reklama
 
 

Eco neposkytuje návod a mapu, ale myšlenkový experiment

8. 12. 2009 10:00
Čtení Bludiště seznamů působí závratně

Recenze - Když Umberto Eco píše v devatenácté kapitole o závratných seznamech, možná ho při jejím zařazování napadlo, že by do něj mohla zapadat i sama kniha Bludiště seznamů, kterou česky vydalo Argo.

Jeho kniha o seznamech je ovšem seznamem ne-normálním: rozpouští se v jednotlivých kategoriích, může být všemi a žádným. Umožňuje závratné množství čtení, z nichž to lineární je nakonec nejméně vzrušující.

Na první pohled si Eco coby jednoznačně největší intelektuální celebrita 20. a začátku 21. století jen hraje. Ale hrát (si), myšlenkově experimentovat, vytvářet vysoce abstraktní kategorizace a přepisovat je novými přece odjakživa patří mezi nejopojnější zábavu, kterou humanitní vědy poskytují.

Seznam zájmů Umberta Eca

A Umberto Eco si hraje rád; kdo četl většinu jeho dosavadních knih, může hrát s ním, sledovat proud myšlení a nacházet spojnice mezi tím, jak určité příklady, knihy a myšlenkové postupy využívá v knize Bludiště seznamů a jak je využíval dřív. Sémiotika, možné a fikční světy, slovníky a encyklopedie, interpretace, čtenářství, středověká filozofie, Borges, Joyce, Dante, Schott, Hugovy monumentální seznamy míst a jmen v románu Devadesát tři atd.

Obeznámenost se seznamem zájmů Umberta Eca umožňuje kompetentnímu „ecovskému" čtenáři analyzovat výklad i posouvání důrazů a s napětím očekávat či odhadovat, co ještě přijde na řadu a v jakém kontextu. Co se objeví z toho, co Eco prohlásil v televizním dokumentu z 90. let, popsal ve svých románech a vědecky zkoumal během více než padesáti let kariéry? Tento čtenář
si jistě v knize najde spoustu zábavy; ale co ostatní?

Od seznamu seznamů k seznamu excesivnímu

A jaký seznam je tedy vlastně Bludiště seznamů? Už název naznačuje, že nebude lineárně uspořádaný, ale zamotaný, bez centra. Nejde o „seznam různých typů seznamů" - ale spíše o seznam způsobů, jak seznamy interpretovat.

Ostatně napoví obsah jako seznam svého druhu: Štít a forma, Výčet neboli seznam, Vizuální výčet, Nevýslovné, Seznamy věcí, Seznamy míst, Není seznam jako seznam, Záměny seznamu za formu a naopak, Rétorika výčtu, Seznamy mirabilií, Sbírky a poklady, Kabinet kuriozit, Definice podle výčtu charakteristických rysů versus definice podle podstaty, Aristotelův dalekohled, Excesy od Rabelaise dále, Koherentní exces, Chaotický výčet, Seznamy v masmédiích, Závratné seznamy, Záměny praktického seznamu za poetický a naopak, Ne-normální seznam.

Zatímco prvních několik kapitol budí dojem, že je možné vytvořit nějakou jednoduše aplikovatelnou kategorizaci seznamů, postupně kniha podobné snažení vyvrací. Dokonce předchozí kategorie zpochybňuje a zařazuje do nových kategorií, nových způsobů čtení ... a ty do dalších kategorií a do dalších čtení…

Eco mění úhly pohledu i v rámci jednoho delšího celku, neumožňuje čtenáři vzít si jednoduchou rozlišovací mřížku, kterou přiloží na inkriminovaný seznam, a říct: „Aha, tohle je ten a ten."

Autor píše, že charakterizací řady sebeodlišnějších předmětů v témže kontextu a nahlížených z téhož hlediska vnáší seznam do neuspořádaného celku řád. A uvádí příklad: „Ježíš, Caesar, Cicero, Ludvík IX., Gilles de Rais, Hitler, Ramon Lull, Mussolini, Lincoln, Kennedy, Saddám Husajn, Pietro Micca a Damiens vytváří homogenní celek, pokud máme na mysli muže, kteří neskonali ve své posteli."

Jeho kniha navzdory zdánlivě jasným východiskům pracuje velmi podobně, když vnáší umělý řád do seznamu seznamů…  Postupuje sémanticky (místa, jména), historicky (jak se seznamy měnily), syntakticky (jak jsou uspořádány), pragmaticky (k jakému účelu jsou užívány), teoreticky (seznam jako sémiotický fenomén) atd. Ale nikoli popořadě, střídavě. A protože je kniha uspořádána antologicky podobně jako Dějiny krásy a Dějiny ošklivosti, proces čtení je ještě mnohem komplikovanější.

