Rozhovor - Vladimír Houdek se v listopadu 2012 stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého, o které se asi bez váhání dá říct, že je nejprestižnější a nejznámější cenou na poli výtvarného umění v Česku. Vladimír Houdek je malíř, letos končící Akademii výtvarných umění, ateliér Vladimíra Skrepla. Ve své tvorbě se dlouhodobě zabývá avantgardou a po formální stránce geometrií, jeho obrazy jsou však doslova mnohovrstevnaté.
Následující rozhovor se odehrával v až nezvykle příjemném duchu a alespoň částečně tak poodkrývá umělcovu osobnost: Vladimír Houdek je pracovitý, skromný, přísný na sebe, ale otevřený k druhým. Domnívá se, že člověk by měl být k uměleckým dílům nepředpojatý a nechat je na sebe působit. Umění to pak divákovi vrátí, donutí ho přemýšlet "o dané věci v daném prostoru v tu konkrétní chvíli" a rozvíjet jeho intelekt a představivost.
Aktuálně.cz: Za poslední měsíce jste absolvoval řadu rozhovorů ve všech možných médiích. Nejste z toho již unavený, respektive nezprotivilo se vám pořád dokola mluvit o vás a vaší tvorbě?
Houdek: Mně je to sympatické v tom, že se mluví o umění a o Chalupeckém. Nevadí mi mluvit o mé tvorbě a myslím si, že je dobré se tomu nevyhýbat. Člověk si tím tříbí a ujasňuje myšlenky. Samozřejmě slovní zásoba je omezená a nedokáže dokonale vystihnout a popsat výtvarnou tvorbu.
A.cz: V souvislosti s vaší osobou a zvolením je často přetřásána otázka znovuobjevení malířství vůči konceptuálnímu umění. Co si o tom myslíte?
Ano, máte pravdu. Často se v poslední době mluví o malířství ve smyslu jeho obnovení po době temna. Což je zvláštní. Poněvadž se například konaly výstavy, jež se snažily zmapovat současnou malbu, ale jako kdyby se na to najednou zapomnělo a vyvstala otázka: Kde ta malba celou dobu byla? Takže takové to objevení po "době temna" je jen iluze.
A.cz: Konceptuální umění často spadá u diváků do kolonky "nepochopitelné". Může to podle vás souviset s tvrzením, že je malba pro pochopení "lehčí"?
Vladimír Houdek
Malíř, který patří k neomoderní generaci mladých umělců, kteří se nebojí experimentovat s klasickými prostředky malby a vytvářet nové vizuální formy konfrontací s koncepty modernistických a postmodernistických obrazů.
Narodil se v Novém Městě na Moravě, studoval původně obor aranžérství, nyní dokončuje studia malby v ateliéru Vladimíra Skrepla na pražské AVU. V roce 2010 získal první cenu 4. ročníku Ceny kritiky za mladou malbu, v témže roce byl navržen na Osobnost roku, konečně v roce 2012 se stal laureátem Ceny Jindřicha Chalupeckého.
Do 23. března 2013 vystavuje Vladimír Houdek v Polansky Gallery. Expozice nese titul Řeřavý úběl.
Zdroj: Artlist.cz
Ano, lidé si myslí, že malbu lze dešifrovat lépe, protože ji mají zažitou. Domnívají se, že jsou s ní více srozuměni. Ale výklad toho, co je snazší a co není, není úplně předmětný - obraz je stejně komplikovaná záležitost jako jakékoliv jiné médium. Záleží na konotaci, na jeho způsobu čtení. Vždyť i z videa se může stát "obraz". Pokud ho zastavíte na zajímavé sekvenci.
A.cz: Myslíte, že je chyba v tom, že lidé neberou umění komplexněji? A je vůbec možné, aby se tak stalo?
Byl bych za to rád. Často když člověk jde na výstavu, říká si předpojatě: a budou tam zase ta konceptuální díla. Myslím, že je dobré být nepředpojatý, nestranný, zaměřit se na konkrétní vystavené dílo. Samozřejmě je to individuální, záleží, jak je člověk kulturně vychováván, rodiči, přáteli. Je však důležité, když ho nějaká díla nutí přemýšlet - o dané věci v daném prostoru v tu konkrétní chvíli.
