Premiéra v Divadle na Vinohradech byla okupovaná hordou novinářů i lovců fotografií; návrat bývalé první dámy na jeviště probudil zájem i u těch, kteří za normálních okolností o divadlo ani nezavadí.

Chvíle pro Beckettova přítele

Je pak absurdním výsledkem, že inscenace Chvíle pravdy ospravedlní svou existenci právě a hlavně díky osobě Dagmar Havlové, jinak by se na repertoáru zřejmě dlouho neudržela. Vinohrady mají po letech opět nakročeno k tomu, aby diváci chodili nikoliv na inscenaci, ale "na Kostku s Havlovou". 

Ostatně o absurditě by jistě zasvěceně mohl pohovořit úspěšný a sebevědomý dramatik Israel Horovitz, podle programu přítel Samuela Becketta, v jehož inscenovaném textu tkví kámen úrazu. Jeho hra o starých křivdách a odpuštění má víc slabin než předností a hloubku spíš jen předstírá. Nelze se divit vinohradské scéně, že celebritu Havlovou zdatně "píárově" vytěžila, ale všichni zúčastění se mohli při svém zviditelnění dohodnout na lepší volbě autora.

To, že vinohradské inscenaci skřípou  kolečka, nelze přičíst ani herečce, ani jejímu hereckému partnerovi Petru Kostkovi, natož pak režisérovi Ladislavu Smočkovi, ale právě Horovitzovi. Na velké jeviště vinohradského divadla se dostal komorní text pro dva herce, jehož téma stojí na nepříliš pevných základech.

Nadsázka tu nějak chybí

Důvod pro setkání profesora anglického jazyka a dějin hudby na penzi Jacoba Brackishe s bývalou studentkou Kathleen, nyní hospodyní přicházející na inzerát, se odhalí příliš brzy; napětí tušeného konfliktu zmizí a zbude sentimentální příběh.

Navíc je motiv Kathleenina příchodu mírně řečeno směšný, neboť starou křivdou jsou učitelovy špatné známky, které prý Kathleen a celé její rodině zničily naději na další studium a šťastný život.

Pokračování recenze ZDE