Co viděl inspektor pražské obrazárny. Vyšel průvodce galeriemi konce 19. století

Magdalena Čechlovská Magdalena Čechlovská
16. 2. 2021 17:38
"V Nové pinakotéce se vůbec netopí," poznamenal si během služební cesty do Mnichova inspektor pražské obrazárny Viktor Barvitius. Na přelomu srpna a září 1883 v průběhu jediného měsíce navštívil hlavní veřejné galerie ještě v Drážďanech i Berlíně a sepsal podrobnou zprávu s detailními nákresy.

Barvitius byl pověřen Společností vlasteneckých přátel umění v Čechách, předchůdkyní dnešní Národní galerie, aby v tehdy nové budově Rudolfina zřídil pražskou obrazárnu.

Na cestě po německých městech proto sbíral zkušenosti. O mnichovské galerii bez topení si ještě překvapeně poznamenal: "Během zcela výjimečně tuhé zimy 1879-1880 utrpěly obrazy jen tím, že se zamžily. Byly jemně otřeny hedvábnou látkou a opět získaly bývalý jas."

Německy psaný devadesátistránkový rukopis, který je ve sbírce Národní galerie v Praze, se nyní stal předmětem publikace nazvané Zápisky profesora Barvitia z jeho cesty do Drážďan, Berlína a Mnichova. Ve spolupráci s pražskou institucí ji vydaly Státní umělecké sbírky Drážďany.

Barvitiův rukopis lze nyní vidět také on-line včetně naskenovaného originálu a českého překladu. Tištěná verze, která je k dispozici pouze v němčině, k Barvitiovu dokumentu připojuje ještě odborné příspěvky německých i českých kunsthistoriků.

Stěhování galerie

Viktor Barvitius žil v letech 1834 až 1902 a stal se nejprve malířem. Ačkoli se jeho realistické, francouzským stylem ovlivněné obrazy těšily jistému věhlasu, převážil u něj zájem o výtvarný provoz a organizaci kulturního života. Stal se inspektorem pražské obrazárny a jeho největším úkolem bylo přestěhovat ji z toho Šternberského paláce, který se nachází na Malostranském náměstí, do nových prostor Rudolfina a vytvořit moderní expozici.

Když úkol splnil, dal výpověď a do konce života se věnoval své nadaci St. Lucas Verein na podporu začínajících tvůrců a vdov po umělcích.

Svědomitý inspektor, který měl prý tichou povahu, nebyl suchopárný. Jeho pečlivé zápisky skládají detailní obraz o fungování předních středoevropských galerií druhé poloviny 19. století. Vedle popisu osvětlení, zabezpečení, zavěšení obrazů a jejich rámování si všímá i zdánlivě nesouvisejících detailů.

Pražská obrazárna v Rudolfinu, 1898.
Pražská obrazárna v Rudolfinu, 1898. | Foto: Národní galerie Praha

Jeho zpráva nebyla úředním protokolem, a proto si dovolil dát průchod i jemnému smyslu pro humor. Například když v drážďanské galerii popisuje trable s příliš zvědavými diváky. "Mezi návštěvníky veřejných sbírek je neobyčejně mnoho lidí, jejichž zvědavost je tak podnícena pohledem na zavřené dveře, že se nedokážou ovládnout a hned je musí otevřít, aby zjistili, co se v místnosti za nimi nachází. Osoby pracující v těchto místnostech jsou proto neustále vytrhovány častým otevíráním dveří."

Neuctivý zákaz

V Drážďanech to vyřešili cedulkami, například na kanceláři ředitele nápisem "K ředitelství. Vstup zakázán", což zdvořilý Barvitius okomentuje poznámkou, že se mu to zdá neuctivé.

Většinou se ale drží pragmatických popisů. Všímá si drážďanské zvyklosti obrazy zakrýt ještě sklem, které je ovšem opatřené dvěma panty, takže jej lze odklopit. "Tyto skleněné tabule jsou pro diváka velice nepříjemné, protože se v nich odráží zřetelně jako v zrcadle on sám i všechny osoby a předměty nacházející se za ním, ale z obrazu samotného vidí jen málo," hodnotí Barvitius praxi, kterou v Praze rozhodně nehodlá kopírovat.

Titulní strana Zápisků profesora Barvitia.
Titulní strana Zápisků profesora Barvitia. | Foto: Národní galerie Praha

Naopak v Berlíně obdivuje jednotné černě natřené rámy s krásným profilováním zhotovené z hruškového dřeva. Zapisuje si výrobce, truhláře "Th. Josta", včetně jeho berlínské adresy.

Hodnotí štítky, které tehdy sloužily jako popisky a které byly špatně čitelné u obrazů umístěných v horní řadě na zdi. Všímá si systému zavěšení, jejž tvořily železné tyče, popruhy a háky. Jen obrazy v dolních řadách byly přichyceny přímo na zeď, menší na zatlučených hřebících, větší plátna pak na dvou hácích a skobách.

Popisuje výmalbu galerií: oblíbená je tlumená cihlová červeň, ale také tapety a sametové drapérie. Barvitius zaznamenává též zábrany a dřevěná obložení - mnichovská Nová pinakotéka je měla malované, což hodnotil jako nevkusné.

Líčí systém topení a větrání, které například v Drážďanech řešili trubkami s průtokem horké vody uloženými v podlaze. Ventilaci zajišťovaly otvory ve stěnách zakryté mřížkami. "V zimě jsou vyklápěcí okna ve skleněné střeše zavřená a výše zmíněné ven vedoucí otvory ve stěnách ucpány senem, pobyt nahoře je v té době nesnesitelný a nesmírně zdraví škodlivý," zapisuje si Barvitius v Drážďanech.

