Hřejivý pelech vybízí k zavrtání do peřin. Nejen v nich lze naslouchat 21 příběhům, které se linou členitou výstavou děl umělkyně Evy Koťátkové nazvanou Moje tělo není ostrov.
Mezi klasickými modrými, růžovými a sivými sypky můžeme odkrýt vlastní zranitelnost a konfrontovat nespravedlnost takzvaného normativního světa, která se tu v mnoha podobách skládá z originálních výpovědí lidí, věcí, rostlin a zvířat. Koťátková se dlouhodobě zabývá tlakem institucí na jednotlivce, hierarchiemi tvořícími strach a stereotypním vnímáním plodícím vyloučení.
I novým projektem ohledává, nakolik coby společnost vnímáme jinakost a dáváme prostor těm, se kterými se většinou nepočítá. Pro "běžné" návštěvníky je výstava skvělým způsobem, jak narušit vlastní předsudky a zbavit se skryté povýšenosti. Na programu Národní galerie zůstane do 4. června.
Niterné příběhy, jež všechny vyslechnout trvá několik hodin, mají přispět nejen k mezilidskému, ale přímo mezidruhovému porozumění. Koťátková je průběžně sbírá a promítá do svých děl. Některé pouze zaznamenává, jiné sama píše za entity, které nehovoří naší řečí. Zprostředkovaně nás seznamuje s pocity někoho, kdo přežil pokus o sebevraždu, nedonošeného dítěte, pracovníka v sexuálním průmyslu, člověka bez domova, nebo osychající zeleniny v supermarketu.
V první osobě apely působí obzvlášť silně. Některé výpovědi přibližují cizí pocity: "Jsem ryba oslepená sluncem." Další upozorňují na přehlížené fenomény: "Jdu z práce a mířím do té, za kterou mi nikdo neplatí." Jiné důrazně vyžadují respekt: "Zvykněte si na moje tělo, mně se v něm žije dobře." A jsou tu slyšet i manifestace odvahy nebo vnitřní síly: "Nejsem oběť, naše existence je akt vzpoury."
Příběhy, které Koťátková pro výstavu vybrala, nijak nesoudí jejich hrdiny a hrdinky. Ani jejich jednání či postoje, dokonce ani nepojmenovává, kým jsou. Forma prezentace souzní s křehkým obsahem.
Výstava používá genderově citlivý jazyk, do hlavy ryby vede nenápadná rampa pro lidi pohybující se na vozíku a nevidomí se mohou dotýkat měkkých převleků a sošných konstrukcí.
Národní galerie do Prahy přenesla projekt, který vznikl ve francouzském muzeu současného umění CAPC Bordeaux. Rozmanitá instalace se do Veletržního paláce přesunula z hlavní lodi skladu na zboží z francouzských kolonií, kam v 19. století proudily plodiny vypěstované zotročenými lidmi v zámoří.
Refrén "Moje tělo není ostrov, který byste mohli*y kolonizovat", jenž zní sálem, neladí s funkcionalistickými ochozy Veletržního paláce tak jako s původní lokací. Přesto přináší vysoce relevantní výpověď o zásadních tématech naší doby. A evidentně rezonuje. Na kolaborativní nástěnce, kam lze připnout své zkušenosti, jedna návštěvnice píše o těžké životní situaci, ve které se ocitla, "lebo som si myslela, že moje telo je ostrov".
Aby si expozice zachovala intimní ráz jako pod klenutými oblouky muzea v Bordeaux, umělkyně pomocí červené sítě opticky snížila vysoký strop dvorany. Mřížka je ostatně jedním z motivů, které se v nezaměnitelné tvorbě Koťátkové opakují. Na loňské světové přehlídce Documenta v německém Kasselu vymezila z červené sítě kruhový prostor naplněný rozmanitými tvory a příšerami nazvaný Stanice denního snění. Před deseti lety na Benátském bienále její takřka černobílou instalaci proplétaly kovové rošty.
Od té doby, co se jí narodila první dcera, vytváří daleko barevnější instalace. Čtyřicetiletá umělkyně studovala na pražské UMPRUM a Akademii výtvarných umění. V roce 2007 získala Cenu Jindřicha Chalupeckého. Hojně vystavuje v Evropě i Spojených státech amerických.
Vedle umělecké tvorby se Koťátková angažuje v několika organizacích prosazujících inkluzivitu ve vzdělávání a společnosti obecně. Pod záštitou Institutu úzkosti, který spoluzaložila v roce 2018, například letos vydala první číslo "mezidruhového pracovního sešitu pro děti" Krunýř.
Dialog s dětmi do její práce vnáší hravost a rozbíjí hranice představivosti. Sama jako malá trpěla nočními můrami a vzpomínky na toto období zřejmě nezasunula hluboko do podvědomí, naopak je přetavila do silného výtvarného jazyka. Matka Dana Koťátková, jež s ní tehdy ponocovala, se dnes podílí na vytváření rekvizit.
Velkou dvoranu Veletržního paláce teď každou sobotu rozhýbávají performeři a performerky v ručně vyrobených kostýmech. Reprezentují bytosti, které se vymykají zjednodušujícím kategoriím jako skutečné a smyšlené, zvířecí či lidské. Mají ohromné ploutve, protáhlé končetiny, krunýře a ostny. V galerii s nimi lze strávit třeba celé odpoledne.
Potom stojí za to vystoupat do horních pater, kde s odstupem nejlépe vynikne podoba zvláštního tvora s rybími a lidskými znaky. Anebo se na tuto pestrou mozaiku lze podívat jako na neobyčejně pestré hřiště pro cvičení emoční inteligence.
Na jedné straně se na nástěnce vrství pozoruhodné vzkazy od návštěvníků, které projekt neustále rozvíjejí. Na druhé straně si můžeme představit, jak v peřinách pod rybím okem dochází k nejednomu hnutí mysli. Eva Koťátková limity nejen ohledává, ale zároveň připomíná, že tvůrci společenských norem jsme my sami. Říká to s elegancí a poetičností sobě vlastní: "Sněte, jedině tak se něco změní."
Výstava
Eva Koťátková: Moje tělo není ostrov
(Pořádá Národní galerie)
Veletržní palác, Praha, výstava potrvá do 4. června.
