Děti by si měly osahat nebezpečí. Malíř Janovský otevřel Betonovou zahradu

Děti by si měly osahat nebezpečí. Malíř Janovský otevřel Betonovou zahradu
...
Snímek z výstavy Betonová zahrada.
...
...
Foto: Tomáš Rasl
Ondřej Horák Ondřej Horák
1. 4. 2022 12:00
Jeho obrazy působí jako záběry zprostřed filmů, kdy divák netuší, co jim předcházelo ani co bude následovat. Alšova jihočeská galerie otevřela Betonovou zahradu, první velkou sólovou výstavu sedmatřicetiletého Jakuba Janovského.

"Spoustu mých vrstevníků si na tom vyrazilo zuby a zlámalo nohy," vypráví před oprýskanou kovovou konstrukcí ve tvaru glóbu, uvnitř níž je uvězněna socha chlapce z betonu. Jde o jednu z prolézaček, které za socialismu stávaly na prostranstvích a dětských hřištích. "Vražedná nebyla ani tak tahle zeměkoule jako spíš most. Mělo se přes něj ručkovat, jenže my jsme po něm samozřejmě chodili, občas někdo propadl a narazil si určité partie," vzpomíná.

Novogotický sál Zámecké jízdárny v Hluboké nad Vltavou, kde se výstava koná, Jakub Janovský proměnil ve fantaskní hřiště. Akorát že místo dětského smíchu jím zní šum staré televize, která je součástí instalace.

Výjimečnou přehlídku ruské avantgardy zde vystřídaly výjevy dobrodružství, zastřené nostalgie a nevyřčeného nebezpečí. Betonová zahrada je dosud největší samostatnou výstavou autora, který se narodil v Jihlavě a od studií na Akademii výtvarných umění žije v Praze.

Své obrazy, koláže a smalty také poprvé doplnil ucelenou sérií plastik. "Chtěl jsem, aby aktéři z obrazů vystoupili do prostoru a došlo ke komunikaci mezi obrazem a sochou," vysvětluje. S hlínou začal intenzivněji pracovat přibližně před dvěma lety a jeho plastiky jsou přinejmenším působivé, zvlášť když uvážíme, že je sochař samouk.

Betonová zahrada představuje alegorii dětských let strávených uprostřed panelové džungle. Zároveň ji lze číst jako další ze symptomů přehodnocení architektury 70. let minulého století. "Vyrůstal jsem v paneláku stejně jako moji prarodiče, s nimiž jsem trávil hodně času. Tohle bylo naše dětství, zažil jsem to," rozhlíží se Janovský. "A částečně je to i moje dospělost," dodává umělec patřící ke generaci, jež panelová sídliště už nechápe jako "králíkárny".

Ve strohé, ale funkční architektuře objevili dnešní třicátníci kouzlo. S nostalgií vzpomínají na umělecká díla, která nově vznikající urbanistické komplexy zdobila, zašlé "vetřelce a volavky" hledají a obdivují během komentovaných prohlídek.

Podle Janovského stejnou kvalitou disponují i typizované herní prvky, jako jsou zeměkoule, "áčka", mosty a další prolézačky. "Bývají rozměrné, ale zároveň subtilní. Jsou chytře zasazené do prostředí, fungují průhledově, a proto se i blbě fotí," pochvaluje si eleganci staveb z tenkých kovových trubek.

Snímek z výstavy Betonová zahrada.
Snímek z výstavy Betonová zahrada. | Foto: Tomáš Rasl

Dekapitace prolézačkou

Vedle zeměkoule s chlapcem visí nenápadný, černobílý obraz s výjevem dívky hledící do betonové skruže naplněné vodou. Plátno se jmenuje Aldo podle známého nizozemského architekta z 20. století, výrazné figury strukturalismu. Aldo van Eyck se proslavil mimo jiné komplexními herními konstrukcemi a právě v jeho práci vidí Janovský kořeny typizovaných prolézaček, které v Československu začaly růst během masové výstavby sídlišť.

"Těch přístupů bylo několik. Jedna inspirační vlna přišla z východu, další ze Spojených států. Například Richard Dattner navrhoval vynikající prolézačky. Tuzemští průmysloví designéři si vybrali prvky ozkoušené v zahraničí a snažili se do nich vložit vlastní uměleckou hodnotu. Což se povedlo," míní.

Výtvarník Jakub Janovský.
Výtvarník Jakub Janovský. | Foto: Tomáš Rasl

Podle něj už moderní herní prvky tyto kvality nenesou. "Dnešní konstrukce z dřeva a plastů se snaží se být co nejbezpečnější. Jenže jsou mohutné, chybí jim hravost a moment překvapení," říká. Pocit bezpečí je podle malíře beztak iluzorní, navíc se může minout účinkem.