V Berlíně zase obdivuje rovněž horkovodní topení, které je částečně ukryté v podlaze a částečně ohnuté v krytech nacházejících se v opěradlech oválných pohovek.

Lenoška a plivátko

Viktor Barvitius dále popisuje katalogy veřejných institucí, jejich otevírací dobu i oděv zřízenců. Ten například v Berlíně zahrnoval černý frak s širokými šosy a nízkým stojatým límcem. V Mnichově se nosily tmavě modré fraky s širokými stříbrnými portami a ještě čapky stejné barvy.

Všímá si také zabezpečení galerií, nejen proti zlodějům, ale hlavně proti obávanějšímu požáru. Hodnotí i nábytek - lavice, sedadla, sametem potažené lenošky i plivátka.

Obsáhlou kapitolu Barvitiova rukopisu představuje rozbor konkrétních obrazů z restaurátorského hlediska. Podrobně popisuje postupy restaurátorů i materiály, s nimiž pracovali. Jeho zájem je pochopitelný: restaurování také patřilo do náplně práce pražského inspektora.

Vít Vlnas byl v letech 2013 až 2014 pověřeným generálním ředitelem Národní galerie.
Vít Vlnas byl v letech 2013 až 2014 pověřeným generálním ředitelem Národní galerie. | Foto: Zuzana Šmajlerová

"Inspektor byl v 19. století jediným placeným odborným zaměstnancem galerie," říká kunsthistorik Vít Vlnas, který do publikace přispěl životopisnou statí o Barvitiovi.

"Jeho činnost zahrnovala veškeré kompetence, které bychom dnes označili jako kurátorské, avšak navíc se staral i o běžný chod obrazárny a zpravidla se věnoval i restaurování obrazů. Proto byli inspektoři tradičně vybíráni z řad umělců, ovšem takových, kteří se současně mohli vykázat i uměleckohistorickými znalostmi."

Expozice, kterou Barvitius také na základě cest do Drážďan, Berlína a Mnichova vytvořil roku 1889, zůstala v Rudolfinu v zásadě stejná až do roku 1919. "Obměňovala se samozřejmě následkem toho, že některá díla se vracela majitelům, jiná se naopak podařilo nově získat nebo restaurovat. Je ale pravda, že koncepce a struktura expozice se výrazně neměnily, což po roce 1900 vedlo k sílící kritice a nakonec k požadavku na zásadní reinstalaci sbírek," upřesňuje Vít Vlnas, podle kterého se po Barvitiovi stal dalším autorem expozice v roce 1919 Vincenc Kramář.

Obrazy a architektura

Barvitius při vymýšlení pražské expozice mnohostranně využil svou znalost středoevropských galerií.

"Nešlo jen o celkovou strukturu expozice, rozdělení exponátů do logických celků podle jednotlivých škol a osobností. Barvitius se zajímal i o zdánlivé detaily, jako byl informační systém, označování obrazů, závěsný mechanismus, sedací nábytek a zázemí pro návštěvníky i kustody. Výsledkem jeho práce byla expozice, která v době svého vzniku dokonale naplňovala tehdejší muzejní standardy," myslí si pražský kunsthistorik, podle kterého ke kráse expozice přispívala i architektura galerijních prostor Rudolfina. Ta umožnila využít přirozené horní osvětlení ve velkých sálech a boční světlo v kabinetech, určených pro komorní formáty a kresby.

Vlnas v knize vedle Barvitiovy kompetentnosti zdůrazňuje ještě jeho "supranacionální" postoj. Ten byl na sklonku habsburské monarchie, kdy společnost zcela ovládl nacionalismus, menšinový. "Rakouskou identitu tehdy kromě šlechty preferovali zejména vysoce postavení úředníci, členové důstojnického sboru, hodnostáři katolické církve a někteří podnikatelé. Jinými slovy lidé, kteří Barvitia zaměstnávali v rámci Společnosti vlasteneckých přátel umění a s nimiž zůstával po celý život spojen nejen profesně, ale zřejmě i názorově."

V Národní galerii se od Barvitia dochovalo více než 40 obrazů, zhruba 150 kreseb a jedna grafika. "Jde o největší soubor jeho děl, který navíc zahrnuje profilové malby ze všech údobí jeho tvorby. Drobnější kolekce mají v galeriích v Ostravě a v Liberci, jednotlivá díla bychom nalezli také v Olomouci a v Moravské galerii v Brně. Docela často se Barvitius v poslední době objevuje na aukcích a zájem o jeho obrazy určitě neklesá," míní kunsthistorik.

Viktora Barvitia považuje za průkopníka jak v roli malíře, tak i kurátora. "Jako člen velkého trojhvězdí českých realistů, do něhož dále náleželi Pinkas a Purkyně, byl ovšem objeven, někdy snad až přeceněn, už před 100 lety. Jeho přínos teorii i praxi galerijní práce plně doceňujeme teprve nyní," dodává Vít Vlnas.

Kniha

Zur Einrichtung von Gemäldegalerien
Zápisky profesora Barvitia z jeho cesty do Drážďan, Berlína a Mnichova
Státní umělecké sbírky Drážďany/Národní galerie v Praze 2020, 215 stran, 25 eur.

 

Právě se děje

Další zprávy