A.cz: Vy jste vyrůstal v jakém prostředí? Jaký byl váš nástup do uměleckého prostředí - kdo vám současné umění přiblížil? Chápal jste, co se v současném umění děje?
Moje kulturní (respektive výtvarné) zázemí nevychází přímo z rodiny, jediný kdo měl k umění nějak blíže, byl můj dědeček. Byl nadšencem - sběratelem obrazů krajin a zátiší, takže jsem byl odmalička obklopen spoustou obrazů, což si myslím, že mě určitě nějak latentně poznamenalo. Jinak pocházím z Bystřice nad Pernštejnem, což je malé město, ale přesto je tam specifická kumulace kultury. Například rodina Rossí - dva bratři Tomáš a Karel z této rodiny vystudovali Akademii a Karolína Rossí mi pak pomohla poznat Vladimíra Skrepla a doporučila mi se k němu přihlásit. Vladimír Skrepl byl jasná volba, sice jsem ho neznal vůbec jako pedagoga, šel jsem k němu především proto, že mě oslovovala jeho tvorba.
Nevím, jestli jsem chápal, a vlastně ani nevím, jestli to chápu i dnes, co se v umění děje. Ale v té době a to mám dodnes, se snažím okolní věci dešifrovat spíš podle vlastního citu. Určitého estetického jazyka, který jsem si za tu dobu vytvořil. Umění jsem nikdy nevnímal exaktně, což ve své podstatě ani nejde.
A.cz: Jak probíhá výuka u Vladimíra Skrepla?
Každý čtvrtek máme hromadné ateliérové schůzky. Pak jsou individuální schůzky, které se odvíjí od domluvy s pedagogem. Vladimír Skrepl je skvělý v tom, že k Vám přistupuje jako k člověku, ne primárně jako ke studentovi. Takovým příkladem je, že si s pedagogem tykáte. Přestože stále víte, že je to pedagog a ctíte ho, odbourá se nepotřebná hierarchie a mezi vámi se objeví lidský prvek přátelství. V uvolněné přátelské atmosféře se pak můžete bavit o všem možném - životě, umění, vaší tvorbě.
A.cz: A jak vás ovlivnily další stáže mimo ateliér Vladimíra Skrepla? U Jana Merty a Silke Otto-Knapp?
Mě se lidé hodně ptají, jestli jsem byl v zahraničí, což jsem nebyl. Já si totiž vždycky říkám, že musím dokončit sérii, na které pracuji, a nesmím odjet. Protože jakmile odjedu, bude mi trvat, než se aklimatizuji a seznámím s prostředím a mám pak strach, že nic nenamaluji. Nejlepší alternativa pro mě bylo zřízení Šalounova ateliéru pod AVU, kde se vždy po jednom semestru střídají pedagogové. S Janem Mertou jsme hodně diskutovali o formálním přístupu, o tom jak je to namalované, děj byl chápán a dekódován až zpětně. U něj jsem byl v roce 2010, maloval jsem tehdy ještě figurativní témata. U Silke to nebylo tak intenzivní, poněvadž jsme neměli ateliérové schůzky každý týden. Bylo dobré, že věci viděla ze zahraničního úhlu pohledu. Soudila s nadhledem a někdy i velmi přesně. Myslím, že její mentalita a posuzování věcí na mne mělo vliv.
A.cz: V jednom z rozhovorů jste zmínil, že jeden z prvních kontaktů s Vladimírem Skreplem bylo poznání, že ve vaší tvorbě lze číst rovněž samotnou osobnost umělce. Malování je tedy v podstatě hodně intimní záležitost. Jaké to je vyjít s hotovou věcí na veřejnost? Do jaké míry konzultujete svá díla v průběhu práce? Přemýšlíte přímo u tvoření o tom, jak bude dílo přijímáno?
