reklama
 
 

Eco: Příznivci Dana Browna si mou novinku vychutnají

19. 7. 2010 9:00
Pražský hřbitov asi zachytí vznik sionských protokolů

Praha - Dalo se to tušit, když na otázku, jestli píše nový román, neodpovídal Umberto Eco jasným záporem, ale říkal „to je moje soukromá věc, omlouvám se, že neodpovím".

Začátkem léta pak dohady ukončilo oficiální oznámení, které potěšilo zejména české čtenáře tohoto všestranného intelektuála. Vědec, kritik a spisovatel Eco pojmenoval svůj nový román Pražský hřbitov. V říjnu vyjde v italštině pod titulem Il cimitero di Praga, v češtině ale až za rok.

Děsivý příběh Protokolů

Název naznačuje spojitost s Ecovou pečlivou rekonstrukcí osudů nechvalně proslulých Protokolů siónských mudrců, již nabídl v kapitole Smyšlené protokoly z knihy Šest procházek literárními lesy.

Tajné spolky: začalo to templáři (v tajné podobě po jejich rozprášení), pokračovalo rosenkruciány, jezuitským spiknutím, svobodnými zednáři, bavorskými ilumináty atp. Na konci 18. století pak začala syntéza dosavadních do velkého „nadspiknutí".

Zapamatujte si jméno Abbé Barruel, jenž o tom napsal v letech 1797/98 knihu „faktu". Právě on pak roku 1806 dostal dopis, podle něhož za všemi spiknutími stáli židé. Barruel sice spálil svou esej, v níž tento podnět rozpracoval, ale pověsti se už se začaly šířit.

Ve druhé polovině 19. století jistý Joly pustil ven text o spiknutí jezuitů, který poskytl inspiraci Hermannu Goedschemu zrovna tvořícímu román Biarritz. Čerpal i z jiných pamfletů, zapojil části ze „spikleneckých" kapitol románů Alexandra Dumase a Eugena Sua … a napsal velkolepou scénu na pražském židovském hřbitově, kde zástupci 12 kmenů Izraele plánujínadvládu nad světem. 

Čtěte také:
Eco neposkytuje návod a mapu, ale myšlenkový experiment
Ecova teorie decimace: Zajímavou knihu není nutné číst

Roku 1881 posloužil Biarritz za zdroj pro „ověřený článek" ve francouzském tisku, na přelomu století se stal v Rusku základem pro „zajisté pravdivé" Protokoly siónských mudrců, které se nakonec dostaly k Hitlerovi. Dál to známe.

Nepříjemný cynik a Barruelův vnuk

Eco podává děsivý obraz toho, jak tenká může být hranice mezi fikcí a faktem, když někdo chce uvěřit i něčemu, co je očividně kompilát nepravdivých zdrojů. Podle všeho bude právě tento příběh základem románu o 19. století, jehož hrdinou má být cynický podvodník, který bude JEDINOU fiktivní postavou celého fikčního světa.

Ale pozor - tady se dostávám k tomu, proč jsem vše vyprávěl, hrdina bude vnukem Abbého Barruela! Eco tvrdí, že ho chtěl „vytvořit coby nejcyničtějšího a nejnepříjemnějšího hrdinu v historii literatury".

"Jediná fiktivní postava se stává autorem výmyslů a spiknutí, to vše na pozadí podzemních stok plných mrtvol, lodí, které explodují v oblasti soptícího vulkánu, opatů ubodaných k smrti, notářů s falešnými vousy, hysterických satanistek a černých mší," píše Eco v dopise, jehož překlad otiskl i jeho český nakladatel, pražské Argo.

Ve Jménu růže se Eco zabýval 14. stoletím, přičemž využil svou dokonalou znalost tehdejší filozofie. Ve Foucaultově kyvadle přepsal prostřednictvím tří současných intelektuálů historii Evropy optikou tajných spolků, ale současně postihl proměny evropské společnosti na konci 60. let. V Ostrově včerejšího dne vyprávěl o politice a vědě 17. století na pozadí „špionážní dvojnické robinzonády".

V Baudolinovi nabídl „verzi" 12. století ve vyprávění patologického lháře u královského dvora Fridricha Barbarossy. A nakonec v Tajemném plameni královny Loany postarší intelektuál Yambo se ztrátou osobní paměti rekonstruuje svou minulost na základě kulturních artefaktů.