"Dítě se může stejně tak zrasit na schodech. Tomu se rodič úplně neubrání. Děti by si měly nebezpečí osahat a prožít. Pokud to neudělají, nepoznají, kde je míra," říká umělec, na jehož obrazech některé prolézačky působí jako popravčí stroje. Krev z nich sice neteče, bolest jen naznačují, konotace jsou přesto někdy až brutální.

"Měl jsem rád obrácené písmeno U, uprostřed má otvor, kterým se dá prolézat. Takže jsme si v něm hráli na dekapitaci. Byla to skvělá gilotina," usmívá se Janovský. Podobný výjev namaloval už v roce 2019 na plátně nazvaném Až naprší a uschne. Momentálně je k vidění na skupinové výstavě Nadějné vyhlídky v pražské galerii DOX.

Umřela, nebo jen spí?

Motiv hry v nebezpečném terénu provází Jakuba Janovského už roky. Jako kluk si čmáral dětské hrdiny, během pražských studií se přestěhoval do ateliérů dnes už neexistujícího kolektivu Trafačka, načež mu uhranula postindustriální krajina pražských Vysočan a okolí. Prozkoumával opuštěné fabriky, maloval v demoličních výměrech, občas na něj ochranka pustila psa.

Vytvářel street art, který měl zůstat skryt v budovách určených ke stržení. Ať už šlo o démony, potetované tvory lidského vzezření či jiné surrealistické bytosti, už tehdy byla z jeho rukopisu cítit vášeň pro figuru. Ta je pro Janovského zásadní stále. V Betonové zahradě si hraje s detaily, jež dokážou změnit řeč těla, a tedy i celý příběh.

Snímek z výstavy Betonová zahrada.
Snímek z výstavy Betonová zahrada. | Foto: Tomáš Rasl

"Původně měla obě ruce složené na prsou, nakonec jsem jí ale pravou natáhl podél těla," vypráví nad sochou dívky, jejíž obličej přikrývá těžká kniha. Sochu jménem Spící zamýšlel jako parafrázi funerálních plastik, jež se výjimečně objevují na náhrobcích, ale "aby nevypadala úplně jako mrtvá, knihou jsem ji uvedl do odpočinkové polohy a celé vyznění snad odlehčil".

Vedle holky z betonu je vidět důlek v podlaze, Janovskému se totiž podařilo upustit původní odlitek na zem. "Prasklina jí šla přes srdce. Vypadalo to pěkně, ale byl by to jen další prvek destrukce, v tomhle případě už nežádoucí," snaží se vysvětlit hranu, na níž se jeho příběhy rozchází do všech směrů. I díky tomu mu publikum často nabízí interpretace, které vůbec nepromýšlel.

Pouze na dvou plátnech z výstavy je vidět figurám do obličeje. Děti jsou navlečené do skafandrů, zakrývají si obličej nebo stojí zády. Jako by obrazy prostupovalo všudypřítomné záření, možná je to radiace, rozhodně ale předtucha čehosi zlého. Autor se narodil dva roky před výbuchem černobylské jaderné elektrárny a jako mileniál si úzkost studené války pamatuje především zprostředkovaně. Ve svém díle ji ale artikuluje na konkrétních vzpomínkách a artefaktech.

"Čistil jsem na ní houby, lezl jsem po ní, znám ji odmala. Když jsme loni bourali chatu, po spoustě letech jsem ji objevil," říká o stoličce, která vévodí propagačním materiálům výstavy. "Pochází z Klobouček u Bučovic na Moravě, kde bydlela moje prababička. Máma mi ji nechtěla dát, tak jsem si ji musel pro sebe alespoň nakreslit ve smaltu," vysvětluje.

Konkrétní vzpomínky nesou i další díla. Hned třikrát se v Betonové zahradě objevuje obstarožní televize. Plátno nazvané Monoskop dává vzpomenout na geometrický obrazec, jenž sloužil pro seřízení obrazovky, spíš ale fungoval jako symbol konce zábavy. "Televize byla za odměnu," vzpomíná Janovský, kterak vídal monoskop ráno před vysíláním pohádek.

Jinde televizi používá coby symbol levné zábavy, na plátně TV přístroj působí jako vyjedená lednice. "Je to ilustrace vyprázdněnosti masmédií, což je trochu klišé," odmlčí se malíř. "Jenže ono v té televizi fakt nic není," pokrčí rameny.

Aby scénu trochu odlehčil, přes prázdnou obrazovku namaloval zdobený přehoz. "Babička mojí ženy má televizi s bílou dečkou dodnes doma. Aby se na televizi neprášilo. Protože televize je drahý přístroj," akcentuje generační rozdíly.

Vybrousit paměťové vrstvy

Dalším motivem táhnoucím se Janovského tvorbou je oživování věcí na odpis. Ať už šlo o zdi určené ke stržení, koláže ze strhaných billboardů, které v Hluboké visí na autentické retro tapetě ze 70. let, nebo rozpadající se boty. Ty v ateliéru nosí už roky, protože je nedokáže vyhodit.

