Eugenides zkoumá nebezpečí lásky i zranitelnost čtenáře

Anna Vondřichová
18. 12. 2012 12:31
Recenze knihy Jeffreyho Eugenidese Hra o manželství
Jeffrey Eugenides
Jeffrey Eugenides | Foto: Aktuálně.cz

Recenze - Román amerického prozaika Jeffreyho Eugenidese Hra o manželství (Marriage Plot, 2012) je jako každá hra ošidná záležitost. Rozhodně se v něm totiž nehraje jen o manželství, ačkoliv originální titul odkazuje k diplomové práci protagonistky Madeleine Hannaové na téma sňatků ve viktoriánských románech. Podobně jako její teze totiž spíš zkoumá rozpad manželství, a ne to, která z figurek a jak dojde svého cíle.

Foto: Aktuálně.cz

Vedle ohledávání možnosti manželství v dnešní době však Eugenides hledá i limity románu. A jedním z jeho zázračných kousků je, že ačkoliv v časoprostoru příběhu, americkém univerzitním prostředí sedmdesátých let minulého století, zavládla dekonstrukce, jeho vyprávění je v podstatě tradiční.

Román se dělí do šesti částí, z nichž každá je vyprávěna zdánlivě objektivní er-formou. Nicméně stále víc se ukazuje, že perspektiva je personalizovaná, existuje zde řada bílých míst, elips i zatmívání. Někdy se ovšem karty obrátí a čtenář ví díky postavě cosi podstatného o další z nich, avšak nikdy to není nic obzvláště pozitivního. Výsledkem je napětí, nejistota, kdy samy postavy prokouknou, jaká hra se s nimi hraje. Čtenář se neustále vyrovnává s tím, že věci nejsou, jak se zdají, tematizuje se proto nejen nebezpečí jednoho manželství a lásky obecně, ale i zranitelnost čtenářů.

Podobně ambivalentní je práce s časem - čas prožívaný (prociťovaný) a čas historický jsou v rozporu, vzpomínka může znamenat digresi na mnoho stran, přičemž z celého vysokoškolského studia může ulpět v paměti jen zlomek.

Eugenidesův román nekončí u označení milostný - jeho zájem o dobové reálie, od ramenních vycpávek po situaci vysokého školství, by mohl být důvodem pro nálepku společenský či univerzitní, obraz duševního marasmu diagnózy maniodepresivní psychóza by mohl hovořit pro psychologický, tematizování literatury pak pro metatextový.

Foto: Aktuálně.cz

Hra o manželství v sobě všechna tato označení spojí, a to natolik obratně, že si toho nevšimneme - podobně jako u maniodepresivních stavů - a přijde náhle zvrat. Proto se může stát, že i čtenář bude na chvilku trapný jako figurka z Člověče, nezlob se, bude se usmívat, když už dávno není čemu, a slastně mudrovat nad Barthesem a Eliotem, když se figury z Fragmentů milostného diskurzu (nejmilejší knihy hlavní hrdinky) stávají rychle skutečností.

Vítězství šílené ženské

Sepětí s diplomkou protagonistky tvoří jakýsi předstupeň románové výstavby. Dochází zde totiž k mnohovrstevnaté revizi typicky anglického žánru romance. Atributy známé od Jane Austenové či Thomase Hardyho jsou na svém místě, nechybí mladá, naivní, byť inteligentní protagonistka, její velká láska (oslnivý přírodovědec a filosof Leonard Bankhead), její věčný nápadník (religionista Mitchell Grammaticus), špatní nápadníci, starostliví, ač trochu měšťáčtí rodiče, nepředvídatelnou náhodou ztracený zásadní dopis, svatba i závěrečné „ano" (poslední dvě položky záměrně uvedeny v tomto pořadí).

Madeleine i Eugenides se však zaměřují na to, co přichází po sňatku, na příběhy, kde svatba neznamená „žili spolu šťastně až do smrti". Madeleine téma rychle omrzí, čtenáře Hry o manželství nikoliv. Eugenides jde totiž ještě dál, převrací velké viktoriánské příběhy a ukazuje, nakolik jsou dnes neuskutečnitelné. Jana Eyrová od Charlotty Brönteové zvítězí nad šílenou ženou svého muže i jeho hrubiánstvím, Madeleine však chorobu svého milého neporazí a Leonard se stane její „šílenou ženskou v podkroví", jejich svatba se odehraje na rozsahu jediného odstavce.

Jeffrey Eugenides

Získal Pulitzerovu cenu za román Hermafrodit (2002; česky BB art 2009), jehož se prodalo více než tři miliony výtisků. Román Hra o manželství byl vyhlášen Knihou roku v Publisher's Weekly, The New York Times Book Review či The Miami Herald a dostal se do nejužších nominací na National Book Critics Circle Award 2012. Vychází ve více než dvaceti zemích a filmová práva zakoupil producent Scott Rudin.

