Velká vlna tvůrců byla tehdy pevně zakotvena v přinášení apelativních obrazů bídy a utrpení „bezmocných" a společnost jako každou novinku ji vděčně vítala a dojímala se nad ní společně s autory. Byla to blažená doba posledního ráje souladu snadného focení a zároveň vysoké autorské prestiže. Jan Šibík byl tehdy vztyčen a ustanoven jako bůh fotografie.
Pak už přišel konec devadesátých let a s ním první nástup digitálních fotoaparátů, umožňujících - jak se děsivě rychle začalo zvykat - „nekonečné" mačkání spouště. Spolu s boomem levných letenek, které učinily svět na dosah pár hodin letu, se do tohoto typu fotografie vrhla všechna mládež světa.
Turistické výpravy svazáků ze všech zemí pelášících do všemožných konfliktů učinily z dříve exkluzivních záběrů exkluzivních fotografů hnojiště, na kterém se povalují miliony válečných fotografií. Hesla jako „Save water" se stala záminkou pro kobylkové nálety majitelů kompaktů a z bohulibého účelu se stal bezostyšný byznys s prestiží.
Dříve exkluzivní záběry se najednou začaly rojit z tisíců bezejmenných fotoaparátů. Snadná dostupnost digitální technologie umožnila velkým agenturám najímat si lokální palestinské, čínské, indické, jihoafrické fotografy a včerejší hvězdy se začaly bezcílně potulovat po světě, ztraceni v mračnech nových tváří.
Stamiliony fotografií od stovek tisíců fotografů najednou odhalili nepotřebnost exkluzivních fotografů s exkluzivními záběry v běžné denní novinové agendě, protože najednou se ukázalo, že nejpodstatnější na takovéto fotografii je autentičnost - tedy ono „být tam" - než je samotná umělecká hodnota snímku a ono být tam dokáží lépe hejna bezejmenných než jeden skvělý.
Únava z pohledu do neznáma
A stejně, jako se na jedné straně vyrojili tisíce „nových fotografů", stejným tempem začala vyrůstat i únava z tohoto typu fotografií. Původně nenasycený pohled do neznáma se stával stále více a více obyčejným, známým.
Válka, to, co dříve vzrušovalo, odpuzovalo, tedy hýbalo emocemi, se postupně ukazovalo v nových a nových konfliktech jako stále stejné schéma zmaru, krve a uřezaných končetin, aniž tam šlo jednotlivá bojiště rozpoznat a až běžný západní divák otupěl a přestal se o tyto obrazy zajímat.
A tak je dnešní výstava fotografií Michala Novotného vlastně v té nejhorší dějinné chvíli. Dnes se procházíte prostorami Staroměstské radnice, na zdi vysoce emotivně silné a výtvarně krásně stylizované obrazy, ale vy si už dávno neříkáte: tady se dívám na to nejkrásnější umění. Ne. Dnes po letech náletů tisíců válečných snímků se díváte a trošičku znuděně (já vím, zní to urážlivě, ale řekněme si upřímně: ten pocit tam je) vidíte krásné fotografie ze včerejších novin.
Dobové krásné fotografie, které - chápete - kdysi jistě vzbuzovaly vášně, ale dnes jsou více a více jen vylisovanou historií z novin. Krásní trilobiti.
I když vás to trápí, protože ocenění těch fotografií nechcete v žádném případě snižovat, stejně si nakonec řeknete: dobré, ale už to znovu vidět nechci. A tohle se stalo ještě mladému klukovi Michalovi Novotnému. To jsou paradoxy, pane Vaněk.
