Recenze - Aktuální výstava v pražské Městské knihovně nazvaná Konec avantgardy? je příznačně titulovaná s otazníkem na konci. Zrcadlí se v něm nejistota doprovázející vstup německých vojsk na česká území v roce 1939 a třepetající se kolem lejstra syfilitika v beranici v roce 1948.
Ona nejistota na sebe brala nejen podobu otázky "kdy (a zda-li a jak) to skončí". Kondenzovala i do sebezpytného tázání, jaký svět lze po dvou zásadních milnících dějin středoevropského prostoru očekávat a rovněž chtít.
Kolem otazníku v názvu se tak obtáčí v jistém slova smyslu hlubší krize (předválečné) avantgardy, která v jistých případech dávala průchod nebo (jakkoli lichou a jakkoli motivovanou) naději a přitakání avantgardě politické - která posléze nastoupila s plnou parádou jako zcela neavantgardní režim.
Tím nechceme vytvářet zjednodušené zkratky typu "avantgarda byla levicová", neboť ona "levicovost" - stejně jako avantgarda sama - zdaleka nebyla celistvým a neproměnlivým hnutím. Jen podotýkáme, že tázaný konec se netýká pouze vnějšího tlaku dvou zhůvěřilých režimů, ale i vnitřního pnutí umělecké tvořivosti a jejího myšlenkového kontextu.
O krok a dekádu nazpět
Tradičně rozsáhlá výstava, jaké už v Městské knihovně bývají, navazuje na předchozí, loňský projekt Marie Klimešové Roky ve dnech. České umění 1945-1957, jenž mapoval meandry, únikové manévry i pudy sebezáchovy české tvořivosti v době nejtvrdšího nástupu lepších zítřků.
Logicky je vlastně jakýmsi prologem, i když chronologicky obrácené pořadí výstav dává smysl. Stejně jako v případě loňské retrospektivy se současná výstava zaměřuje výhradně na "invenční a vnitřně svobodnou" tvorbu. Tedy na takový segment či lépe řečeno vlnovou délku tvořivosti, která je jen částí spektra výtvarné produkce daných dekád - jakkoli z velmi dobrých důvodů privilegovanou či nejpodstatnější.
Doba války a následujících tří let zbývajících do únorového převratu představuje na škále předválečného a poválečného "svobodného" umění jisté zemětřesení. Není to pouhá specifická etapa mezi dvěma obdobími, ale zároveň kadlub proměn českého výtvarného umění, který do dnešního dne nebyl takto podrobně a důkladně zpracován.
Plného docenění se toto období vlastně může dočkat až v rámci kroku nazpět; zpětného pohledu z následujících dekád, kdy vynikne nejen zvláštnost daného období, ale i specifika počátků a kořenů generace, která se "osvědčila" a plně "dozrála" po válce.
Je bezpochyby velkým přínosem řešitelského týmu, že sedmileté období pojala komplexně jak z hlediska generace, které bylo v roce 1939 zhruba kolem třiceti čtyřiceti (Václav Bartovský, Karel Černý, František Hudeček, František Muzika, Jindřich Štyrský, Toyen), tak s ohledem na umělce, kteří v protektorátu teprve začínali (Václav Chad, Čestmír Kafka, Josef Istler, Jan Křížek, Mikuláš Medek, Ota Janeček, Libor Fára).
Jak to v katalogu pregnantně shrnula autorka projektu Hana Rousová: "Práce nás přivedla k návrhu považovat tvorbu nejmladších umělců čtyřicátých let, zejména jejich první poloviny, za mimořádný fenomén dějin českého umění. Paradoxně právě těch, kterým protektorát zavřením vysokých škol a redukcí výstavního provozu znemožnil přirozenou komunikaci v okamžiku, kdy vstupovali na výtvarnou scénu, jejíž kontinuita byla násilně přetržena."
Archeologie, brutality, láska i člověk na kříži
Sama výstava je členěna do cyklů soustřeďujících se kolem stěžejních motivů, jež tým v tvorbě zastoupených umělců identifikoval a kolem nichž soustředil výklad. Setkáme se tak s motivy ukřižování, distorzí figur v rámci "archeologie brutality" války, tematikou strachu, tragédie, "divadla světa", "nepřirozeného světa" (v reakci na esej Jana Patočky z roku 1936), ale i s okruhy náležejícími k surrealismu a poválečnému rozvinutí existencialismu.
Potřebný kontext doplňují sekce věnující se propagandě za protektorátu, politickému termínu tzv. zvrhlého umění, pražskému povstání, antinacistickým organizacím Klub umělců a Národní revoluční výbor inteligence či institucím Topičova salonu, Uměleckoprůmyslového muzea v Praze a Spolku výtvarných umělců Mánes. Nechybí pochopitelně ani samostatnější pojednání uměleckých uskupení jako Skupina 42, Ra či Sedm v říjnu.
Tradičně není od věci připojit k výčtu jisté varování: tentokrát je Městská knihovna narvaná opravdu k prasknutí, takže ani náhodou nepočítejte s tím, že výstavou proběhnete za jedno odpoledne, tedy pokud nechcete vážně běžet. Už jen rekonstrukce poválečné pařížské výstavy Art tchécoslovaque 1938-1946 by vydala na samostatnou komorní expozici.
Krok do neznáma
Jak již bylo řečeno, rozsáhlý projekt je především výsledkem badatelské práce, na které se kromě Hany Rousové podíleli Lenka Bydžovská, Vojtěch Lahoda, Milan Pech, Anna Pravdová a Lucie Zadražilová (na vizualizaci výstavy se podíleli též Zbyněk Baladrán a Adéla Svobodová).
Přirozeným komplementem výstavy je tak i graficky velmi zdařile zpracovaný katalog, který naplno přináší interpretační a kunsthistorické výsledky uměleckohistorického záměru. Respektive katalog; vzhledem k tomu, že chybí soupis vystavených děl, se mnohem spíše jedná o regulérní monografii na dané téma, která dopodrobna konkretizuje motivy a souvislosti, jež výstava manifestuje.
Čímž se vracíme zpět na začátek: hned úvodní kapitola katalogu v souvislosti s Karlem Teigem, Jindřichem Chalupeckým a předčasně zesnulým Pavlem Kropáčkem odkrývá fakt, že sám pojem avantgardy se zohledněné generaci vlastně aspoň na čas zprotivil a byl jejím snahám až příliš těsný, popřípadě nemístný.
Avantgardní "projekt" jako by se zjednodušeně řečeno otřásl v základech. Že i (minimálně pro Teigeho) nadějeplná budoucnost avantgardy byla po válce velmi krátká, už víme.
Konec avantgardy? Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu. Kurátorka Hana Rousová. Městská knihovna, Mariánské náměstí 1, Praha 1. Výstava trvá do 25. září.
