I kvůli tomu vymizel z českého povědomí. Nyní by se do něj mohl vrátit. V pražské Komorní galerii Josefa Sudka má u příležitosti 30. výročí Charty 77 retrospektivní výstavu.
Kromě fotografií ze 70. let jsou na ní k vidění od 13. února do 31. března i jeho snímky z doby emigrace, kdy působil jako fotograf v anglických divadlech.
Ve svém vztahu k disentu měl Ivan Kyncl na co navazovat. Jeho otcem byl novinář a překladatel, po roce 1968 vězněný Karel Kyncl. Díky němu se Ivan dostal do okruhu lidí, kteří tvořili "disidentskou elitu" tehdejšího Československa. Kyncl začal fotit jejich akce.
Zdokumentoval například ilegální bytové divadlo Vlasty Chramostové, koncerty Plastic People of the Universe či scény z absurdních her Václava Havla.
Fotil ale i soudní procesy s disidenty, setkání signatářů Charty 77 či pohřeb prvního mluvčího Charty 77, filozofa Jana Patočky.
Není divu, že při focení mu byla neustále v patách StB. Kyncl kvůli tomu fotografoval z různých úkrytů, ze stromů a střech. Pro případy, kdy ho StB přesto chytila, měl naučený jeden eskamotérský kousek.
S neuveřitelnou rychlostí uměl převinout a vyndat z fotoaparátu cívku, založit novou a pak Státní bezpečnosti předat bezcenný prázdný film.
Poté, co sám Kyncl podepsal Chartu 77, zaměřila se na něj StB s ještě větší intenzitou. Po sérii brutálních výslechů jej nakonec přinutila k emigraci. Kyncl odešel do Velké Británie (kam později zamířil i jeho otec).
V emigraci se Ivan Kyncl vypracoval až na dvorního fotografa britských divadelních scén Royal National Theatre, Royal Shakespeare Company nebo English National Opera. Spolupracoval s Haroldem Pinterem, Tomem Stoppardem či Andrew Lloyd Weberem.
Později fotil i na jiných zahraničních scénách a získal si v oboru divadelní fotografie světové renomé. Jenom Česko spíše míjelo.
Kromě dlouhé emigrace se na tom podepsal i fakt, že po revoluci se do Prahy natrvalo nevrátil. V Londýně se oženil, měl tam svou práci, a navíc zemřel v poměrně nízkém věku jedenapadesáti let. V říjnu 2004 se mu stalo osudné selhání srdce.
"Snad se podaří, alespoň dodatečně, představit jeho snímky nějakým reprezentativním způsobem. Nejsou to jenom nějaké fotografie. Je to zachycení života za normalizace, zachycení osudu jedné generace," vzpomněla na něj po úmrtí v české BBC Jiřina Šiklová.
Teď je první příležitost.