Samotné požádání o ruku proběhne překotně a nahodile - a jeho příčinou není ani tak rozum nebo cit, ale zvýšená hladina hormonů způsobená narušenou myslí. Tím se absolutně umenšuje význam tohoto performativního aktu - o ruku nežádá milenec či budoucí manžel, ale sama choroba. O budoucnosti manželství pak nemůže mít nikdo (krom nevědoucích postav) nejmenší pochybnosti.

Díky odvržení klasického schématu postavy ovšem získávají nezávislost, každá je zajímavá sama o sobě a nepotřebuje doplňovat do vzorce milostných troj či víceúhelníků. Ale zároveň jsou tím osamělejší, samostatnost s sebou nese i nebezpečí neúspěchu lásky nebo zcela všední (avšak o nic méně palčivou) samotu ve dvou.

Co z toho plyne? Jednotlivé linie postav jsou formálně svébytné a funkční per se, ani čtenáři již nepotřebují provázání jednotlivých hrdinů v jeden svazek a konečně, stejně jako jsou oddělené perspektivy hrdinů, tak rozděleni mohou navždy zůstat i samotní hrdinové. Závěrečné Madeleinino „Ano", jež jako jediné má skutečně význam (snad proto, že je fixováno vyslovením?), je popřením všech romancí, a to formálně i významově.

Příběh po něm zůstává otevřený a postavy stvrzují svou nezávislost, ne spojení v páru. Je podivné, že právě toto slovo/figura není zahrnuto do Barthesových Fragmentů, ale zdá se, že Jeffrey Eugenides by tuto mezeru mohl klidně zaplnit. Ve shodě s Barthesem tuto jazykovou akci sice rozkládá a demonstruje, ale zároveň má s těmi, kterých se týká, nesmírný soucit.

Jeffrey Eugenides
Jeffrey Eugenides | Foto: Aktuálně.cz

Soucit, skepse, smutek

Hra o manželství je totiž i přes vtipné pasáže a potěšení ze čtení srovnatelné se slastí z viktoriánských romancí román nekonečně smutný. Melancholie plyne především z osudů postav, ale i z nevyhnutelných společenských změn - nad slavným tenisovým zápasem Jean Kingové a Bobbyho Riggse z roku 1973, jenž v Americe rozdmýchal emancipační tendence, se lze ještě bavit.

Mitchellovy rozpaky z toho, že číst Hemingwaye a nadto v Paříži opěvující feministické teoretičky Julii Kristevu a Kate Millettovou, je literární faux pas, stvrzují lidskou bezbrannost vůči módnímu a současnému.

Jeffrey Eugenides
Jeffrey Eugenides | Foto: Aktuálně.cz

Všechno plyne a kdo se nepřidá, ztrácí body, respekt a především společenskou prestiž. Leonardova samota v nemoci a beznaděj z času promarněného pod vlivem lithia, Mitchellovo stýskání na cestě do Indie, jež měla být jeho osvícením a on the road jízdou, okamžik, kdy se člověku ztratí milovaná bytost v davu newyorského metra nebo v záblescích luxusního monackého kasina, ve všech případech jde o okamžiky naprostého vyloučení, které je založeno na neschopnosti přizpůsobit se okolí.

Eugenides postavy ani čtenáře nešetří, nemaluje líbivé kulisy, abychom se uklidnili, že vše je, jak má být. Naopak. Během pár let se z mladých milenců stanou stísnění, nedůtkliví manželé a není jim pomoci. Shakespearův citát o poblázněném milenci, jenž se objeví skrze Fragmenty milostného diskurzu, zde nabývá zcela opačný význam. Pokud láska způsobuje šílenství, co pak se zamilovaným šílencem. Láska zde nemá léčivou moc, byť by se snažila sebevíc. Eugenides nevykresluje obecné příběhy, neříká, jaké to je, „být ženou maniodepresivního muže". Popisuje jeden jediný příběh lásky, o to je však silnější.

A tak se zdá, že Hra o manželství je konečně především románem o síle slov. Madeleine dokáže své zoufalství z rozpadu lásky léčit psaním a samota jí chutná nejlépe s arašídovým máslem a Fragmenty milostného diskurzu, samotné Mitchellovo příjmení odkazuje k umění psát a Leonard se s Madeleine navždycky rozloučí tradiční, třikrát vyslovenou muslimskou formulí.

A když si Madeleine na konci alespoň pro onu chvíli zvolí samotu vyřčením tolik zprofanovaného „Ano", vyjadřuje tak zcela nově odhodlání charakteristické pro dobu, kde tradiční svazky již nemohou fungovat. Odhodlání nevázat se a nebýt svazován, čelit světu na vlastní pěst.

Jeffrey Eugenides: Hra o manželství. Přeložila Martina Neradová, 528 stran, Host 2012

 

Právě se děje

Další zprávy