„Do vedení Národní galerie by se teď hlásil jen dobrodruh,“ říká Jiří Fajt

V rozhovoru přišla řeč také na politiky, kteří hrají (nebo hráli) v kulturním životě Prahy zásadní roli, stejně jako na overturismus nebo zapeklitosti financování tak významné kulturní instituce, jakou je Národní galerie.

Na výstavě Fragmenty paměti se nesmí vůbec fotit, je to tak?

Na přání vlastníka Svatovítského pokladu a hlavního zapůjčitele, Metropolitní kapituly u sv. Víta, nelze předměty z tohoto pokladu fotit. To mě překvapilo, protože v Drážďanech focení nebylo omezováno. Na pražské výstavě se tedy může fotit mimo pavilon s katedrálním pokladem. A Pražský hrad jako pořadatel přání hlavního zapůjčitele musí vyslyšet.

I přesto se fotky sakrálních předmětů dostávají v různé podobě na veřejnost, ať v knihách či digitálních formátech. A výstava tímto omezením přichází o jeden z nejúčinnějších marketingových nástrojů: sociální sítě, na nichž fotky z mobilů působí jako silný propagační multiplikátor.

Zobrazit
7 fotografií

Tématem výstavy bylo propojení minulostí se současností. Sám jste i dřív uvedl, že cílem bylo oslovení co největšího počtu lidí. Povedlo se to?

Zatím nemám statistiku návštěvnosti, jak ale pravidelně sleduji pohyb na výstavě, obávám se, že nebude nikterak vysoká. Možná se Pražský hrad ještě nezbavil odéru dob nedávno minulých, kdy za předchozích dvou prezidentů Klause a Zemana z Hradu zmizela atraktivní kultura, která by stála za pozornost. Na Hrad se tehdy prostě nechodilo, nebylo proč.

Z mé zkušenosti výstavy podobného tématu ve Valdštejnské jízdárně dokázaly upoutat pozornost i stovky tisíc diváků. Této metě asi zůstaneme teď vzdáleni, i když v posledních dnech před koncem výstavy dochází opozdilci. Jisté je, že Pražský hrad si bude muset svoje místo na výsluní kulturních institucí vybudovat. A bude zapotřebí zamyslet se i nad tím, jak posílit marketingovou podporu hradních kulturních aktivit.

Snažíte se o popularizaci galerií?

Určitě. Pod tím pojmem rozumím zejména snahu o zpřístupnění komplexních a náročných témat srozumitelným způsobem. Hodně řeším to, jak propojovat staré s moderním, jak oživit umění starých mistrů pro současnou generaci. Nestačí ho totiž postavit na sokl a chodit kolem něj po špičkách. Musíme se snažit o kontextualizaci. Jedině tak dokážeme ve středověkých nebo barokních dílech probudit akcenty promlouvající současným jazykem a oslovující současnou společnost. Obecně pak platí, že mladí mají otevřenější vztah k současnému umění, a naopak starší generace cítí silnější náklonnost k tomu staršímu. A propojením těchto dvou uměleckých komplexů dokážeme oslovit širší spektrum návštěvnické veřejnosti a otevírat nové horizonty.

Aktuálně jsou trendem výstavy, kde se nabízí hodně interakce s uměním a generování vizuálně zajímavého obsahu na sociální sítě za okaté účasti sponzorů. Ale obsahově jsou takové akce možná prázdné.

To máte pravdu. Kvalitní výstavy především ve veřejných institucích nesmějí rezignovat na obsah, na jasně strukturované poselství přístupné i laickému návštěvníkovi. Na straně druhé se setkáváme s bombastickými komerčními projekty, za nimiž moc obsahu není, pouze zjevná snaha ošálit a vydělat. To není následováníhodný příklad. Nicméně z těchto projektů si lze brát příklad v intenzitě marketingové podpory a účinné propagaci. Je totiž běžné, že muzea s vypětím organizačních i finančních sil dokážou dotáhnout přípravu výstavy ke slavnostnímu zahájení, pak si oddechnou a mají za to, že vše již zvládli. Vernisáží ale teprve začíná druhá fáze doprovodných aktivit a soustavného intenzivního marketingu. A na to už nezbývají lidské ani finanční kapacity. Podobný problém řeší i kolegové za našimi hranicemi. Znám to dobře z Drážďan.

