Co dlužíme Dvořákovi? aneb Dvořákova Praha na rozcestí

Petr Kadlec
8. 9. 2013 11:07
Festival nabízí směs slavných jmen i mladých umělců a spíše konvenční dramaturgii
Foto: Dvořákova Praha

Praha - Navštívit kterýkoli z osmnácti koncertů letošní Dvořákovy Prahy (8.-20. září) znamená neudělat chybu. Strávit pěkný hudební večer v dobré společnosti není málo. Je to dobrý standard každého hudebního festivalu, který se nechce a nemusí stydět za přídomek „mezinárodní".

Většinu programu letošní Dvořákovy Prahy přitom dramaturgicky připravoval ještě tým Vladimíra Darjanina, kterého na jaře vystřídal Marek Vrabec (je současně šéfem multižánrového festivalu Struny podzimu).

Penderecki oslaví narozeniny

Prahu navštíví - ne poprvé - slavný polský skladatel Krzysztof Penderecki a jeho hudba zazní na zahajovacím koncertu festivalu pod taktovkou Jiřího Bělohlávka.

Krzysztof Penderecki.
Krzysztof Penderecki. | Foto: Profimédia

Penderecki vyslechne světovou premiéru jedné části svojí Třetí symfonie v úpravě pro smyčce. Takový Peking sice na říjen chystá speciální Pendereckého minifestival, ale stejně je hezké, že se jedna z největších osobností hudby 20. století zastaví v české metropoli v rámci oslav svých osmdesátin aspoň na skok.

Klavír ve Dvořákově síni pražského Rudolfina rozehrají během festivalu dva špičkoví pianisté. Dvaačtyřicetiletý Jevgenij Kissin (recitál 12. září), původem Rus a dnes britský občan, a osmadvacetiletý Polák Rafal Blechacz (sólista závěrečného koncertu festivalu 20. září).

Oba se proslavili jako velmi mladí. Kissin v roce 1988, kdy jako sedmnáctiletý senzačně debutoval s Berlínskými filharmoniky a Herbertem von Karajanem v Čajkovského Klavírním koncertu. Blechacz v roce 1995 jednoznačně vyhrál Chopinovu soutěž ve Varšavě, nejslavnější klání klavíristů.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Vzbudit velké očekávání a nadšení je věc jedna, vydržet zápřah světově žádaného a po světě cestujícího klavíristy je věc druhá. Včetně toho: udržet úroveň a umělecké rozechvění. I to uslyšíme - anebo taky neuslyšíme - na Dvořákově Praze.

Česká filharmonie rok poté

Festival nalákal také dva proslulé houslisty - Litevce Juliana Rachlina (ten se představí i jako dirigent České filharmonie) a Němce Christiana Tetzlaffa. Symfonickou hudbu zahrají Německý symfonický orchestr Berlín, Pekingská filharmonie, Basilejský komorní orchestr a Česká filharmonie.

Jiří Bělohlávek
Jiří Bělohlávek | Foto: Kiran Ridley

Ta vystoupí celkem třikrát. Bude to příležitost zažít výkon orchestru krátce za sebou se třemi různými dirigenty: s šéfdirigentem Jiřím Bělohlávek - s Italem Fabiem Luisim, hlavním dirigentem newyorské Metropolitní opery - a se zmíněným Julianem Rachlinem. Možná nejzajímavější to bude jako bilance, kam se orchestr vyvinul po roce, kdy ho umělecky vede Jiří Bělohlávek.

Patří k dobrému tónu věnovat se mladým umělcům i mladým posluchačům. Dvořákova Praha má programovou řadu „Debut" se třemi koncerty, v rámci Rodinného dne dva koncerty pro děti a open-air koncert na schodech Rudolfina (sobota 14. září). A Klub mladých posluchačů, kteří chodí na vybrané koncerty za velmi přátelské ceny.

Už ne jenom Novosvětská

Jméno Antonína Dvořáka funguje jako dobrá festivalová značka. To je bez debaty. Nemělo by u toho ale zůstat. Dvořákově Praze se za pět let existence podařilo přilákat řadu vynikajících umělců. Příležitostně i s cílem, aby interpretovali Dvořákovu hudbu.

Alisa Weilerstein
Alisa Weilerstein | Foto: Decca / Harald Hoffmann

Nutno říct, že se vybíraly hlavně osvědčené kusy, které zní běžně po celém světě. Pravidelně Novosvětská symfonie (letos opět), Violoncellový koncert (letos opět), Romantické kusy (letos opět) nebo Americký kvartet (letos výjimečně ne).

Jenže Dvořák složil na dvě stě skladeb a z nich zazněl na festivalu pouhý zlomek. Ke škodě věci. Úkol festivalu, který má na vývěsním štítu Dvořáka, je pečovat o celý skladatelův odkaz. A vymyslet způsob, jak posluchače seznamovat i s méně známými díly. Méně známé přitom neznamená špatnou nebo méně kvalitní hudbu.