Musíte mít samozřejmě odvahu k tomu kroku přistoupit a opravdu se rozhodnout, že dílo necháte všanc divákovi nebo kunsthistorikovi. Je pravda, že už když maluji, tak podprahově (nebo i vědomě) myslím na to, jak to bude přijímáno. Sice tedy maluji z velké části pro sebe a kvůli sobě, divák je však pořád nějak přítomný. Intimita odhalení záleží také dost na tom, jak obraz ztvárníte. Na což navazuje disputace o tom, do jaké míry se v těch dílech dá číst. V geometrických útvarech se těžko hledá, jestli jsem se cítil špatně, nebo dobře. V případě figurativních výjevů, které mají naraci silnou, se může jednat o "snadnější" dekódování. V tomhle ohledu je to dost na hraně něčeho, co je čitelné či nečitelné.
A.cz: Pochyboval jste někdy o své tvorbě?
Pochybuji dodnes, pochybnosti mám spjaté se silnou autocenzurou a sebereflexí. Jsem v tomhle ohledu na sebe hodně přísný, ale je to způsob práce, jak se sebou a s malbou zacházím.
A.cz: Nesetkal jste se někdy s kritikou toho, že jste sebestředný umělec, který si řeší své vnitřní problémy a o okolní svět se nezajímá?
S touto kritikou jsem se opravdu osobně nesetkal. Ale toto tvrzení je dvousečné, poněvadž všichni si řeší problémy přes něco jiného, ač si to uvědomují, nebo ne. A může to být i sport. Mlácení do pytle je například výstižné. Záleží, jak se k tomu kdo postaví. Pokud se některý umělec zabývá sociálními aspekty či politikou, reflektuje tak současnou dobu, takzvané "teď". Já jsem ale úplně opačný typ a řeším ve své tvorbě jiné konstelace. Například dějiny umění.
A.cz: Když se zaměříme přímo na vaši tvorbu, dokážete říct, jak se během posledních několika let posunula? Kdy vymizela z vašich obrazů figura?
Vždy maluji série, cykly, snažím se je neuzavírat, aby nebyly úplně hermetické, takže na sebe navazují. Nejprve jsem měl figuru jako hlavní téma. V roce 2010 přišel zlom, kdy jsem začal pracovat na sérii Melancholie, ve které nad figurou začala převažovat geometrie. Postava tam hrála roli nezúčastněného pozorovatele, který je obklopován narážkami na avantgardu. V té době jsem se začínal více zajímat o umění první poloviny 20. století.
Například v obraze Třesk je výřez z Kubištova obrazu, pod kterým je figura staré paní, jež je osamocena a obklopena barevnou geometrií. Vytvářel jsem si archiv fotografií figur, které ve mě musely vyvolávat nějaký pocit, nacházel jsem je na internetu, po antikvariátech. Byla to taková detektivní práce, trvalo to, než jsem se dopátral něčeho, co mě oslovilo. Postavy tedy vždy prošly emocionálním filtrem, pak jsem je vytrhl z prostředí, ve kterém se nacházely, a zasadil je do geometrie. Takhle jsem pokračoval, ještě když jsem dělal Anagramy, které byly důležité pro odpoutání se od figurativního prostředí. Najednou tam zůstala jen kuželovitá forma. Nazýval jsem je jen barevnou škálou, abych se odpoutal od nějaké narace, jako Oranžový anagram apod. V nich už jsem začal zpracovávat intenzivně kruh, i když stále ještě v kornoutovitém tvaru. Ono je to dané tím, že jedním z mých hlavních zájmů je posedlost, tedy zdravá posedlost. Už dva roky se zabývám kruhem, ten se snažím dělat pořád jinak, skrze jeho stálé přetváření se snažím dobrat nějakého konce.
Namaluji třeba dvacet, třicet obrazů a není to proto, abych měl těch obrazů hodně, ale každým tím obrazem se paradoxně snažím sérii ukončit, a tím koncem hledám právě onen začátek. I když si na počátku série řeknu, že jich udělám jen šest, po šesti obrazech zjistím, že jsem ještě nepřišel na to, proč to maluji. Tak jich namaluji dvacet, abych došel k názoru, že dobrých je jen patnáct. Snažím se, aby byly všechny kvalitní.
