Démon aukčních síní a malíř skrytého. Františka Kupku fascinovala věda i mysticismus

Byl to samotář a solitér. Nikdy dlouho nevydržel tvořit pod praporem té či oné umělecké skupiny, ať už to na začátku jeho kariéry byli takzvaní nazarénové zdůrazňující v umění náboženské, alegorické a filozofické prvky, nebo později orfisté, kteří pomocí linií a barevných ploch přibližovali malířství hudbě či poezii.

Jeho individualismus potvrzuje i text, který v roce 1913 napsal pro německý časopis Meister der Farbe: „Musíme umění poznat sami! Ne skrze texty spisovatelů, kteří se uměním zabývají a kteří tento nebezpečný jed přenášejí na duchovní pracoviště umělců, kde brzdí a zdržují vnitřní tragédii, která se děje a odvíjí v každém z nás… Mne teorie děsí… Přijímat je, aniž je člověk zažil, je jako chtít polknout kousek chleba, aniž by jej člověk rozkousal. Všechny pramení z předpojatosti, mohou pocházet od realistů, symbolistů, syntetistů, futuristů – -istů, -istů, -istů. Umění jakožto vlastnost síly, moci a energie tkví v každém z nás.“

Když v roce 1912 na Podzimním salonu v Paříži vystavil své abstraktní obrazy Amorfa-Dvoubarevná fuga a Teplá chromatika, lidé se smáli nebo rozpačitě krčili rameny. Na jeho hlavu se snesla nelítostná kritika, snad jen Guillaume Apollinaire bránil jeho „ryzí umění“.

Už v roce 1905 (to už žil devátým rokem ve Francii) píše Kupka svému příteli, básníku Svatopluku Macharovi: „Míním, že není zapotřebí malovat, kopírovat stromy, když cestou do výstavy lidé vidí lepší ve skutečnosti: Maluji, ano, ale jen pojetí, chceš-li synthese, akordy a podobné.“

Podivínský introvert

Extrémně citlivý a hloubavý výtvarník naplňoval své obrazy druhými, třetími i dalšími plány. Za jeho malbami stály hodiny strávené nad filozofickými traktáty, měsíce studia přírodních věd na pařížské Sorbonně, ale také zkušenost s meditací a spiritismem. V biologických laboratořích univerzity zkoumal strukturu živých i neživých organismů a pak se ve svých obrazech pokoušel najít souvislosti mezi mikrokosmem a makrokosmem.

To všechno pro méně připraveného diváka znamenalo většinou jediné: nepochopení. A když se k tomu přidala Kupkova nepřístupnost, nechuť ke společenským akcím všeho druhu a averze vůči obchodníkům s obrazy, pověst podivína byla na světě. Ovšem bytostný individualista a hledač nemohl jinak.

Ačkoli to zprvu vypadalo, že Kupka bude obyčejným řemeslníkem, jeho talent se velmi brzy přihlásil o svá práva. Jako nejstarší z pěti dětí v rodině městského tajemníka se sice v Dobrušce vyučil sedlářskému řemeslu, ale už tehdy maloval vývěsní štíty a obrázky svatých.

Jeho sedlářský mistr Josef Šiška, který ve svém domě pravidelně pořádal spiritistické seance, ho navíc přivedl k zájmu o mysticismus, který pak ovlivnil i Kupkovu tvorbu.

Médium a vegetarián

Když mu bylo deset let, zemřela mu matka. Otec se velmi brzy znovu oženil, ale malý František s macechou nevycházel dobře (prý ničila jeho kresby), což způsobilo i jeho výrazné zhoršení ve škole (několikrát opakoval pátou třídu).

V roce 1888 Kupka dostává od starosty Josefa Archleby svou první zakázku na obraz svatého Josefa a také se začíná připravovat na přijímací zkoušky na Akademii u profesora Aloise Studničky v Jaroměři. Rok nato skutečně nastupuje na pražskou AVU, kde si přivydělává hodinami kreslení a také jako spiritistické médium. Po absolutoriu v roce 1892 je přijat ještě na Akademii ve Vídni, ale z finančních důvodů ji nedokončí. 

Související

Kupkovo Početí bylo vydraženo za 126,5 milionu korun. Je to český rekord

V té době maluje málo, ale hodně čte, zvlášť německé a francouzské filozofy jako Kanta, Schopenhauera, Bergsona a Nietzscheho. Seznamuje se s německým malířem a theosofem Karlem Diefenbachem a na čas vstupuje do jeho umělecké a duchovní komunity v Huettelsdorfu u Vídně.

Stává se přísným vegetariánem a každý den pravidelně cvičí, což pak disciplinovaně dodržuje celý život. Živí se hlavně portrétními zakázkami a také maluje obraz Poslední sen umírajícího Heinricha Heina, který má obrovský úspěch.

Z Dobrušky do Paříže

V roce 1894 si bere za ženu dánskou módní návrhářku Marii Bruhn a rok nato společně procestují sever Evropy. Pak Kupka zamíří do Paříže, kde se zapíše na École des Beaux-Arts a usadí se tu natrvalo. Seznamuje se s mnoha českými umělci žijícími ve Francii, jako například s Alfonsem Muchou, a prožívá šťastné období.

To ale v roce 1898 přeruší smrt jeho ženy Marie, která umírá na rakovinu. Ještě týž rok se Kupka na pár let zamiluje do bohémského děvčete z Montmartru jménem Gabrielle, maluje plakáty, dělá ilustrace pro různé časopisy (např. La Plume nebo Cocorico) a získává si věhlas jako autor satirických kreseb a karikatur.