První položkou při přípravě výstavy, která se jeví jako zbytná, je právě marketingový a komunikační rozpočet. To ale není dobře. Oslabeným marketingem se v důsledku ochuzuje pořadatel sám, neboť limituje návratnost vlastní investice. Tuto situaci znám z obou stran, jako zástupce pořadatele i jako autor výstavy. Přitom se ale pohybujeme v kruhu: chcete mít atraktivní výstup s řadou mimořádných (zahraničních) zápůjček, jejichž dovezení a pojištění nejvíce zatěžuje výstavní rozpočty. Někdy je tak lepší například nepřijmout nějakou zápůjčku a ušetřené peníze investovat do propagace. Když něco (ne)přivezete třeba z USA, tak můžete šetřit v řádech milionů. Když se lidi o výstavě nedozvědí, tak nepřijdou. A pro lidi se ty výstavy dělají, pro koho jiného.

To se týká i Národní galerie, kde jsme roky slýchali mantru, že nejsou peníze?

Tam je to komplikovanější. Za mého ředitelování jsme taky neměli od státu peníze, museli jsme si je vydělat sami. Galerie je totiž jedinou národní kulturní institucí, jejíž příspěvek na provoz nebyl od počátku 90. let 20. stol. podstatně navýšen. Je těžce podfinancovaná. Tehdejší příspěvek se za mého působení v letech 2014 až 2019 pohyboval někde mezi 210 a 230 miliony korun. Podle současného ministra má dnes galerie kolem 300 milionů. Takové navýšení ani neodráží inflaci z posledních let. Galerie ale zároveň nemusí mít pořád jenom nataženou ruku směrem ke státu. Má silný komerční potenciál, který ale musí být schopna využívat. A nemám úplně dojem, že by tak konala.

Za mě jsme začínali s kontrolou starých komerčních smluv, které byly krajně nevýhodné pro galerii, zejména restaurační provozy. Smlouvy jsme vypovídali a vypisovali nové soutěže na komerční pronájem prostor v galerijních budovách. Za kvalitnější služby v nových gastroprovozech jsme dokonce získávali mnohem vyšší příjmy. Současně jsme přehledně strukturovali nabídku pronájmu galerijních prostor pro jednorázové korporátní aktivity. Od samého začátku mi bylo jasné, že se galerie musí stát i atraktivní institucí s mezinárodním programem, o které se mluví na veřejnosti. To byl základní předpoklad k tomu, aby se galerie dostala do zorného úhlu finančně silných institucí, pro které jsme pak modelovali individuální sponzorský program.

Při mém příchodu v galerii neexistoval žádný výstavní program. Okamžitě jsme tedy zahájili práci na něm a doplnili ho úspěšnými grand openingy, kterými se každoročně otevírala jarní a podzimní výstavní sezona. Vedle toho jsme umožnili vstup zdarma pro mladou generaci do 26 let. Díky kvalitnímu výstavnímu programu měla galerie v roce 2019, tedy když jsem byl „odejit“, trojnásobnou návštěvnost oproti roku 2014 (přes 700 000 platících návštěvníků). A tendence byla stoupající. Na program jsme ročně byli schopni vydávat přes 100 milionů výhradně vlastními aktivitami vydělaných korun.

Takže byly „za vás“ za určitých podmínek běžné vstupy zdarma?