A.cz: Která období moderního umění preferujete?
Obrazy, které jsem vystavoval na Chalupeckém, již zcela vycházely z avantgardy a moderny. Mě fascinuje například dadaismus a surrealismus. Dadaismus kvůli absurditě, alogičnosti, utopii. V té době se jednalo o zkoušení nových hranic toho, kam až to umění může jít, protože to bylo tenkrát ještě neprozkoumané. Pro mě se stále jedná o živý inspirační tok. Vycházím i z Kléa či z Bauhausu, ten je pro mě však inspirací formální. Surrealismus mě přitahuje nejen kvůli malířskému výstupu, ale kvůli pojmům, které se v této době objevily: psychoanalýza, Freud, snovost, automatická kresba.
Pro mě je důležitý akt samotné malby, hledání, dobrodružství, které poskytuje. Mám vždy na počátku určitou kostru, jak to má vypadat, ale nevím, jak to dopadne. Ze začátku je práce intuitivní, postupně se mi do tvorby dostává koherentní myšlení. Určité návody se tak prolínají s nelogickými prvky. Racionalita se objevuje někde uprostřed tvorby, kdy se začíná vyvíjet vize toho, jak má obraz vypadat. Tam už si říkám, jak bych jej mohl formálně řešit. Já maluji zhruba deset hodin denně, a když jsi jdu odpočinout, tak rád listuji knihami, a to často uměleckými či poezií. Podvědomě se mi tam tedy dostává inspirace z jiných děl a ty se pak promítají přímo v mých věcech.
A.cz: Z toho vyplývá, že hodně sledujete, co se ve světě umění děje, v minulosti i současnosti. Necháváte se hodně inspirovat jinými umělci? Nepodléháte tedy teoriím, že přílišná zahlcenost škodí a vlastní rukopis se pak může ztratit a rozmělnit?
Záleží na tom, jak to člověk pojme. Cílené přemalovávání je špatné, ale volná inspirace napomáhá k rozvíjení nápadu a intelektu. To, že se inspiruji minulostí i současností mě posiluje v názoru, že malba se už sice nemůže nikam posunout - vždy bude 2D (samozřejmě až na asambláže), vždy to bude plátno a olej, ale vždy bude také v něčem nová. Jedná se o stálé objevování a hledání. Myslím, že je dobré, když se člověk obklopí vším. Alespoň já to tak mám. V umění se podle mě dá pracovat se vším, i s tou všeobecnou zahlceností.
A.cz: Sledujete hlavně malbu?
Nejen, také instalaci, sochu, video. Já mám rád umění pro jeho komplexnost.
A.cz: Na obrazech vystavených na Chalupeckém byla vidět práce s materiálem, proces, celkově působí hodně důsledně. Vrstvená koláž pak připomíná jakési objekty. Máte tendence směřovat do prostoru?
Já bych hrozně rád přešel do instalace na pomezí sochy, ale potřeboval bych si k tomu najít větší ateliér a mít na to čas. Rád bych instalaci propojil i s videem, je to pro mě hodně osvěžující, co se týká malby. Ale nebude to hned, teď si nedokážu představit, že bych vynechal malbu. K něčemu takovému musím dospět a nerad bych, aby to vyznělo jako můj dočasný výstřelek.
Jsem moc rád, že je v dílech vidět proces. Obrazy vznikají vnitřním nátlakem, tím, že chci ve svých očích udělat dobrou věc. Stěry obrazu a nánosy oleje jsou pamětí samotného obrazu a procesu jeho vzniku.
Koláže vystavené na Chalupeckém mají návaznost na minulé koláže, bylo pro mě důležité posunout si tuto techniku někam jinam. Dřívější koláže vycházely z papírových, novinových výstřižků, to znamená z určité neosobní postprodukce. U těchto nových jsem lepil papíry na obraz, takže jsem dospěl k jakési vrstvené malířské koláži.
A.cz: Je to vyčerpávající práce?
