Umění v továrně. Výstava mladých výtvarníků v Pragovce pěkně graduje

Dílo Dominika Langa, který roku 2013 získal Cenu Jindřicha Chalupeckého.
Dílo Roba Palúcha.
Dílo Davida Pešata.
Dílo Matouše Háši.
Dílo Filipa Černého.
Foto: Kamil Voděra
Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
21. 4. 2019 17:50
Bývalé továrny mají kromě módního industriálního kouzla ještě jednu výhodu: je v nich hodně místa. Výstava nazvaná Flying Inn, kterou lze v těchto dnech spatřit ve třech podlažích pražské Pragovky, je díky tomu opravdu velkorysá.

Na 2000 metrech čtverečních představuje 50 umělců a jen málokterý tu má pouze jediné dílo. Na výstavě nechybí ani známí autoři jako Pasta Oner, Anna Hulačová, Anežka Hošková či Dominik Lang.

Snímek z výstavy Flying Inn.
Snímek z výstavy Flying Inn. | Foto: Kamil Voděra

"Tak velkou výstavu rezidentů děláme jen jednou za dva roky, je to hodně náročné," říká šéfka Pragovka Gallery Lucie Nováčková, která při přípravách asistovala známému kurátorovi Karlu Srpovi mladšímu.

Ten v Pragovce chystal i předloňskou výstavu jménem With Wings. V obou případech čerpal z portfolia umělců, kteří na místě mají ateliér.

Letos měl Srp na výběr z přibližně 100 tvůrců, předloni jich v rozrůstající se Pragovce našlo pracovní adresu zhruba "jen" 70.

Žádná inventura

V rozsáhlé výstavě Flying Inn muselo být těžké najít jednotící ráz, aby nebyla jen inventurou toho, co dotyční zrovna mají "na skladu". Karlu Srpovi se podařilo sestavit různorodé práce tak, aby je neohýbal do připravené kurátorské formule. Vybral a seřadil je takovým způsobem, že na základě podobných znaků ukazují společné tendence i napětí rozdílných pohledů. Velká přehlídka má i gradaci.

Začíná v přízemí ve veřejně přístupné Pragovka Gallery, do které se vstupuje z rampy - na jejím začátku vedou dveře do stejnojmenné stylové kavárny. Proti vchodu do galerie stojí na soklu hlava Aviatika od sochaře Jana Cílečka, připomínající historii Pragovky.

Snímek z výstavy Flying Inn.
Snímek z výstavy Flying Inn. | Foto: Kamil Voděra

Tento závod ve 30. letech minulého století mimo jiné vyráběl známá letadla. Hladká, modernistická plastika, jež evokuje slavného Motocyklistu z roku 1924 od Otakara Švece, je vlídným uvítáním v místnosti, jež jinak srší ironií.

V rozích proti sobě o stejném tématu "hovoří" Pasta Oner a Tomáš Prchal. Oba vystavují dobytek. Pasta Oner koně v životní velikosti, zabaleného jako dáreček pod vánoční stromek, kdežto Prchal, který je striktním veganem, naturalistické obrazy krav. Ty jsou znásilňovány lidskými stroji, ždímající z jejich těl mléko a ořezávající maso.

Své ke stavu současného světa říká také Tomáš Beňadik, který sestavuje objekty z příznačných předmětů a třeba i značek sporadické minulosti, jako je neratovická chemická továrna Spolana nebo Slovakofarma.

Z nalezených předmětů, jako jsou vojenský kanystr nebo mřížka od větráku, Beňadik sestavil například československého vlčáka - psí rasu, kterou často využívala socialistická armáda a policie.

Dílo Tomáše Beňadika.
Dílo Tomáše Beňadika. | Foto: Kamil Voděra

Železo na niti

Největší prostor v galerii zaujímají autoři abstraktních děl. Napětí mezi těžkou vahou a křehkostí efektně zhmotňuje objekt Lucie Nováčkové, která kromě produkční a kurátorské práce také tvoří. V Pragovce má ateliér.

"Mám dvě polohy, buď maluji, nebo dělám textilní instalace," ukazuje mladá drobná žena s brýlemi a pletenou čepicí na hlavě směrem k instalaci nazvané Přijatelná nemožnost. Ta přetíná téměř celý prostor. Dva shodné, rezavé kvádry na opačných stranách místnosti se vychylují z rovnováhy. Ve vzpřímené poloze je drží jen stovky modrých a růžových nití.

Jaroslava Kadlecová maluje geometrické abstraktní obrazy, jejichž jednotlivé barevné vrstvy zalévá do laminátu.

Dílo Jaroslavy Kadlecové.
Dílo Jaroslavy Kadlecové. | Foto: Kamil Voděra

Malíř Martin Matoušek vytváří velké, abstrahované krajiny, ve kterých kombinuje tradiční barvy se speciálně upraveným betonem, jejž nanáší v tenké vrstvě.

Dominantou jsou dvě obří uhlové kresby Pavla Trnky. Do tvrdého nakrabaceného papíru vtiskl stopy rzi. "On je takový novodobý Vladimír Boudník. Papír celý namočí, položí na něj korozivní materiály a nechá to tak celý den. Vzniknou rezavé otisky, které kombinuje s kresbou," popisuje Trnkovu metodu šéfka Pragovka Gallery Lucie Nováčková.

Žádné trendy

V další části galerie se nacházejí práce, na nichž vystupují figury, postavy lidí i zvířat a které odrážejí sny, osobní příběhy, mytologie.

Ostře barevné obrazy Veroniky Landy vypadají trochu jako tapiserie, do jejichž vzorů tvůrce přenesl dětské malůvky. "Využívá různé způsoby nanášení barev a výsledkem je přesvědčivý vizuální příběh," vysvětluje kurátorova asistentka, která malířku Landu označuje za jeden z dosud neobjevených talentů, o který je větší zájem v cizině než doma.

Dílo Veroniky Landy.
Dílo Veroniky Landy. | Foto: Kamil Voděra

To může platit i pro další umělce, kteří do Pragovky jako první přišli v roce 2010. "Nesnažili se dělat trendy věci, ale chtěli sledovat svou vlastní uměleckou cestu. V Pragovce pro to našli prostor," líčí Lucie Nováčková.

Sama nepatří k nejstarším rezidentům, dobře ale ví, v čem tkví největší síla Pragovky. "Lidé tu jsou na sebe napojeni, připomíná to prodlouženou školu, sdílený ateliér, sousedství. Na základě osobních vazeb si umělci poskytují zpětné vazby, hovoří mezi sebou o svých věcech. Ale každý také může přijít zadními dveřmi, zavřít se v ateliéru a být tam v klidu. Nikdo o něm neví, dokud sám nevyleze," popisuje Nováčková.

O tvůrčím propojení svědčí několik společných prací i nenápadných odkazů. Například malíř Adam Štech ve snovém obraze zachytil vlastní rodinu. Sebe znázornil jako pštrosa, kterému jeho manželka s dítětem v šátku nabízejí polévku.

V pozadí se objevuje krajina povědomá z obrazů malíře Tadeáše Kotrby, který ztvárňuje divokou přírodu a v ní člověka prodírajícího se křovím nebo prolézajícím plot. Jeho plátna, odkazující k taoismu a tradiční čínské malbě, visí hned naproti Štechově obrazu.

Mít tu alespoň sklad

Dobrého společenství Pragovky si váží i autoři, kteří tu ateliér už nepotřebují. Stále si tu ale drží sklad a ke společným výstavám se hlásí. To je případ Anny Hulačové nebo Dominika Langa, kteří patří k nejvyhledávanějším českým autorům mladé generace.

Hulačová, o níž nedávno psal deník New York Times, má na Flying Inn bustu mytické ptačí postavy, doplněné palmovými ratolestmi a klikatým aztéckým hadem. Všechno je vyrobeno folklórními metodami, busta je pokrytá dřevěnými šupinkami jako od řezbáře a další objekty jsou vypálené z hrnčířské hlíny.

Dílo Anny Hulačové.
Dílo Anny Hulačové. | Foto: Kamil Voděra

Dominik Lang zase vystavuje lehce ironickou sérii soklů, připomínající školní cvičení na jedno téma. Kromě nich ukazuje i malou práci svého otce, již zemřelého sochaře. Drobnou plastiku malíře pokojů Lang doprovodil vlastním dodatkem, zátiším se štaflemi a do sádry odlitými, na zem spadlými pomůckami řemeslníka.