Ano, například openingy byly zdarma. Konaly se ve Veletržním paláci, který považuji za zlaté rouno Národní galerie. Ten dům má obrovský potenciál. Tehdy na naše vernisáže běžně chodilo 8000 až 10 000 lidí za jeden večer. Všude hrála skvělá muzika (Vladimír Mišík, Goran Bregovič a řada dalších) a malá dvorana se přitom proměňovala v taneční parket. Na naše grand openingy se jezdili dívat i kolegové ze zahraničí. Bavilo mě potkávat na chodbách nadšené návštěvníky. Často jsem od nich slýchával, že nevěřili, že něco takového v Praze zažijí, a že jsou rádi, že už nemusejí za výstavami jezdit do Vídně nebo Berlína.

Samozřejmě toto byl i pro mě obrovský stimul, v těchto chvílích jsem si snad nejzřetelněji uvědomoval smysl naší práce a význam kultury pro zdraví a úroveň společnosti. A galerie se takto propisovala do veřejného prostoru a začaly si jí všímat korporace. Během relativně krátké doby jsme tak dokázali vytvořit silný klub partnerů; v roce 2019 jsme od nich získávali kolem 40 milionů ročně, v jednání se ale tou dobou nacházela další podpora ve dvojnásobné výši. Absentující podporu státu jsme tedy takovým způsobem tehdy dokázali nahradit. Tento potenciál galerie neztratila, jenom ho musí znovu uchopit a využít.

Dnes ale výtvarné umění i díky „neviditelnosti“ Národní galerie takřka zmizelo z veřejného prostoru, což je velký problém. Promyšlený sponzorský program dnes má málokterá kulturní instituce, dobrým příkladem může být Česká filharmonie. Mnohdy si vrcholoví představitelé institucí neuvědomují, že jejich prvořadným úkolem je sehnat peníze pro svou instituci. Ano, je pohodlnější stěžovat si na nepřízeň státu. To ale nijak nevyvazuje stát ze zodpovědnosti za podporu kultury. Tak daleko však česká politika ještě nedozrála, ba naopak. Jsme svědky nekoncepčních a nepochopitelných politických zásahů do kulturního biotopu, jehož stabilita je křehká a zranitelná.

Související

„Obrazy se mi zjevovaly z nepředvídatelného gesta,“ říká Jiří David o svých malbách

Využíváme dost potenciálu turismu?

Na to není jednoduchá odpověď. Pražský hrad ročně navštíví přes devět milionů turistů, většinou zahraničních, a z nich asi 2,7 milionu si koupí alespoň jeden návštěvnický okruh. Na naší výstavě v Jízdárně Pražského hradu jsem ale viděl zahraničních návštěvníků minimum. A nedomnívám se, že by to bylo neatraktivností tématu.

Možná by ta výstava mohla být součástí jednoho z okruhů...

Například, možností je celá řada. Trvalo třeba dlouhou dobu, než se informace o výstavě Fragmenty paměti vůbec dostala do hradních infocenter (sic?!). Snad tedy příští výstava bude již umět lépe využívat těchto „domácích“ synergických efektů.

Když tu máme tak enormní kulturní lokace, jako například šest budov Národní galerie, neměli bychom konečně Prahu turistům komunikovat jako kulturní velmoc? Národní galerii jako druhý Louvre, kam se chodí, protože to prostě k Paříži patří?

To by byl samozřejmě ideál. O změnu brandu hlavního města se usilovně snaží Prague City Tourism s Janou Adamcovou a jejím týmem. Je zpracovaný koncepční manuál, jak má Praha postupovat při zkvalitňování nabídky služeb, aby se stala vyhledávanou destinací návštěvníků ze střední a vyšší třídy. Ti na programu mívají návštěvu kulturních zařízení. Běžný turista v současnosti přeběhne Karlův most, vyfotí se před ním, rychle projde Pražským hradem a spěchá na pivo. Je smutné pozorovat, jak se Praha podbízí a nechává vydělávat hochštaplery na rostoucí turistické oblibě hlavního města. Zásadně negativní roli ve snaze o transformaci turismu v Praze sehrává komunální politika. Hlavní město se dosud odmítá zabývat negativními dopady overturismu. Praha ústy některých politiků dokonce overturismus relativizuje, ačkoliv v jiných metropolích se jím samosprávy již dávno zabývají.

V Praze je zapotřebí řešit regulaci krátkodobého ubytování, které způsobuje vylidňování historického centra. Praha 1 měla v roce 1992 49 tisíc obyvatel, dneska jich je 13 tisíc! Strašná statistika. A přesto pokaždé před volbami slyšíme hlasité proklamace komunálních politiků, co všechno udělají pro udržení rezidentů v centru Prahy. Slibem takzvaně neurazíš, ale realita vypadá úplně jinak. A tak mladí lidé neustále nemají jak vyřešit svou bytovou otázku, ačkoliv by se rádi v historickém centru usadili. Namísto toho se procházíme ulicemi s neony ozářenými výlohami s tvrdým alkoholem, kýčovitými suvenýry a ruskými bábuškami, a zcela bez povšimnutí úřadů necháváme žít prapodivné obchody se zdraví poškozujícími konopnými náhražkami… a navíc mnohdy v městských domech. Koho rozumného ale tohle zajímá?

Související

K orloji ne, radši do knihovny nebo na "Bobří ostrov". Sítě mění turismus i v Praze

Vy byste do vedení Národní galerie opravdu znovu nešel? Kvůli rozhodovacím pravomocem ministerstva a státu?

Ne, nešel. Důvody jsou ale komplexnější. Podle mého je totiž důležité usilovat o to, aby se politika co nejvíce vzdálila od odborných kulturních institucí. V osekané podobě alespoň nedávno prošel zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře, který jsme se snažili s Honzou Burianem z Národního divadla léta prosadit. To je jistě první krok správným směrem. Přistoupení k zákonu znamená vznik správních rad, které budou jmenovat a odvolávat ředitele. Tak se omezí nekvalifikované a zpolitizované rozhodování jednotlivce.

Teď je to tak, že ministr kultury něco řekne a tím je rozhodnuto?

Ano, tak to je. Statut příspěvkových organizací, kterými jsou všechny dnešní národní kulturní instituce, správní rady nezná. A tak je v několika případech nahrazuje nicotnou náhražkou tzv. garančních rad. Ani jejich existence ale nemění nic na tom, že nakonec je vše zcela v rukou ministra. Ten může odvolat ředitele organizace kdykoliv, a dokonce bez udání důvodu. To jsem ostatně poznal na vlastní kůži. Na mojí okamžité písemné výpovědi v roce 2019 žádný důvod uveden nebyl. Jenom mediálně před běžícími kamerami na mě byla podána dvě trestní oznámení, která policie následně odložila. A další ministr se mi pak jménem České republiky omluvil za bezdůvodnou výpověď.

Žádné hlasování?

Ne, pouze rozhodnutí povolného ministra Staňka, kterého tenkrát za ruku držel prezident Zeman. To ale jsou situace, do nichž se rozumně uvažující člověk nechce dostat. Proto je důležité, aby se systém příspěvkových organizací změnil na instituce veřejné služby. Schválený zákon je pouze přístupový, nikoliv povinný. Kupodivu se k němu, pokud vím, hlásí jen málo institucí. Je za tím snad obava managementu z větších kompetencí, a tudíž i větší zodpovědnosti? Zároveň ale asi ani ministerstvo se nebude chtít vzdát pravomocí zasahovat do dění v těchto institucích. Takže jsem hodně zvědavý, kolik institucí se nakonec vydá samostatnější cestou proměny v instituci veřejné služby.

Související

„Žádáme vysvětlení.“ Odboráři z Národní galerie zaslali Klempířovi otevřený dopis

Jaký máte názor na současné počínání ministerstva kultury? Ať už ohledně Národní galerie nebo veřejnoprávních médií.

To souvisí s tím, jak současná vládní garnitura vnímá svoji roli při prosazování veřejného zájmu, kterému mají sloužit. Spíš to vypadá na dobývání „nepřátelského“ území. Samozřejmě mají v hledáčku veřejnoprávní média. Můžeme sledovat, jak hluboko jim v žaludku leží kritičtí novináři a jak rádi by veřejnoprávní média dostali pod kontrolu, aby je mohli v zásadních otázkách korupčního chování a střetu zájmů umlčet. A jestliže pak říkají, že se zásahem do financování veřejnoprávních médií nic nezmění, že bude zachována jejich autonomie, jsou to jen úhybné manévry. Jestli se nic nemění, tak proč to tedy chtějí měnit?

O co jde podle vás ministerstvu s Národní galerií? Jakou mají vizi?

Ministerstvo nikdy nemělo jasnou vizi. I když by alespoň rámcově měl zřizovatel vědět, kam chce instituci posunout. Může třeba požadovat, aby za deset let byla Národní galerie důvěryhodným partnerem na mezinárodní muzejní scéně. Pro to ale také musí vytvořit odpovídající podmínky. A pokud jde o zrušené výběrové řízení na generálního ředitele Národní galerie, nerozumím tomu, proč se takto rozhodli. Podle mého za tím byla nenaplněná politická domluva, ale mohu se mýlit. S obhajobou svého rozhodnutí ministerstvo přišlo až s odstupem, kdy vše svádělo na slabý mezinárodní kontext v koncepcích uchazečů. To ale mělo být specifikováno již v podmínkách vypisované pozice. Současná situace tak poškozuje uchazeče a galerii navíc vrhá do delšího období vnitřní nejistoty.

A čekání na zahraničního spasitele? To se už jednou neosvědčilo a profesionál s mezinárodním renomé nepřijde, hlavně kvůli platu. Nastalá situace pak vysílá hrozně negativní signál o tom, jak vachrlatá může být pozice těch, kteří se rozhodnou do toho jít. Nastupovat do galerie za těchto podmínek pak může jenom někdo s hodně rozvinutým smyslem pro dobrodružství.

Co vaše další plány? Chystáte výstavu Jana Švankmajera?

Výstava Fragmenty paměti bude s pozměněnou koncepcí cestovat na další místo, do Židovského muzea v New Yorku. Sakrální křesťanské předměty tam budeme vystavovat po boku ceremoniálních židovských objektů. Ojedinělé a důležité téma zvláště v době, kdy jsme svědky spíše sváření náboženských kultur. V září tohoto roku zahájíme takovýto vpravdě ekumenický projekt. Moc se na to těším.

Kromě toho jsme předběžně domluveni s Janem Švankmajerem na prezentaci jeho dosud nikdy nevystavené sbírky. Po vzoru André Bretona je totiž i náruživým sběratelem rozličných objektů s výraznou imaginativní silou. Přitom jde jak o vysoké umění, o práce řemeslné povahy, tak i o laické výtvarné projevy. Jeho sbírka zahrnuje skvostné kusy španělského a nizozemského nábytku 16. a 17. století, je v ní řada fascinujících památek z Afriky, Oceánie nebo Japonska. Jsem přesvědčený o tom, že to bude pravý gejzír nefalšované imaginace.

Budete dál spolupracovat s Pražským hradem?

Ano a rád. Jsme v jednání o nutnosti přípravy nové expozice o dějinách Pražského hradu a české státnosti ve starém královském paláci. Jinak v areálu Pražského hradu se také bude připravovat nová umělecká instituce ve vyprázdněných prostorách někdejšího kláštera benediktinek u sv. Jiří. Takže spolupráce s Pražským hradem bude v různých formátech pokračovat dále.