Pracuji každý den. Dodneška se mě občas někdo zeptá, jestli to mám jako koníček, co budu dělat po škole. Energie, kterou do toho vkládáte, se vrátí výstavou, ohlasy. I kritickými, kritika je vždy na místě.
A.cz: Trvá vám dlouho namalovat jeden obraz? Tvoříte pomalu?
V zásadě asi tvořím rychle, mně samotnému však přijde, že to trvá dlouho. Jeden obraz mi zabere zhruba týden. Někdy obraz po dokončení otočím a počkám, nechám ho projít časem, až za nějakou dobu se k němu vrátím. Někdy se stane, že ho pak musím vyhodit. Například dva obrazy, které jsem dával na Chalupeckého, jsem musel zničit a vyhodit, pročež jsem další čtyři přemaloval a nakonec jsem jich vystavil sedm. Těch menších jsem namaloval padesát a vystavil jsem jich třináct. Vystaveny pak byly jen ty, které proběhly znatelnou selekcí, se kterou mně pomohla paní Ševčíková.
A.cz: Jak probíhala spolupráce s Janem Pfeifferem? Jak jste koncipovali instalaci výstavy v Brně?
S Janem jsme dost vycházeli z mých obrazů. Snažili jsme se proporčně vyjít z útvarů, jež se na nich objevují, a pracovat s prostorem, který jsem dostal k dispozici. To byla obrovská "nudle", která měla na konci místnosti lehce sešikmenou zeď. Chtěli jsme diváka navést, aby šlo vždy o nějaké překvapení a k jednotlivým dílům se dostával postupně.
A.cz: Stává se vám, že se nemůžete na některé své starší věci dívat?
Někdy ano. Například obrazy z roku 2008 a 2009, na ty už se dívám nerad. Ale ne, že bych to znevažoval, obrazů si cením, byly důležité ve své době, bez nich by nebylo to, co je teď.
A.cz: Posloucháte hudbu při malování?
Já jsem milovníkem rozhlasových her, to se váže i na mou lásku k literatuře a poezii. Já bych byl rád, aby se v mých obrazech objevovala pořád nějaká narace. Změna formy neznamená, že nemůže vyprávět příběh. Geometrie je nekonkrétní a výklad je o to různější (což se mi líbí), přesto si však nemyslím, že to pak musí být jen kruh, koule. Hudbu mám rád, od indies po klasiku, ale musím mít na to náladu. Já mám rád i ticho, ale hudba dokáže vytvořit jedinečnou atmosféru.
A.cz: Jací jsou vaši oblíbení umělci?
Z mnoha můžu zmínit třeba Dominka Langa, Evu Koťátkovou, Pavla Sterce. Z malířů mě zaujala Alice Nikitinová, Robert Šalanda či Jaromír Novotný. Ale je to jen malý vzorek, mnoha dalších si velice vážím. Ze zahraničních třeba Wilhelm Sasnal, Gerhard Richter. Bohužel jak jsem říkal, nejde mi skloubit cestování a práci, takže se často připravuji o skvělé výstavy v zahraničí. Já obecně nerad cestuji, ale do blízkých destinací se dostanu. Například je skvělé, že máme blízko Vídeň a Drážďany, kde bývají kvalitní výstavy. A těším se samozřejmě do New Yorku. New York je pořád jedna z Mekk současného umění, tak jsem zvědavý. Reference nemám, ale těším se, až se sejdu s minulými laureáty.
A.cz: Co vás čeká ještě před cestou do New Yorku?
Čeká mě diplomová práce, poslední dobou na ní trochu zapomínám. Nechci, aby to vyznělo samolibě, ale jak pracuji v ateliéru a ne ve škole, tak si spíše říkám, že maluji vlastně výstavu, ne diplomovou práci. Do 23. března mám výstavu v Polansky Gallery, což je nová galerie, která mě již několik měsíců zastupuje. Stále ještě zůstávám u té obsese kruhem, který repetitivně zpracovávám, obměňuji. A přitom kruh zůstává kruhem, to je na tom fascinující.
