Pro výstavu, která je v těchto dnech k vidění v pražské Galerii 1. patro, si Daniel Balabán vymyslel název Paleorest. "Dotýká se věcí, které už nejsou, a přitom na nás působí. Možná že si chceme od toho starého už odpočinout," říká jednašedesátiletý malíř, když zpětně reflektuje náladu obrazů převážně z posledních tří let. Nachází v nich únavu z osobní i širší, společenské historie. "Na bráně hřbitova bývá nápis Pokoj vám, ale spíš by tam měl být Pokoj nám, ať už si vydechneme a neřešíme věci, které nemůžeme změnit," dodává.
První místnost na jeho výstavě působí temně, i když ne stoprocentně. Balabán do obrazu vždy podstrčí něco ironického, lehce podvratného. Černobílá malba Adam a Eva na Měsíci vystihuje strach, úděs dvou vykulených lidí, vystrčených do nehostinného a neznámého místa.
Dominantní plátno Rodina, které bylo dokončeno letos, zase zachycuje neobvyklou kompozici postav v řadě. Jsou to příbuzní, kteří při pohřbu sedí v jedné lavici. "Namaloval jsem ho, protože mi loni na Vánoce umřela maminka. Jeden profil přechází v druhý, někteří ještě žijí, jiní už jsou mimo, v nějaké jiné dimenzi. První tam je bratr. Nebo to můžu být já, někdo mezi námi dvěma, podoba je smíšená," popisuje Balabán první tvář z kraje, která jediná obrací pohled vzhůru a tváří se otráveně. Jako by nevěřila církevnímu obřadu, který se zřejmě odehrává v popředí.
Nic strašného ani pasivního
"Křesťané mají výhled na království nebeské a život věčný. Podle dogmatiky tam bude láska, měli bychom tam být v jakémsi společenství, v jiném těle. Nemělo by to být nic strašného ani pasivního," popisuje malíř, který pochází ze známého evangelického rodu.
Podobně jako jeho bratr, jenž svůj komplikovaný vztah k víře vtěloval do knih, také druhý z Balabánů - respektive první, neboť malíř je z bratrů ten starší - své pochyby a přesvědčení otiskuje na plátno.
"Snažím se věřit, ale zároveň o těch věcech přemýšlím a spekuluji celý život. Nemám to tak jednoduché jako praktikující katolík nebo evangelík. Díky tomu maluji. Zpětně na obraze uvidím, že cosi pevného tam je. Myšlenkově tomu nevěřím, ale vnitřně ano. Člověk o něčem přemýšlí a něco povídá, ale ve skutečnosti má nějakou jistotu už danou výchovou, dětstvím. Tuší, že některé věci jsou dobré a že mu je nikdo nemůže vzít," přemítá umělec, jemuž vnitřní jistota paradoxně umožňuje o mnoha věcech pochybovat, vydávat se na tenký led.
Pastýřka se čtyřma rukama
Náboženský motiv má například Dobrá pastýřka: obraz ženy nesoucí na ramenou břemeno. Tradičně, podle biblického podobenství, to bývá symbol Ježíše. Jenže v Balabánově podání se jedná o ženu, navíc má čtyři ruce - a tím břemenem je nikoli ovečka, ale muž.
Zvláštní je také to, že pastýřka nevypadá strhaně, jde vzpřímeně, náklad jako by ji netížil. "Protože ji nadlehčují a pomáhají jí něčí ruce. Když jde člověk do něčeho těžkého, může pocítit sílu, kterou vůbec nečekal. To je můj trvalý zážitek s maminkou, která byla dlouho nemocná. Chodil jsem s ní do špitálů na transfúze pravidelně několik let. Je to žena, která je statečná," vysvětluje autor.
Další obraz nazvaný Assumpta je inspirován gotickou malbou, kterou Balabán uviděl nad vchodem do baziliky svatého Marka v italských Benátkách. "Malba Panny Marie od Veneziana byla chráněná sklem, nemohl jsem ji pořádně vidět. To jsem do svého obrazu také dal, jako symbol toho, že k tajemství těžko pronikáme. Vidíme jen nějaké odlesky. Navíc jsem přimaloval nemocnou dívku, která k ní přistupuje, radí se s ní. Dívka je inspirovaná setkáním s dětmi léčícími se ze závislostí," prozrazuje malíř.