Z Janovského se v posledních letech stal sběratel, všemi možnými kanály shání staré kusy železa. Zeměkouli, jež je vizuálním středobodem exhibice, kdesi odřezal a obrousil. "Chtěl jsem se dostat na původní barvu a odkrýt paměťové vrstvy. Podobně jako u výmalby ve starém baráku, kde se přes světle zelenou dostaneš na meruňkovou a dál."

Snímek z výstavy Betonová zahrada.
Snímek z výstavy Betonová zahrada. | Foto: Tomáš Rasl

Menší prolézačku, na niž v Hluboké navěsil kalhoty a triko obalené barvenou sádrou, odkoupil od paní z pražské čtvrti Braník, jejíž děti už odrostly. "Drtivá většina mi ale proteče mezi prsty a končí na skládce. Třeba loni jsem na Černém Mostě našel dvě konstrukce, a než jsem zjistil, kdo je vlastní, byly pryč," vzpomíná.

Podobný osud potkal kolotoč z jihlavského sídliště Zahradní. Zachycuje ho videosmyčka ve staré televizi u vchodu do sálu. "Jakmile jsme to natočili, hned ho řízli. Byl tam přes 40 let a najednou zmizel. Přišlo mi to až děsivé," vzpomíná.

Výstavu Betonová zahrada tak lze vidět i jako depozitář barevných konstrukcí, na nichž si nejméně dvě generace hrály a osahávaly nebezpečí. Jakub Janovský v těchto kulisách rozehrává silné příběhy, aniž by v nich sám prožil nějaké trauma.

"Mně se nic nestalo, já jsem byl totiž hrozně šikovné dítě," směje se. "Ale můj brácha jednou šplhal na držák od prádelní šňůry, načež zůstal viset nahoře na jednom z těch háčků za zápěstí," dodává s pohledem na plátno Pozdrav z tábora, zobrazující chlapce s rukou v sádře.

Výstava

Jakub Janovský: Betonová zahrada
(Pořádá Alšova jihočeská galerie)
Zámecká jízdárna, Hluboká nad Vltavou, výstava potrvá do 5. června.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 30 minutami

Ledecká je popáté Královnou bílé stopy

Trojnásobná olympijská vítězka Ester Ledecká je popáté Královnou bílé stopy. Vyhrála i hodnocení obou svých sportů, tedy alpského lyžování a snowboardingu. Na trůnu vystřídala snowboardcrossařku Evu Samkovou, která o vrchol olympijské sezony přišla poté, co si v prosinci zlomila obě nohy u kotníků. Naopak Ledecká v Pekingu vyhrála paralelní obří slalom na snowboardu a přidala ke dvěma zlatým olympijským medailím z Pchjongčchangu další triumf.

Ledecká na ZOH útočila na medaile i na lyžích. V kombinaci skončila čtvrtá, v superobřím slalomu pátá a ve sjezdu ji jen hrubá chyba srazila až na 27. příčku. Na stupně vítězů se mezi lyžařkami dostala v závodech Světového poháru. Při únorových sjezdech v Crans Montaně byla první a druhá, v lednu obsadila třetí příčku při sjezdu v Cortině d'Ampezzo. Třetí místo jí patřilo i v celkovém hodnocení sjezdu ve Světovém poháru.

Aktualizováno před 1 hodinou

Německo a Francie oznámily první případy opičích neštovic, WHO se obává šíření

Po zjištění výskytu opičích neštovic v několika evropských zemích z tohoto týdne potvrdilo první případy této vzácné nemoci také Německo, Francie, Belgie a Kanada. Austrálie má podezření na nákazu u muže, který se vrátil z cesty do Evropy. Opičí neštovice jsou vzácné virové onemocnění, jehož projevy jsou podobné lidským neštovicím, avšak obvykle s mírnějšími projevy. Zástupce Světové zdravotnické organizace dnes řekl, že v souvislostí s nadcházejícím létem se obává šíření této nemoci.

První dva výskyty oznámila Belgie. Nákaza se objevila u dvou lidí z různých měst, kteří se však v poslední době zúčastnili téhož večírku na blíže neurčeném místě. Oba mají mírný průběh onemocnění. Virolog Steven Van Gucht z belgické agentury pro veřejné zdraví Sciensano agentuře Reuters řekl, že očekává další nárůst případů, Belgie však podle něj zvládne dostat virus pod kontrolu.

Virus se podle Světové zdravotnické organizace (WHO) přenáší blízkým kontaktem s tkání a tělesnými tekutinami nakaženého a také kapénkami. Přenos může nastat rovněž přes kontaminované materiály, například přes ložní prádlo.

Zdroj: ČTK
Další zprávy