Recenze - Výtvarný vynálezce a přelétavý malíř Jiří Georg Dokoupil si nepochybně rád hraje. S citrónovou šťávou, s pneumatikami, se svíčkami nebo s bublinami napuštěnými barvou.
Výsledkem je nebývale rozmanitá škála obrazů zahrnující několik desítek různých technik či stylů; a o styl tu jde především, uvážíme-li, že Dokoupil odmítá budovat i číst obrazy jako sofistikované výpovědi, které bezprostřednost díla (alespoň v jeho pohledu) vyvlastňují ve prospěch řeči. Namísto toho klade explicitní důraz na ráz a proces samotného vytváření, na techniku.
Ta u Dokoupila vystupuje jako typ frázování a především užívání prostředků. Postupně se ustavuje coby styl, který sám o sobě generuje obrazy, jejichž námět je vůči zvolenému postupu vlastně něčím nahodilým; a zároveň čímsi vyplývajícím. Lépe řečeno je to především technika a styl, který hledá své "ideální řešení" (namalovat kouř kouřem, například) a krystalizuje ve figurální náměty či v kompozice abstraktních obrazů.
Nemalovat hlavou
Řemeslná a intuitivní stránka věci (snaha "nemalovat hlavou") má každopádně u Dokoupila svůj protiklad v konceptuální rovině mnohdy ironických odkazů na všechno od etap dějin umění přes jiné umělecké žánry až po ryze osobní metafory či estetiku pohraničních tržnic. Jinými slovy: oněm obrazům nechybí působivost či přímo majestátnost …ehm… obrazů, ale stejně tak relevantní je dejme tomu anekdotická rovina jejich nazírání.
Aktuální výstava v Jízdárně Pražského hradu, kde je ve velkoryse pojatém prostoru nanejvýš zdařile rozmístěno na šedesát obrazů z původní stovky vybraných pláten, zahrnuje díla z posledních pěti let.
Kromě zatím posledního cyklu filmových obrazů, obrovských tisků, které představují okénko po okénku seštosovanou bondovku, výbuch atomové bomby nebo barevně upravený pornofilm, se jedná o cykly bublinových, bičových a svíčkových obrazů - exempla děl vytvořených dopadem mýdlových bublin napuštěných barvou, prásknutím pigmentem potřeného biče či pálením plátna svíčkou.
Obrazy nehoří
Dojem z vystavených Dokoupilových obrazů by se dal přirovnat k zafoukání větru, po němž zůstává intenzivně ovanutá kůže, ale je velmi těžké z takového pocitu vyjít bez použití obligátního "jako". Ne že by to nešlo. Jenže neblížili bychom se pak pokoutně k něčemu, čemu se malíř sám brání, tedy k jakémusi kádrování obrazů?
Čtěte také:
Stylový nomád Jiří Georg Dokoupil se zastavil na Hradě
V samotném základu jsou Dokoupilova plátna vlastně dovětek něčeho nanejvýš efemérního, jako je právě plamen, zapráskání bičem či splasknutí bubliny, po které zbude jen prchavá dutá ozvěna a barevný šplíchanec. Ostatně i po těch filmech, jejichž nahuštění v sobě skrývá naddimenzovanou rychlost převíjení, zbývají akorát ty barevné šmouhy....
Obrazy, povětšinou něco trvanlivého, se v Dokoupilově podání představují jako usazeniny událostí, které po sobě zanechaly tvar a podobu, již ze sebe strhávají jako fosilizovanou masku a samy unikají zobrazení.
Po bičích zůstávají černé stopy, leč co hledat na konci biče jiného než ostré zapráskání, popřípadě bolest, tedy něco principiálně unikajícího nebo příliš palčivého, než abychom tomu mohli dát formu?
Oheň po sobě zanechává saze a napuštěná bublina barvu, obojí jako povlak zániku a vznášení, které do obrazu spadne jako zplihlý padák na zem.
Leč jak vnímat obraz nad svíčkou (obraz, který především sám nehoří) než ve světle zmizevší hrozby něčeho, co se obrazu především vůbec nesmí dotknout a co v tomto ohledu ani nemůže mít nějakou podobu? A co právě v podobě (tváře, těla, ulice) nachází nejkrajnější pečeť vlastního vyprchání?
Vynálezce světoběžník
Aby však nevznikla mýlka. V rámci širšího pohledu na umělcovo dílo se nejedná o stěžejní téma - tedy pokud je nerozšíříme na obecnou snahu překračovat hranice malby právě takovým směrem, že už se o malbě ani nedá hovořit. Sám Dokoupil ostatně před lety v rozhovoru pro časopis Reflex podotkl, že pro sebe malbu "vyčerpal".
U Dokoupila je každopádně zarážející býčí vytrvalost, se kterou vyhledává či přímo vynalézá technologie, prostřednictvím kterých může obraz vzniknout. A vše ostatní jako by se odvíjelo právě od této posedlosti: nejprve nalézt správné kostky a pak teprve sledovat, co to hodí a začít s tím pracovat.
Paralelně s touto snahou Dokoupil cestuje, vyhledává impulsy, migruje z Evropy do Ameriky a nazpět a stejně tak v rámci rozvíjených technik absorbuje staré mistry i modernu, klasické motivy i kýč. Výsledkem je postmoderní mnohovrstevnatost rámovaná přiznanou snahou o krásu v neokoukaném kabátě. Může to vést i k samoúčelné ironii, ale nebuďme škarohlídi.
Je pak skoro až příznačné, že před Dokoupilovými obrazy lze mluvit o lecčems a stejně tak v nich lze nacházet řadu podnětů k domýšlení; asi tak jako nad šrajtoflí chlapa, který zmizel z kupé a nechal po sobě několik pasů, ale žádnou občanku.
Dokoupil 100. Jízdárna Pražského hradu. Koncepce Bruno Bischofberger, Andrea Caratsch. Výstava se koná do 23. května 2010.