Langovy práce jsou vystaveny ve druhém patře, v prostorách někdejší jídelny. Tu připomíná mnoho dobových interiérových prvků, výdejní okénka, pódium, ze kterého se asi agitovalo, kachličky i dodnes funkční pás, na nějž se odkládalo špinavé nádobí.

Teď tu stojí sto malých sádrových odlitků Mao Ce-tunga, které autor - každého jinak - mírně zdeformoval. Instalace slovenského výtvarníka Róberta Palúcha se jmenuje Zmetci.

Hejno robotů

Pro bývalou jídelnu a kuchyň kurátor Karel Srp vybral několik dobře mířených ironických prací konceptuálních autorů. Jako by chtěl diváka odměnit a na konci velké přehlídky jej občerstvit či pobavit.

Je tu socha kráčejícího paneláku Martina Káni nazvaná Panelbot, plechové, bruskou kreslené a ohněm žíhané obrazy motorů od Ladislava Vlny.

Dílo Martina Káni.
Dílo Martina Káni. | Foto: Kamil Voděra

Václav Litvan na místě, kde stávaly jídelní stoly, umístil svou obří harmoniku, jejíž plechové části slepil izolepou.

Milan Plešinger, který se živí jako filmový architekt, do tmavé části za pódiem umístil hejno retro robotů poskládaných ze starých věcí - nebo třeba z dobře nakašírovaných PET lahví.

Závěr výstavy pak představují instalace v postranní zatemněné místnosti, v níž se rozsvítí teprve při vstupu diváka.

Ve skleněném tubusu tam stojí rozpadající se nahá mužská postava. Je to pravděpodobně autoportrét Juraje Schikory, který sochu jako z muzea voskových figurín vyrobil z materiálu, jenž na světle degraduje. Divák tak svým pohledem nepřímo způsobuje zkázu sochy.

Flying Inn

Kurátor: Karel Srp
Pragovka Art District, Praha, výstava potrvá do 6. června

K výstavě Flying Inn se připojuje i probíhající instalace v takzvané White Room, která se nalézá v prvním patře Pragovky.

Program zde není kurátorovaný, na rezervaci tu vystavují rezidenti Pragovky, kteří si mohou pozvat hosty. Nyní jsou zde k vidění práce Daniela Hanzlíka a Jaroslava Prokeše.

 

Právě se děje

před 23 minutami

Osm lidí, kteří sundávali v úřadech Macronovy portréty, dostalo pokuty

Soud v Paříži odsoudil k pokutě 500 eur (13 tisíc korun) každého z osmi ekologických aktivistů, kteří na začátku roku v úředních budovách několika obvodů francouzské metropole sundávali portréty prezidenta Emmanuela Macrona. Muže, který jejich počínání natáčel, osvobodil. Informují o tom francouzská média.

Zdroj: ČTK
před 55 minutami

Výdaje na vědu v ČR loni vzrostly 102,8 miliardy, nejvíce na ni dali podnikatelé

Výdaje na výzkum a vývoj v České republice loni vzrostly meziročně o 12,3 miliardy na 102,8 miliardy korun. Podíl výdajů na hrubém domácím produktu (HDP) byl 1,93 procenta, Česko se tak přiblížilo průměru Evropské unie. Nadále ale zaostává za sousedními Rakouskem a Německem, které spolu se Švédskem a Dánskem vydávají jako jediné země EU na vědu více než tři procenta HDP. Informoval o tom Český statistický úřad.

Největší měrou se o nárůst výdajů zasloužily podnikatelské zdroje, z nichž se loni vynaložilo na vědeckou činnost téměř 60 miliard korun. Stát se v posledních letech podílí na financování domácího výzkumu a vývoje přibližně z jedné třetiny.

Výzkumu a vývoji se v ČR na konci loňského roku na plný či částečný úvazek věnovalo 113 500 lidí. Za posledních pět let jejich počet vzrostl zhruba o 20 tisíc.

Další zprávy