Praha - Rozsáhlá a opomíjená – taková je výtvarná tvorba impresionisty Ludvíka Kuby. Český malíř, spisovatel a etnograf pracoval vždy mimo hlavní proud, navíc roky studoval a tvořil v cizině. Národní galerie přibližuje Kubovo dílo ke stopadesátému výročí jeho narození. Od jeho poslední souborné výstavy uplynulo skoro půl století.
Málo známý je fakt, že v listopadu 1945 udělila vláda Kubovi jako prvnímu malíři titul národního umělce. S politickou angažovaností, jež se od laureáta v souvislosti s vyznamenáním očekávala, se Kuba vyrovnal po svém – splnil si sen odejít z města a tvořit uprostřed vesnického hospodářství.
V anonymitě statku v Hostínu ve středních Čechách strávil devět let a sám o tom napsal: „Toužil jsem po něčem takovém odjakživa, ale dostal jsem se k tomu jen zřídka a mimochodem.“
Spolužák Kandinského a Blaue Reiter
Podobně pokorně se chápal příležitostí celý život. Přes touhu nastoupit na pražskou malířskou Akademii vystudoval z finančních důvodů učitelskou a varhanickou školu. Vydal sbírku Slovanstvo ve svých sběrech a ve třiadvaceti letech poprvé odcestoval na východ. Poděbradský rodák navštívil Srbsko, Slovinsko, Černou Horu nebo Bosnu a Hercegovinu. Po krátkých malířských studiích v Praze a Paříži se pak na osm let usadil v Mnichově.
Německý ateliér Slovince Antona Ažbeho Kubovu tvorbu zásadně nasměroval. Začal uplatňovat neoimpresionistické teorie krystalizace barvy a mezi jeho inspirativní spolužáky patřili Vasilij Kandinskij a další z pozdější expresionistické skupiny Der Blaue Reiter.
„Na přelomu 19. a 20. století žila mnichovská umělecká scéna rušným a neklidným životem a na Kubu přirozeně působily i další vlivy mimo školní ateliér, například výstavy nedávno založené Mnichovské secese, kde vystavovali němečtí impresionisté Fritz von Uhde, Lovis Corinth, Max Liebermann,“ říká kurátorka Veronika Hulíková.
Následným přesunem do Vídně začalo šťastné období v Kubově životě i tvorbě. Během let 1904 až 1911 rozvinul svůj osobitý impresionistický rukopis uplatňovaný především na intimních tématech rodiny, malebných městských scenériích a poetických zahradách.
Idylickými scénami ze života vlastní rodiny si pomáhal Ludvík Kuba překonat i období první světové války.
Návrat do Čech byl pro osmačtyřicetiletého malíře v mnoha ohledech cestou znovu na začátek. Kolegové ho považovali spíše za malujícího hudebníka a Kubův solitérismus zapříčinil, že byl ve vlasti až do 20. let takřka neznámý.
„Situace na české výtvarné scéně se od roku 1904 výrazně změnila,“ připomíná další aspekt malířova opomíjení kurátorka. „Impresionismus se mezi širokou veřejností stal respektovaným uměleckým směrem, ale nástup mladých umělců z okruhu Osmy a Skupiny výtvarných umělců přinesl do umění zcela nová témata a přístupy k malbě.“
Ze země jsem na svět přišel...
Kuba po několika letech opět vycestoval na východ, na cestách především po Makedonii, Srbsku a Podkarpatské Rusi se věnoval zachycování mizející východoevropské kultury. „K výtvarně nejpůsobivějším patří portréty žen v krojích, které vznikaly během pouhých několika hodin pózování modelů,“ komentuje kurátorka Veronika Hulíková.
V polovině 30. let se pak Kuba v Čechách vrátil opět k „vídeňským“ zahradám a zátiším, od roku 1940 až do své smrti v listopadu 1956 pak tvořil už bez výraznější změny malířského rukopisu, který vybrušoval k dokonalosti.
Ludvík Kuba zemřel v třiadevadesáti letech. Rok před smrtí vydal paměti „Zaschlá paleta“. Knihu uvozují verše lidové písně, které dobře ilustrují pokoru, s jakou Kuba přistupoval k tvorbě i vlastnímu životu: „Ze země jsem na svět přišel, na zemi jsem rozum našel, po ní chodím jako pán, do ní budu zakopán.“
Ludvík Kuba – Poslední impresionista. 29. listopadu 2013 – 6. dubna 2014. Národní galerie v Praze, Salmovský palác, Hradčanské náměstí 2, Praha 1. Autorka koncepce a kurátorka: Veronika Hulíková.
