Praha - Dlažbu na Florenci nechal provrtat „červem" červené hadice, větrákem metra nafoukl šestnáctimetrovou sochu, už rok střílí paintballovou puškou po billboardech a dělá z nich abstraktní obrazy. Epos 257 je ústřední postavou mnoha akcí, o kterých většinou ani nevíte, ale stejně vás obklopují. Další z nich se odehrála na Palackého náměstí v Praze.
Momentálně patří mezi nejsledovanější umělce mladé generace, ale identitu se mu zatím daří skrývat. Médiím se nevyhýbá, ale vystupuje v nich s maskou na tváři. Není divu, jeho projekty sice nikomu doopravdy neškodí, ale nezřídka jsou na hraně se zákonem. Číslo za jeho nickem ne náhodou označuje paragraf pro poškozování cizí věci.
Naznačuje i další věc, že Epos 257 - tak jako řada dalších respektovaných umělců - vyšel z graffiti komunity. Přestože jeho záběr je dnes už mnohem širší, principy graffiti využívá dodnes. Práce ve veřejném prostoru a zbytečné neztrácení času povoleními k nim patří. A právě veřejný prostor se stal tématem jeho nejnovější akce.
Slovo „veřejný" akademický slovník spisovné češtiny vysvětluje jako sloužící veřejnosti - přičemž tu charakterizuje jako souhrn všech jedinců určitého společenství. Veřejný prostor je tedy místo, které má být otevřeno všem a ze své podstaty by nemělo sloužit soukromým zájmům. Ale jak je to doopravdy? Stačí se podívat. Zábory, zákazy omezující pohyb, propagační a náborové akce nebo komerční a politické billboardy na těch nejnesmyslnějších místech jsou jen nejkřiklavějším příkladem zneužívání.
Lidé ale většinou rezignovali; na každodenní ukrajování ze „svého" prostoru k nadechnutí si zvykli a nepřekvapí je ani vyslovené absurdity. Nebo ano? A reagují na extrém alespoň úřady? To byly možná otázky, které si Epos kladl, když se rozhodl to jednoduše vyzkoušet.
Za bílého dne postavil uprostřed pražského Palackého náměstí z typizovaných prefabrikátů ze silného pletiva vysokou ohradu. Plotem tam obehnal celých padesát metrů čtverečních. Krom toho, že prostor nebyl nijak označený nebo opatřený povolením, neměla ohrada ani vchod a byla zoufale prázdná. Nešlo o provizorium - při instalaci přišlo ke slovu vrtací kladivo, byla ukotvená několik desítek centimetrů pod povrch dlažby a trvala v několika lidech skoro půl dne.
Jak umělec uvedl na svých stránkách, šlo prostě o „zábor veřejného prostoru, který viditelně postrádal jakýkoli účel", a každý kolemjdoucí se o tom mohl přesvědčit na vlastní oči. Jen máloco je průhlednější než prázdná drátěná ohrada uprostřed náměstí.
Její umístění na spojce od východu z metra směrem k tramvajové zastávce přitom znamenalo, že ji denně v těsné blízkosti míjely stovky možná tisíce lidí včetně městských strážníků a zaměstnanců nedalekých ministerstev - zdravotnictví a práce a sociálních věcí. Projekt se navíc odehrával v období voleb. I lokace měla svůj význam. Palackého náměstí je jakýsi český Hyde Park - jediné úředně tolerované místo v zemi, kde se smějí konat veřejná shromáždění bez ohlášení.
Na rozdíl od jiných invazivních projektů ve veřejném prostoru, které jsou založené na „akci", tenhle byl naopak spíš z oblasti zenu. A výsledek? PADESÁT ČTYŘI DNÍ, tak dlouho tam ohrada vydržela, než Technická správa komunikací zareagovala, vytelefonovala, že se k ní nikdo nehlásí, a nakonec ji odstranila. Říká se, že umění slouží jako diagnóza společnosti. V tomhle případě to platilo, stoprocentně.
Čtěte také:
Noční Prahou se potuluje střelec a kosí billboardy
V Praze vyrostla obří socha. Ze vzduchu