Vojáci bez velitele
Další téma, jakousi paleontologickou linku výstavy, otevírá obraz Tassil. Parafrázuje jednu z tisíce prehistorických kreseb na stěnách skalních převisů v saharské oblasti Tassili.
Na malbě je podivný netvor, věrná kopie prehistorické fresky, a u jeho paty se hemží vojáci v modrých uniformách. "To je moje vzpomínka na veliké oslavy výročí sta let republiky. Všude vojenské přehlídky, byla to taková snaha o resuscitaci něčeho, co už není, a mně to bylo protivné. Modré barety dělají dobrou práci v cizině. Ale jakmile jsou přesazeni do jiného prostředí, už to nefunguje. Na obraze se vojáci snaží nějak se sešikovat, ale nejde jim to, asi ztratili velitele. Nemá jim kdo poručit. Může to být metafora naší nevědomosti. Vůbec nevíme, proč naši předkové něco dělali, ať v pravěku, nebo dneska," komentuje Balabán.
Na dalším obraze je lovec mamutů, muž s kapucí přes hlavu, který odnáší obří mamutí kel. Hlavu má skloněnou, jako pašerák, kterého tíží svědomí.
Do nevelkého členitého prostoru galerie se na poslední chvíli nevešel obraz z pozvánky na výstavu. "Je hodně dynamický, potřeboval by celou stěnu," říká autor, který kurátorovi Richardu Adamovi nechtěl mluvit do podoby výstavy.
Na plátně jsou dvě opalující se ženy, ležící v nalezišti klů. "Jsou to paleontoložky, které si dávají oddych. Představuji si, že zatímco chlapi s tím obchodují, riskují život, prodávají to nelegálně jako slonovinu do Číny, dvě badatelky už to nebavilo, hodily se do plavek a kly jim slouží jako opěrky pro prádlo," říká Balabán o uhrančivém, fialově zeleném plátně. Pořadatelé stále uvažují, že obraz na výstavu přidají.
Sloni mezi hroby
Poslední kapitolou Balabánovy přehlídky jsou sny. Z jednoho plátna po indickém způsobu vystupují ozdobení sloni, kteří šlapou po hrobech. "Nevím přesně, co to je. Mohou to být zase ti předkové, sloni jsou moudří, staří," podotýká Balabán.
V jiném snu viděl svého bratra Jana. "Jeho tvář byla skalnatou krajinou, ve které chodí a lezou naturisti. Někde v Alpách to tak je. Ti lidé mají jen pořádné boty a klobouk, aby se moc neoslunili. Jinak chodí v rouše Adamově a Evině," přibližuje lehce surrealistický obraz s nadživotní tváří nazvaný Spisovatel.
Malíř si sen vykládá jako metaforu spisovatele, který sbírá příběhy druhých. "Autor nežije jen ze sebe, musí vyjít ven k lidem. Nejde o nějaká velká témata. Člověk nemusí cestovat do Ameriky nebo na Mars. Stačí obyčejné věci. Například vidí, jak někdo vyklepává popelnici, a nějak to zarezonuje," popisuje nejen bratrovo, ale také své východisko k tvorbě.
Daniel Balabán: Paleorest
Kurátor: Richard Adam
Galerie 1. patro, Patro, výstava potrvá do 19. ledna 2019.
Daniel Balabán si o svých obrazech myslí, že na první pohled nepůsobí moc esteticky. "Možná je to tím evangelictvím, které v sobě mám, puritanismem. Bráním se kráse, plným kompozicím a zadnímu dramatu. Pompéznost mě provokuje. Jakmile něco takového udělám, přemaluji to. Líbivosti nevěřím, mám rád obrazy střízlivé, ve kterých je hodně prázdných ploch," komentuje.
Dnes je Balabán jedním z nejdůležitějších českých umělců, kteří nastupovali na scénu v 80. letech minulého století a drželi se malby jako základního, stále živého uměleckého projevu - navzdory smršti konceptuálních a multimediálních přístupů. "Malba je také konceptuální, vždy byla," říká Balabán, který malbu dvě desetiletí vyučuje na Fakultě umění Ostravské univerzity.
"Prý je to zastaralé médium, ale já si myslím, že malba je jakousi antropologickou konstantou. Je to něco jako zpěv. Nemůžeme zrušit zpěv, lidé si budou i tak zpívat. Malování je téměř lidská charakteristika, není jen médiem mezi jinými, je něčím víc," uzavírá Daniel Balabán.