Od výkladu k příkladům ... od příkladu k příkladům

Zdánlivě vstřícná struktura je ve vztahu k „naivnímu čtenáři" vlastně hrozně zákeřná a nutí ho dělat úkroky stranou, číst jinak. Eco v prvních kapitolách nabídne nějaký způsob čtení (např. seznamu míst) a přidá řadu příkladů z literatury a výtvarného umění. Zdánlivě jasný cik-cak výklad (teorie-aplikace-teorie-aplikace).

Jenže číst literární příklady je velmi náročný, jakkoli možná čtenářsky vzrušující proces: nejde totiž o demonstrace potenciálně krásného nebo ošklivého jako u předchozích antologií. Ukázky seznamů většinou nevyprávějí žádný příběh a už v původním literárním díle fungovaly jako vsuvky, jež zastavily vyprávění a opájely se výčtem. Netrpělivý čtenář je nezřídka při prvním čtení přeskakuje…

Ale v Bludišti seznamů chybí i vyprávění, které by je rámovalo; výčty neslouží jako pomůcka pro větší orientaci ve fikci, jsou to seznamy vytržené z možného příběhu, bez reference k původnímu světu a jeho postavám. Výjimek typu praktických seznamů nebo celých básní je málo.

Čtěte také:
Eco vystavuje v Louvre svou vášeň pro seznamy
Umberto Eco skládá výpravný hold odpudivosti

První třetina knihy přitom vlastně nutí čtenáře nabýt pocitu, že už pochopil vše, a působí až banálně - vždyť to je přece jasné, seznamy míst, jmen. A pak se začnou rozšiřovat teoretické kapitoly, ukázky se dostávají do samotného výkladu a stránky plné příkladů ke kapitolám už netvoří tak celistvé celky.

Naopak: čtenář se musí vracet k seznamům, které pracně přečetl, a podrobovat je dalšímu čtení. Je nucen přiznat, že mohou fungovat nejen jako seznamy míst, ale i jako seznamy praktické, poetické, excesy koherentní až chaotické, akumulace, gradace; a každé další kritérium vytváří z dosavadních seznamů další seznamy.

Od slovníkového hesla „seznam" se Umberto Eco dostává k „encyklopedii seznamů" (což je jeden z jeho slavných sémiotických konceptů - viz Teorie sémiotiky, Lector in Fabula nebo Sémiotika a filozofie jazyka). Čtenář zvyklý na logický lineární výklad školních učebnic a popularizačních příruček je najednou postaven před náročný interpretační výkon: opravdu se dostává do bludiště a velmi snadno se v něm může ztratit.

Čtení na mnoho způsobů

Ecův léty ozkoušený výkladový model opracovávat problémy historicko-teoretickým způsobem (historie tvorby, užití, myšlení o…, možnosti současného myšlení o problémech s ohledem na vše zmíněné) může nalákat čtenáře na bohatý obrazový doprovod a zábavný jazyk, ale je třeba být na pozoru.

Doporučuji nečíst knihu lineárně, ale nejdříve si ji prolistovat, pak důkladně přečíst úvody ke kapitolám, a pak teprve přistoupit k bohaté síti příkladů. A pak si ji po čase přečíst znovu s vědomím jejího otevřeného, labyrintického uspořádání.

Budete pokaždé číst jinak, jinou knihu a z jiné pozice. Je trochu škoda, že bibliografie je nedotažená a podle rejstříku najdete jen zlomek toho, co v knize opravdu je (navíc zábavná chyba je už v obsahu, druhá kapitola podle něj začíná dřív než první).

Ale do všeho ostatního se vyplatí investovat jak nemalé peníze za knihu, tak trpělivou několikerou čtenářskou investici na „mnoho způsobů". Na konci nebudete vědět, co seznamy přesně jsou a jak je exaktně dělit. Ale určitě se dozvíte, jak se o nich dá přemýšlet.

A pokud i tahle recenze působí lehce závratně, jen zprostředkovává neuchopitelnost seznamu jako něčeho definitivního. A jak bylo řečeno, i Ecova kniha je seznam - možný seznam seznamů. Bludiště seznamů je závratné, ale myšlenkově vzrušující.

Umberto Eco: Bludiště seznamů. Přeložila Lenka Kováčová. 408 stran, doporučená cena 998 korun. Vydalo nakladatelství Argo, Praha 2009

autor: Radomír D. Kokeš | 8. 12. 2009 10:00

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama