Divoši v české holírně zbytečně namydlili i Topola

Saša Hrbotický
8. 6. 2011 9:00
J. A. Pitínský nastudoval v Národním Konec masopustu
Foto: ND Viktor Kronbauer

Recenze - Požadavek na vyrovnání se s minulostí se už dávno změnil i v ohraný refrén, jímž se zaštiťuje nejeden umělecký pokus. A přitom někdy stačí zapátrat v rodinném stříbře. Přesně jako to učinila dramaturgie Národního divadla, když se rozvzpomněla na Josefa Topola a jeho Konec masopustu.

Básnivá divadelní balada odehrávající se na počátku 60. let minulého století (premiéra se konala v roce 1963 v Olomouci, o rok později došlo na uvedení ve Zlaté kapličce) ani s odstupem času neztrácí na kráse. V rovině čistě politické pak stále překvapuje nekompromisním, deziluzivním pohledem na realitu kolektivizované vesnice. Potud by se dal návrat k Topolovi kvitovat s povděkem. Rozpaky ale vyvolává způsob, jímž k němu přistoupil režisér J. A. Pitínský.

Foto: ND Viktor Kronbauer

Topol ve svém životním opusu propojil lidské osudy zasažené komunistickou ideologií a dozvuky války s atmosférou masopustního reje, a učinil tak s neobvyklou kompoziční rafinovaností. Realita a hra se u něj proplétají a doplňují až k trpkému rozuzlení. V centru pozornosti stojí několik osob; každá má konkrétní příběh, každá v sobě nese symbolický náboj.

Prim hraje poslední soukromně hospodařící rolník Král. Za ním přijíždí Tajemník, aby ho přiměl ke vstupu do družstva. Král vzdoruje, neboť se cítí zavázán odkazu rodičů, a bezděčně tím strhává do izolace své potomky, po lásce toužící Marii a retardovaného Jindřicha. Bezuzdná masopustní maškaráda spustí tragédii, jejíž obětí se stane právě Králův syn.

Bůhví, proč došel Pitínský k názoru, že drama s evidentně nadčasovým přesahem nelze hrát  se stejnými akcenty jako v šedesátých letech, a pokusil se o aktualizaci, jež se projevuje se v posunech charakterů i v okázale zběsilé stylizaci scény a kostýmů. Zároveň ještě vytkl před závorku motiv smrti, jenž je v  textu tak jako tak latentně přítomný.

Za určující prostor první poloviny inscenace Pitínský zvolil venkovské holičství - „holírnu, ve které se všechno smí", snad coby zrcadlo rozbředlé české společnosti. Má to jistou logiku, neboť holič přezdívaný Smrťák tahá za nitky masopustního běsnění a právě u něj v podniku se ostatní aktéři potkávají.

Foto: ND Viktor Kronbauer

Dokážu si představit, že naddimanezovaný prostor holírny s dvěma řadami zrcadel a židlí by mohl dobře fungovat v  odlidštěném existenciálním dramatu. Ve venkovské baladě se spoustou ztišených scén ale trčí jako výstřední gesto.

Totálním úletem je pak výtvarné pojetí maškar v podání studentů DAMU. U Topola jsou důsledně rozlišovány (kovboj, medvědář, šašek, bába s nůší), tady se mění v masu polonahých divochů s šišatými hlavami; jejich vpády na scénu jsou zpočátku překvapivé, ale poté děj stále víc retardují a znepřehledňují.

Překombinovaná barevná symbolika, v níž lze dešifrovat třeba odkazy na národní barvy (modrý Tajemník, červený Předseda, bílý Smrťák), působí víc ornamentálně než objevně, stejně jako gigantické plátno s rafaelovskou Sixtinskou Madonou, které věnuje bývalá majitelka realit paní Pražka Smrťákově sestře Věře. Hudba Vladimíra Franze obsáhne širokou škálu stylů od osudových ruchů přes zpívané sbory až po ohlasy dobového twistu. Jen je jí v představení rušivě mnoho; stejně jako navršených metafor.

Jaká úleva pro oko i ucho, když se ve po přestávce dočkáme komorních, ničím nerušených dialogů v mistrovské interpretaci Igora Bareše (Král) a Aloise Švehlíka (Cihlář) či jímavých setkání Krále s  dospívajícími potomky. Rázem jako by se poodhalil přidušený herecký potenciál první scény. Objevem inscenace je student DAMU Filip Kaňkovský, jenž vysmívanému prosťáčkovi Jindřichovi vtiskl zpola dětskou naivitu a odzbrojující citovost.

Foto: ND Viktor Kronbauer

Foto: ND Viktor Kronbauer

Životnou figuru osamělé Smrťákovy sestry Věry vytvořila Kateřina Holánová, jako rázný Husar upoutá precizním pohybovým i verbálním projevem Filip Rajmont. Neřešitelný úkol režisér postavil před Vladislava Beneše v roli Smrťáka, když se nechal ovlivnit „kádrovým profilem" postavy, a ne autorským záměrem.

Bývalému živnostníkovi a osnovateli vesnické zábavy odebral záporný náboj, čímž hru připravil o významnou linii a přirozený zdroj dramatického napětí. Benešův Smrťák působí zkraje sympaticky jako trochu potměšilý, ale laskavý strůjce taškařic, postupně se však stává nečitelným, zbytečným statistou ve vycpaném trikotu a s bujnou parukou na hlavě.

Škoda, že se Pitínský při Konci masopustu neubíral podobnou cestou jako před lety u Maryši bratří Mrštíků. Tehdy ho evidentně víc zajímaly vztahy mezi postavami, zatímco scénických a výtvarných efektů si dopřával střídmě a účinně. Tentokrát se natolik opájel vlastními vizemi, až se mu z jeviště vytratilo básníkovo poselství. Naštěstí ne docela.

Josef Topol: Konec masopustu. Režie: J. A. Pitínský. Scéna: Tomáš Rusín. Kostýmy: Jana Preková. Hudba: Vladimír Franz. Premiéra 26. 5. 2011 v Národním divadle v Praze. Hodnocení: 50 %.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

Aktualizováno před 24 minutami

V centru Minsku se upálil člověk, motiv jeho činu zatím není znám

V centru běloruského hlavního města Minsku se před sídlem vlády zapálil muž, uvedl v pátek nezávislý server Tut.by s odvoláním na očitá svědectví a pořízené snímky a videa. Zraněného odvezla do nemocnice sanitka. "Zatím nemáme informace, že by někdo zemřel," řekla mluvčí ministerstva vnitra Olga Čemodanovová podle agentury Interfax.

Ministerstvo zdravotnictví uvedlo, že zraněný je v bezvědomí a podle prvního vyšetření záchranářů utrpěl popáleniny na více než 50 procentech těla. "Pětatřicetiletý muž se polil nezjištěnou tekutinou a pak se zapálil. Plameny uhasili kolemjdoucí a policisté," uvedli vyšetřovatelé podle Tut.by. O totožnosti a motivech zraněného se zatím neobjevily podrobnější informace.

Zdroj: ČTK
před 1 hodinou

Opoziční ODS, KDU-ČSL a TOP 09 budou usilovat o zřízení sněmovní vyšetřovací komise k havárii na Bečvě. Pokud neuspějí, založí expertní tým.

Zdroj: ČTK
Další zprávy