Výstava nazvaná Fešandy ze šuplíků, kterou v pražském Domě fotografie přichystala Galerie hlavního města Prahy, jej představuje jako vášnivého fotografa soch. Poněkud obyčejné téma se ukazuje být překvapivě bohaté a plné souvislostí. Z původně pracovních zakázek Sudek udělal vlastní žánr.
Fešandy ze šuplíků završují pětiletý výzkumný projekt historiček umění Hany Buddeus a Kataríny Mašterové, které s týmem digitalizovaly celý Sudkův fond, očistily a nově uložily všechny negativy i pozitivy a vytvořily databázi, postupně zveřejňovanou na webu. K projektu vyšla také reprezentativní kniha Sudek a sochy.
Zatvrdilé obličeje
Josef Sudek, který žil v letech 1896 až 1976, sochy fotil už ve 20. letech, nejvíce však o dekádu později. Znovu se k nim vrátil v padesátých letech. V ohromném archivu se navzdory chaosu, který v něm vládl pro nezasvěceného návštěvníka, dobře vyznal. Fotografie znovu kopíroval i po desítkách let. Například některé snímky vytvořené na zakázku ve 30. letech posílal přátelům jako přání k narozeninám nebo k Vánocům ještě o tři dekády později.
V prvním plánu fotografie soch vznikaly jako reprodukce, nejčastěji pro dokumentaci probíhajících výstav. Přísná účelovost však často brala za své. Sudek se k sochám vracel, fotil je častěji a detailněji, než mu zakázka ukládala. Práci mu zadávali sami autoři, umělecké spolky, časopisy, nakladatelé i historici.
Označení "fešandy", které měl Sudek původně schované pro neprovdané ženy, poprvé použil v souvislosti s gotickými madonami: "Nejdříve mě chytla gotika. Ale musím říct, že ta česko-francouzská. Německá mi nevoněla. Byla pro mě tvrdá a jejich ženský mají zatvrdilé obličeje, ale já, když dělat sochy, tak jenom fešandy," vzpomínal.
Je paradoxní, že sochy si oblíbil, ale lidi fotografoval nerad. Zájem zákazníků ho většinou obtěžoval, i když portrétní služby v ateliéru inzeroval. Sudkův blízký přítel Jan Šampalík vzpomínal: "Jednou jsme šli od Sudka přes dvůr ven na Újezd a zastavila nás nějaká paní a ptala se, kde je tady ateliér pana Sudka - fotografa. Sudek jí to popsal, ukázal kudy a šli jsme dál."
Socha jako živá
Sochy fotografoval jako živé, čehož si všímá jedna z prvních kapitol doprovodné knihy.
Nejlepší úhel hledá, nikoli aby ukázal tvar a charakter sochy, ale aby vynikla krása zachycené postavy. Dokonce sochy občas zbavuje přirozeného prostředí, fotografuje je také v ateliéru při umělém osvětlení. Stávají se pro něj modelkami a modely.
Další kapitola pojednává o významu a charakteru světla v Sudkově díle. Podle Kataríny Mašterové je světlo jeho nejdůležitějším nástrojem, pročež popisuje, jak se fotografův vztah k němu vyvíjel. Zpočátku měl rád přímé světlo, které na sochách a kolem nich dělalo efekty. V chrámu svatého Víta byl schopný čekat celé dny na nejefektnější průniky slunečních paprsků. Světelnou změnu uvnitř kostela si také detailně zakresloval pro pozdější použití.
Později se naučil využívat jemného, rozptýleného světla, které se nakonec stalo sudkovskou značkou. Kunsthistorička Anna Fárová jeho práci se světlem přirovnala k malíři Caravaggiovi. "Jeho světlo není ovšem světlo denní ani noční, není to vůbec skutečné světlo, ale spíš slohový princip, abstraktní síla a duchovní vlastnost," napsala v Sudkově prvním katalogu z roku 1976.
Madona a věšák
Výrazné téma v Sudkově tvorbě věnované sochám představují torza, prázdné sokly a zbořeniště. K poničeným sochám autorky přidávají také sérii věkem sešlých, sukovitých pahýlů, které zbyly po majestátních stromech a jež Sudek fotografoval v pralese Mionší. Sem patří i výrazný cyklus věnovaný sochám Matyáše Bernarda Brauna na Kuksu, poničeným povětrnostními podmínkami.
Zájem o torza a poničené sochy autorky spojují se Sudkovou blízkostí k surrealismu. Fotograf měl rád nejen gotiku, ale také soudobé umění, v jehož blízkosti se pohyboval. Často dokumentoval výstavy moderního umění. Silně na něj zapůsobil surrealismus, který se v českém prostředí naplno rozvinul ve 30. letech.
K surrealistickým bývají řazeny Sudkovy fotografie, na kterých jako rekvizity používá skleněné oční protézy. U soch si rekvizitou pomáhat nemusel. Dřevěná plastika světce s uraženou tváří nebo kříž, na kterém zbyla jen za hřeb visící část Kristovy kamenné ruky, jsou surrealistické dost.
Také není náhodou, že gotickou Madonu z jakési chystané výstavy vyfotografoval tak, až za ní dobře vyniká okolí místnosti, kam byla přenesena: především věšák v pozadí.
Fotka větší sochy
Autorky pražské výstavy Hana Buddeus a Katarína Mašterová si daly práci a k řadě fotografií dohledaly v různých sbírkách sochy, jež Sudkovi "stály" modelem. Konfrontace originálu a fotografického provedení je zábavná. Někdy překvapí miniaturní formát předlohy, jindy se plastika zdá málo výrazná - a dost často je Sudkova fotografie návodem, z jakého úhlu sochařské dílo vyzní nejpůsobivěji.
Výstava představuje Sudkovy práce také jako historický materiál. Fotografie neukazují jen svou lesklou lícovou stranu, velká část jich visí v prosklené stěně, takže je vidět i zadní část. Na ní je někdy rukou psaná poznámka, razítko, nebo jen o stáří svědčící zažloutlý papír. Autorem architektonického řešení přehlídky je výtvarník Zbyněk Baladrán.
Josef Sudek se díky "reprodukování" děl spřátelil s mnoha umělci. Některé z nich podporoval i finančně. "Díky tomu, že jejich díla často fotografoval výměnou za kresby, obrazy či sochy, shromáždil postupně obsáhlou sbírku uměleckých děl, dnes uloženou v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem a v Národní galerii Praha," připomínají kurátorky.
Mezi Sudkovy blízké přátele a současně významné zákazníky patřili František Tichý, Emil Filla, Andrej Bělocvětov, Hana Wichterlová, Josef Wagner, Jiří Jaška, Stanislav Hanzík nebo Otto Rothmayer. Sudkův archiv si i díky jeho kontaktům lze prohlížet a studovat jako nekonvenční pohled na dějiny českého výtvarného umění.
Výstava, kniha
Fešandy ze šuplíků. Sudek a sochy
Dům fotografie, Praha, výstava potrvá do 27. září.
Hana Buddeus (ed.): Sudek a sochy
Knihu vydal Ústav dějin umění Akademie věd ČR 2020, 621 stran, 960 korun.