Z knih, obalů od výrobků, ideologické deformace comicsů, slabikáře, gramodesek či fungování salesiánského katolického řádu hrdina nejen zjišťuje, kým asi mohl být, pokud byl s těmito věcmi konfrontován a jimi ovlivňován, ale současně vytváří diskurzivní rámce pro nový způsob čtení sociálních podmínek a ideologických strategií ve fašistické Itálii.

Různé verze historie

Všechno jsou to „otevřená díla", která mohou být čtena různými způsoby, hrají si s otázkami manipulovatelnosti a přepisovatelnosti dějin. Kombinují fikční a historické; poskytují zkrátka různé typy intelektuálního dobrodružství.

Pražský hřbitov se jeví jako kombinace Foucaultova kyvadla, Baudolina a Tajemného plamenu , i když žánrová hra vzbuzuje vzpomínky na Ostrov. Propojí se tu zřejmě obě stránky Ecovy románové tvorby.

Za prvé rozvernější historická beletrie s tradičnějším příběhovým rámcem. Za druhé analytičtější soudobá díla, která vyprávění často zastavují, nechávají hrdiny diskutovat a rozmýšlet; atraktivní kratší příběhy zasazené do toku (ne)děje sem tam  odměňují trpělivé čtenáře.

Každopádně se s Ecem vrátíme do Prahy (hrála výraznou roli ve Jménu růže i Foucaultově kyvadle) a těšit se mohou milovníci seriózní i žánrové literatury 19. století. Ti si koneckonců vychutnali návraty k dobrodružnému čtivu v Královně Loaně. Nová kniha má být podobně jako Loana ilustrovaná, takže podle Eca „může vzbuzovat pocity nostalgie a náhlé touhy po starých knihách svého mládí".

Čtenářské úrovně

Je zábavné a opojné sledovat, jak moc leží Ecovi v žaludku populární autor pseudožánrových literárních kompilátů Dan Brown, o kterého se Eco několikrát otřel v médiích i v knižním rozhovoru Knih se jen tak nezbavíme. Když v dopise píše o Pražském hřbitově, sarkasticky ovšem tepe nejen do Browna, ale zároveň do jeho čtenářů.

Očekávám i „čtenáře, kteří nemají ani zdání, že všechny tyhle věci se ve skutečnosti staly, nevědí nic o literatuře devatenáctého století, a jsou proto těmi, kdo berou vážně dokonce i Dana Browna. Ti se sadistickým potěšením ocení děj knihy jako snůšku perverzních výmyslů". Na stará kolena si italský vědec servítky nebere a ironií nešetří.

Navíc se tu projevuje jeho celoživotní fascinace úrovněmi čtenářské aktivity, když předpokládá tři typy možných čtenářů. Kromě „brownovských naivů" a těch, kteří se vyznají v dějinách literatury, kultury, politiky i myšlení (případně si to dostudují), předpokládá Eco ještě jednu kategorii.

„Poslední skupina čtenářů ví, nebo přinejmenším cítí, že věci, které líčím, se skutečně staly. Tento čtenář možná zjistí, že se mu zlehka potí čelo, bude se úzkostlivě ohlížet za sebe, zhasne všechna světla v bytě a pojme podezření, že všechny ty věci se mohou stát znovu, nebo že se dokonce dějí právě teď. A bude si myslet to, co bych rád, aby si myslel: Jsou mezi námi…"

Dostáváme se tu opět k Foucaultovu kyvadlu, kde nebyli nebezpeční ti, kteří přepisovali historii jako soubor znaků do úplně nové fiktivní interpretace podřízené čtení, že vše řídí „Oni". Nebezpeční byli až ti, kdo přijali tento konstrukt jako pravdivý. Tím ho uvedli do skutečné existence a z intelektuálního blbnutí udělali noční můru.

Příběh protokolů (a možná nový román) ukazuje, jak snadno se to může stát. Pražský hřbitov zřejmě nabídne další hravou mnohovrstevnou úvahu o zmanipulova(tel)nosti historie. Falešné verze historie jsou tu navíc její nedílnou součástí a něco vymyšleného má zásadní dopad na „skutečné".

V říjnu v italštině, za rok tedy v češtině - dost času ke (znovu)načítání literatury 19. století.

autor: Radomír D. Kokeš | 19. 7. 2010 9:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama