Fotogalerie - Malíř Oldřich Tichý vystavuje v Colloredo-Mansfeldském paláci Galerie hlavního města Prahy. Název expozice Žiju sám ve zdejších lesích se snad zdá odkazovat na samotářského vlka, titulovat tak Tichého by byl ale zásadní omyl. „Nejsem ani poustevník ani introvertní sedlák,“ říká sám.
Z výrazné generace výtvarníků 80. let patřil Tichý k těm, kteří si pro sebe objevili klasickou malbu jako prostředek vymezení se proti modernismu. Studoval na AVU v ateliéru Františka Jiroudka, studia ale mladého umělce spíše svazovala.
„Na AVU to byla trochu schizofrenie,“ vrací se Tichý. „Ve škole jsem byl nucen zabývat se akademickými disciplínami – portrétem, figurální kompozicí, zátiším, aktem, krajinou. A doma jsem pak pracoval na svých volných věcech. Až v těch jsem se postupně dostal k abstrakci.“
Vlastní umělecké vyjádření nakonec vzešlo právě z rozporu mezi řemeslným a pro Tichého direktivním přístupem akademie a „pokory k tradičnímu“, jak sám svou mimoškolní cestu nazývá. Zcela zásadní přelom přišel v jeho tvorbě po ukončení studií a předcházející práci arteterapeuta v kroměřížské psychiatrické léčebně. V roce 1988 se odstěhoval z Prahy na Sázavu a naplno rozvinul své naznačované tendence.
Spojencem a zdrojem inspirace se mu stala příroda. Oldřich Tichý ji zachycuje nehybnou, zastavenou v čase, jen místy „zneklidněnou“ letícími ptáky či pohybem větru. Klade důraz na detail, pečlivě studuje strukturu, z výjevů si vybírá jen to základní a pro sebe podstatné.
Nepřehlédnutelnou linií je v jeho olejomalbách propletenost. Obnažuje vnitřní soustavu spletených větví jako olysalých keřů, hnízd nebo trnových korun. „Propletenost, propojenost, souvislost všeho se vším je jeden ze základních jevů, kterého jsem si začal všímat kolem sebe,“ vysvětluje Tichý. „Celý svět je přeci geniálně propleten v jednu velkou harmonii.“
Narušení tohoto uspořádání je pak podle něho rozpadem: „Myslím, že řád je v našich životech zásadně důležitý a chaos je cesta do pekel! Proto používám ve svých obrazech prvek propletenosti, jakési nevázanosti a zároveň spojitosti.“
Výstavu nazval Žiju sám ve zdejších lesích podle ústředního obrazu expozice, jediného z přelomového roku 1988 a příznačně jediného zasazeného do rámu, jak jinak než syrově dřevěného. Otázky na samotu ale usměrňuje:
„Vím, že ve zdejších lesích, polích, lukách a zahradách jsem nikdy nežil sám. Moje žena, moje děti, moji blízcí jsou stále se mnou a okolo mne. Jen moje obrazy vznikají v naprosté samotě a jen se mnou. Musím si je sám vystát a vytrpět a vytančit a vyzpívat. Je to pro mě mnohdy těžké, ale vždy úžasné dobrodružství. Díky Pánu Bohu za to, cítím se stále živ.“
Tradiční technika malby olejem na plátno a tlumené veskrze přírodní barvy podtrhují jakýsi rovnovážný stav, kterého jeho obrazy dosahují. Zároveň Tichému tento klidný soulad umožňuje vyzdvihnout „cizí tělesa“ nebo osobní výjimečnost. Civilizační věci, které se na obrazech sem tam objevují, jsou tvarově tvrdší, výraznější barvy zase upozorní na další přesah. Nejčistší bílou nese malba Po Božím těle.
Mimo ústředního obrazu z konce 80. let vznikla většina děl na loňském Mikulovském sympoziu, pro Tichého nezvykle „organizované“ měsíční výtvarné dílně. „Na rozmyšlení jsem měl pět minut. Kývl jsem a vzápětí se zhroutil. Obával jsem se, že tam ze mě nic nevypadne,“ vzpomíná. „Do Mikulova jsem ale přijel důkladně připraven s hromadou hotových skic. A byla tam úžasná parta a vynikající podmínky. Každý jsme měli svůj prostorný ateliér a pracovali jsme deset hodin denně, v naprostém soustředění.“
Výsledek představuje Oldřich Tichý v Colloredo-Mansfeldském paláci přímo na Královské cestě. Mezi obrazy ztichlého a omšelého paláce tvoří bezprostřední blízkost turistů na Karlově mostě zajímavý kontrast. „Je ale užitečné vystavovat někdy v centru a někdy na periferii. Každá moje výstava je jiná, přestože pracuji na stejném principu. Své fundamentální a celoživotní téma jakéhosi mikrosvěta, který mě obklopuje, se neustále snažím pomalu posunovat kupředu a upřesňovat.“
Oldřich Tichý: Žiju sám ve zdejších lesích. Galerie hlavního města Prahy, Colloredo-Mansfeldský palác, Karlova 189/2, Praha 1. Kurátorka: Hana Larvová. Do 15. února 2015.