V roce 1904 je na světové výstavě v USA oceněn zlatou medailí za obraz Balada – Radosti života. Dokud nešlo o abstrakci, Kupka byl veleben. Zklamání způsobené veřejným nepochopením ho teprve čeká.

V roce 1904 se seznamuje se svou budoucí ženou Eugenií Cécile Straub zvanou Nini, která je ovšem v té době vdaná za alsaského armádního důstojníka. Přesto se Kupka s Nini usazuje v Puteaux a v roce 1910 se ve svých devětatřiceti letech podruhé žení. V témže roce také maluje svůj první zcela abstraktní obraz Nocturne.

Uniformy legií i logo pro patentky

Když v roce 1914 vypukne první světová válka, vstupuje Kupka jako dobrovolník k 3. pěšímu pluku francouzské cizinecké legie. Je ale záhy evakuován kvůli omrzlinám. Pomáhá tedy organizovat československé legie ve Francii a v Paříži zakládá takzvanou Českou kolonii, jejímž předsedou je později zvolen.

Pro legie tvoří propagační materiály, navrhuje uniformy, prapor i medaile. Za své zásluhy v armádě získá hodnost kapitána a seznamuje se s Tomášem Garriguem Masarykem. 

Po válce se vrací do Československa a chvíli pracuje na ministerstvu obrany. Pak je jmenován profesorem pražské Akademie, ale odmítá akademické osnovy, a tak se dohodne s vedením školy, že zůstane v Paříži a bude tam dohlížet na československé stipendisty.

V té době už má také podporu podnikatele Jindřicha Waldese, který od něj jeho obrazy kupuje až do roku 1938, než je pro svůj židovský původ gestapem zatčen a transportován do koncentračního tábora.

Právě pro jeho galanterní firmu vytvořil Kupka známé firemní logo Miss KIN – dívku, která má před jedním okem patentní knoflík. Nápad vznikl v roce 1912, kdy se Waldes plavil do Ameriky a na zaoceánské lodi se bavil v baru. Potkal tu i jednu mladou dívku jménem Elisabeth, jež si v dobrém rozmaru přiložila k levému oku místo monoklu reklamní vzorek zvětšeného spínacího knoflíku. Waldes vše pohotově zachytil na fotografii, kterou pak předal svému příteli Kupkovi. Ten dívku namaloval v olejových barvách a malíř Vojtěch Preissig pak vyhotovil grafickou podobu slavné značky.

Související

6 fotografiíProhlédnout si 6 fotografií

V zajetí šílených čar. Byl Egon Schiele zvrhlík, pozér, nebo geniální výtvarník?

Doma není nikdo prorokem

Kupka se i mezi světovými válkami stále zajímá o ezoteriku a chodí na okultistické „soirées du vendredi“ (páteční večírky), které pořádá výtvarný kritik Alexandre Mercereau. V roce 1919 je v Praze jmenován členem Spolku výtvarných umělců Mánes a účastní se jejich výstavy v Uměleckoprůmyslovém muzeu.

Ve třicátých letech však prochází těžkým obdobím depresí. Své podrážděné nervy uklidňuje na Korsice. Koncem roku 1932 se uchyluje do úplné izolace a po několika záchvatech se přinutí strávit dva měsíce v radioaktivních lázních v Brides. Jeho duševní stav je vážný – několikrát předělává, a dokonce ničí svá díla a zhoršuje se mu sluch.

Průkopník abstrakce

Dva roky na to už se ale blýská na lepší časy: Kupka znovu pracuje a v roce 1935 maluje své slavné Vertikály. O rok později vystavuje své Vertikální plány, Elementární hry a Newtonovy kruhy na výstavě v New Yorku. Je označen za jednoho z průkopníků abstrakce a v červnu vystavuje s Alfonsem Muchou v Paříži. Problémy s psychikou se ale stále vrací. Válečná léta stráví i s manželkou Nini v Beaugency, téměř nemaluje.

U příležitosti malířových 75. narozenin probíhají velké výstavy i v Praze. V osmdesáti letech pak Kupka uzavírá svou první smlouvu s galeristou: Louis Carré od něj odkoupí větší množství jeho obrazů. V roce 1956 totéž učiní i Alfred Barr, který mistrova díla pořídí pro newyorské Museum Modern of Art.

Rok nato Kupka ve svém domě na pařížském předměstí Puteaux umírá. Jeho žena Nini pak za skromný obnos prodává velký počet jeho děl pařížskému Musée National d´Art Moderne. Urna s ostatky slavného opočenského rodáka je umístěna v kolumbáriu pařížského hřbitova Père-Lachaise.

Zatímco Kupkovy obrazy se postupně staly součástí světových galerií – ve Vídni, New Yorku i Paříži –, v Čechách došlo ke skutečnému docenění malířova díla vlastně až v posledních letech. Ano, Kupka se dostal do encyklopedií, ale padesátá léta vzývající socialistický realismus mu rozhodně nijak nefandila. Později se o něm Češi dozvídali především zásluhou sběratelky umění Medy Mládkové, která koupila některé jeho obrazy, a kunsthistoričky Ludmily Vachtové, která o něm psala.

V roce 1998 se uskutečnila rozsáhlá domácí výstava v Národní galerii v Praze, ale ještě ani kolem roku 2000 nebyl na českých aukcích o jeho obrazy takový zájem jako dnes. Kupka předběhl svou dobu, a proto si na potlesk domácích davů musel počkat až tam nahoře. Nyní však slaví triumf.

Jeho olejomalba Conception/Danae (Početí) z roku 1930 je v současnosti nejdráže prodaným obrazem v historii českého aukčního prostředí. V dubnu 2024 se v Praze (včetně aukční provize) vydražila za 126,5 milionu korun.