I pořadatelé akcí ve světě se často řídí spíš marketingem a sázkou na jistotu, než že by zariskovali a uvedli hudbu, kterou důvěrně neznají. Dvořákova Praha v tom může být (a má chtít být) významný trend-setter.

Tak třeba: Jevgenij Kissin hraje na letošním festivalu Schuberta a Skrjabina. Bylo by skvělé, kdyby příště přijel třeba s Dvořákovými Humoreskami (není to jenom ta jedna, kterou zná každý) nebo Poetickými náladami. A nádavkem by mohl ještě zahrát Dvořákův Klavírní koncert - jako svého času legendární Svjatoslav Richter.

Simon Rattle
Simon Rattle | Foto: Lucerne Festival

Být ředitelem Dvořákovy Prahy, měl bych ambici nalákat sem Daniela Barenboima a jeho West-Eastern Divan s Dvořákovými symfoniemi. Nejen s Novosvětskou. Anebo kdy měl takový John Eliot Gardiner naposledy příležitost zadirigovat si v Praze Dvořákovo Stabat mater nebo Requiem? To je vskutku řečnická otázka. Simon Rattle s Berlínskými filharmoniky by zase mohli oprášit provedení Dvořákových symfonických básní podle Erbena, které hráli v Berlíně, leč nikoli v Praze. Skvělý barytonista Christian Gerhaher zpívá v češtině Biblické písně - zatím v Mnichově - a určitě by se nechal nalákat i na další Dvořákovy písně. Kdy ho uslyšíme u nás?

Dvořák jako politikum

U festivalu, který se hrdě hlásí ke Dvořákovi, se navíc nedá zůstávat jenom u hudby. Dvořák je mnohem širší fenomén. Jako tvůrce i jako osobnost, která v mnohém provokuje a dráždí.

Jak to? Jeho hudba je přece srozumitelná, přijímaná a univerzálně oslovující? Právě proto. Vznikl - díky hudebním vědcům, některým interpretům i skladatelům - názor, že Dvořák je vlastně naivní, jeho tvorba primitivní a svým způsobem banální. Nemyslel si to jenom Zdeněk Nejedlý, můžete to slyšet i od některých šéfů současných hudebních institucí v Česku.

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

Je to obměna týchž názorů, které před sto lety Novosvětské symfonii vyčítaly příliš mnoho snění a příliš málo myšlení, více líbivosti než ducha a nedostatek obsahu. Je to věčný spor, jestli a jak moc obsah hudby souvisí s komplikovaností vnitřní struktury a s idejemi, ke kterým se vztahuje (v 19. století z toho vybujel spor o tzv. programní a tzv. absolutní hudbu). A taky jestli zajímavější a hodnotnější je umění existenciální a temné, nebo světlé a svým způsobem průzračné? Jinými slovy: jestli víc „řekl" Mozart, nebo Beethoven, Mendelssohn, nebo Schumann, Dvořák, nebo Mahler…

Kaple v Lužanech
Kaple v Lužanech | Foto: Dvořákova Praha

Dvořákova hudba je přímočará, ryzí, zvláštně prosvětlená, radostná a přitom hluboká; v nejlepším slova smyslu lidová. Což už se dnes skoro nedá říct, aby to nemělo úplně jiné konotace. Jak to psal v 19. století kritik Louis Ehlert, který Dvořáka objevil pro německé země a stavěl ho do kontrastu s jinými skladateli: „Musíme je studovat, a když jsme je prostudovali, musíme si koupit revolver, abychom svůj názor na ně mohli obhájit." Zatímco u Dvořáka „božská přirozenost proudí touto hudbou, ani stopy po nucenosti a strojenosti. (…) Myslím si, jak by to bylo krásné, kdyby opět jednou přišel hudebník, o němž bychom se potřebovali právě tak málo hádat, jako o jaru."

I to je tedy jedna z rovin Dvořákova odkazu. Překvapivě živá a provokativní. Lze ji sice těžko řešit přímo na festivalových koncertech, ale od toho tu mohou být semináře, workshopy, debaty. Tedy formáty, které ve velké míře zažívají festivaloví návštěvníci velkých hudebních slavností v Salcburku či Lucernu.

Dvořák byl naprosto mimořádná osobnost. Asi nikdy nebudeme mít pocit, že se mu věnujeme dostatečně. Ale naše dluhy k němu jsou přitom obrovské. Festival Dvořákova Praha má svůj kus zodpovědnosti a závazku. Ten je ovšem společný českému hudebnímu životu. A je možná o to naléhavější v době, ve které v českém veřejném prostoru místo lidovosti bují populismus, místo přímočarosti vládne pragmatismus… A místo ryzosti a hloubky?

Youtube video
Youtube video | Video: youtube.com

 

Právě se děje

Další zprávy